Efezským 1:10 Aby v dokonání plnosti časů v jedno shromáždil všecko v Kristu, buďto nebeské věci, buďto zemské. 11 V něm, pravím, v kterémžto i k losu připuštěni jsme, předzřízeni byvše, podle předuložení toho, jenž všecko působí podle rady vůle své, 12 Abychom tak byli k chvále slávy jeho my, kteříž jsme prve naději měli v Kristu. 13 V kterémžto i vy naději máte, slyševše slovo pravdy, totiž evangelium spasení vašeho, v němžto i uvěřivše, znamenáni jste Duchem zaslíbení Svatým, 14 Kterýž jest závdavek dědictví našeho, na vykoupení toho, což jím dobyto jest, k chvále slávy jeho.
Galatským 4:28 Myť jsme tedy, ó bratří, tak jako Izák, synové zaslíbení.
Matouš 27:35 Ukřižovavše pak jej, rozdělili roucha jeho, mecíce o ně los, aby se naplnilo povědění proroka, řkoucího: Rozdělili sobě roucho mé, a o můj oděv metali los.
Skutky 1:17 Nebo byl přičten k nám, a byl došel losu přisluhování tohoto. … 25 Aby přijal los přisluhování tohoto a apoštolství, z něhož jest vypadl Jidáš, aby odšel na místo své. 26 I dali jim losy. Spadl pak los na Matěje, i připojen jest z společného snešení k jedenácti apoštolům.
Koloským 1:12 Díky činíce Otci, kterýž hodné nás učinil účastnosti losu svatých v světle,
1Petrův 5:3 Ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale jako příkladem jsouce stádu.
Titovi 3:7 Abychom, ospravedlněni jsouce milostí jeho, byli dědicové v naději života věčného.
Bůh připravil vše potřebné k záchraně člověka, aby se mohl ujmout svého dědictví, svého určení – být ke chvále Boží slávy v Kristu.
Nejprvopočátečnějším Božím záměrem bylo mít svůj lid „ke chvále slávy jeho“ (Ef 1:12). Za tímto účelem Bůh stvořil člověka, a proto nejhlavnějším cílem života člověka je být součástí Božího lidu ke chvále Boží slávy.
Jak jsme s tímto naším určením ztotožněni?
Bůh chce všechno sjednotit a podřídit pod Kristovu vládu. Andělé i lidé budou poddáni pod vládu Ježíše Krista (Ef 1:10).
Boží slovo nás také prohlašuje za dědice (Ef 1:11, Gal 3:26-29). Obvyklé chápání dědictví jako majetku po zemřelém, který přechází do rukou dědiců, zde ale neodpovídá. Jde o víc – o převzetí zůstavitelem (Bohem) stanoveného určení, „osudu“.
Formulace „k losu připuštěni jsme“ (Ef 1:11) má právě tento význam, jak můžeme vyrozumět z výrazu „los“, jenž je použit v originálním textu. Je to stejný výraz, jenž Boží slovo užívá v Mt 27:35, kde ozbrojenci losovali o Ježíšův oděv, ve Sk 1:17 (los přisluhování Jidáše), resp. 1:26 (losem určený nástupce za Jidáše), Kol 1:12 (los svatých), 1Pt 5:3 (dědictví Páně).
Z výše uvedených míst je zjevné, že dědictví nelze chápat v úzce materiálním smyslu. Když apoštolové losem rozhodovali o nástupci Jidáše, určili mu, co má po zbytek života dělat. Jeho povolání, určení jeho života bylo jeho dědictví.
I ve světě to tak v některých případech je - například zdědit trůn znamená v první řadě obdržet a naplnit životní poslání, úkol. Vše materiální, co je s tím spojeno, má sloužit k naplnění tohoto cíle, úkolu a dědic je povinen tento úkol převzít a naplnit. Zůstavitel tím dokonce může získání dědictví podmínit. Toto chápání dědictví se ovšem značně vytratilo.
Naše dědictví máme nalézt ve věčném životě (Tit 3:7), v tom, co je nám určeno losem, podílem, tedy „chvála slávy jeho“ (Ef 1:3-14).
Pokud chápeme Boží království jen jako místo, kde se nám bude dobře žít, vlastně k tomu Boha ani nepotřebujeme, případně nám stačí jeho občasná přítomnost. To ale není biblické. Ani představa, že Boží království je místo, kde budeme žít s Bohem tváří v tvář, není biblická.
Skutečnost je jiná - ta, že Bůh nás zachraňuje pro svůj původní záměr. Záchrana je tedy prostředek, jak se můžeme dostat ke svému dědictví, a tím je naše Bohem stanovené určení, náš smysl a cíl. V posledku získání dědictví znamená, že konečně budeme tím, kým nás Bůh chtěl mít – tedy Božím lidem ke chvále jeho slávy (Ef 1:12).
To může být pro mnohé překvapivé. Na reakcích, které v nás toto i obecně Boží slovo vyvolává, se velmi dobře ukazuje, do jaké míry jsou naše cesty shodné s těmi Božími. Vždy, když je nám Boží slovo zjeveno, je žádoucí a nezbytné, abychom s ním byli ztotožněni. Čím více jsme s jednotlivými věcmi ztotožněni, tím více jsme těmi lidmi, které Bůh chce ve věčnosti mít.
Vyvolá-li v nás zjevení Boží pravdy zklamání, nebo se nám dokonce příčí, ukazuje to na naši neproměněnost, porouchanost. Pokud jsme upřímní a skutečně chceme žít s Pánem, uděláme všechno pro to, abychom to co nejrychleji změnili.
I motivy, proč chceme být ztotožněni s Božími cestami, jsou důležité. Jestli jen z obav z následků, je to špatně. Jestli proto, že to je pravda, je to dobré, jsme na správné cestě. Leč i to by bylo málo, pokud bychom v tom neměli skutečné zalíbení.
