Žalm 1:1 Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá. 2 Ale v zákoně Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí. 3 Nebo bude jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne, a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede.
1Mojžíšova 3:3 Ale o ovoci stromu, kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.
Lukáš 4:17 I dána jemu kniha Izaiáše proroka. A otevřev knihu, nalezl místo, kdež bylo napsáno: 18 Duch Páně nade mnou, protože pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati zkroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti soužené v svobodu, 19 A zvěstovati léto Páně vzácné.
Hřích a porušenost jsou dvě strany téže mince a Ježíš přišel, aby došlo k nápravě obou těchto věcí v našem životě. Aby se to mohlo stát, je třeba se k vlastní porušenosti Bohu přiznat a požádat Ho o nápravu.
Bůh v prvním žalmu člověku zaslibuje, že ten, kdo má zalíbení v Hospodinově zákoně a žije v souladu s ním, bude jako silný zdravý strom u tekutých vod a skvěle se mu bude dařit.
Ovšem tím, že člověk porušil Boží nařízení, že nesmí pojíst ze stromu poznání dobrého a zlého, naplnil se následek, před nímž Bůh člověka předem varoval – smrt (1M 3:3). Člověk sice nezemřel fyzicky, nicméně on i jeho veškeré potomstvo se stalo duchovně mrtvým. Takový stav Bůh nazývá porušeností. Hříchem je porušen jak člověk, tak i všechno ostatní. Vše je tedy porušené, pochroumané.
Tato porušenost působí smrt, odloučenost nebo odvrácenost od Boha a zlé nebo hříšné jednání. Hřích tedy způsobil porušenost, a ta zase působí hříšné jednání. To neznamená, že porušený člověk dělá úplně všechno zle, ale porušenost hříšné jednání plodí, to zase prohlubuje pokaženost a tak to jde dokola.
Vidíme to na příkladu Kaina. Kain i jeho bratr Ábel se již narodili jako porušení lidé. Byli dětmi stejných rodičů, vyrůstali spolu. Přesto mezi nimi byl velký rozdíl. Ábelovu oběť Bůh přijal, protože Ábel akceptoval se vším všudy Boží rozhodnutí o následcích selhání Adama a Evy, tudíž mohl Bohu obětovat vděčně a radostně. Kain byl zahořklý, frustrovaný. Jeho oběť Bůh nepřijal proto, že byl bezbožný, jeho přístup k Němu byl nenáležitý, a proto byl Bohu odporný. Kain se navíc vůči Bohu urazil a jeho porušenost ho přivedla k vraždě bratra.
Porušené postoje a jednání porušeného člověka jsou v tomto porušeném světě všudypřítomné. Na světě není jediné neporušené místo. Dokonce i zvěř žije v neustálém strachu o život a všechny romantické představy o „čisté“ přírodě jsou naivní. Porušenost v lidském životě a jednání se projevuje i tím, že si lidé ubližují. A to i když to „myslí dobře“, natož když hledají jen své sobecké porušené zájmy. Některé takovéto věci se člověku již staly samozřejmou součástí života. Už je ani nepovažuje za nějak mimořádně zlé, nepatřičné.
Za celou historii lidstva nežil ani jeden člověk, kterého by se porušenost netýkala a nedotkla. Bůh nás ale z této porušenosti vysvobozuje, a je tedy možné se jí zbavit. Přesto je po církvích mnoho a mnoho pochroumaných lidí. Nelze zaměřit pozornost jen na odpuštění hříchu a pochroumanost ignorovat. Vždyť tato pochroumanost plodí další porušené, zlé či alespoň ne-dobré činy.
Ježíš říká, že přišel porušenost odstranit. Nikoli jen odpustit hříchy, ale i vysvobodit všechny pochroumané (Luk 4:17-20). V církvi jsou v tomto smyslu jen dva druhy lidí – ti, kdo Ježíšovo vysvobození z porušenosti přijali, a ti, kdo jsou stále porušení, pochroumaní, doslova rozlámaní na kusy. Přičemž mezi pochroumanými jsou jak takoví, kteří si svůj stav uvědomují, tak ti, kteří si ho odmítají připustit.
My si však nemůžeme dovolit být pochroumaní, nejde totiž jen o nás – naše pochroumanost se přenáší na naše blízké, v rodině i v církvi, jelikož pochroumaní lidé nejsou s to jednat dobře, rozhodně ne setrvale. Je třeba si uvědomit, že základní odpuštění hříchů při Ježíšově přijetí řeší onu základní porušenost – totiž oddělenost od Boha. Ovšem i prostá zkušenost ukazuje, že tím nejsou odstraněny všechny porušenosti, porouchanosti, pochroumanosti člověka.
Je to přitom stejné jako s odpuštěním hříchů – porušenost a hřích jsou dvě strany téže mince. Lidé hřeší buď proto, že jsou zlí a líbí se jim to, nebo proto, že jsou pochroumaní. Jediná cesta z tohoto stavu je svoji pochroumanost Bohu přiznat a pokořit se – stejně jako v případě hříchu. A pak podstoupit vysvobození, nápravu, obnovu.
Pokud upřímně, otevřeně a pokorně svoji porušenost (stejně jako hříšnost, zhřešíme-li) Bohu přiznáme a požádáme ho o napravení tohoto našeho stavu, Bůh nás „opraví“, naše duše už nebude kulhavá, ale zdravá (Luk 4:17nn). Pak budeme jako zdravý silný strom u tekutých vod, jak se praví v prvním žalmu.
