Poněkud absurdní otázka, řekne někdo. Ale ne tak docela, když se podíváme na církevní realitu dneška. Snad se ani nebudu zabývat tématem prakticky nedostupného věčného života podle těch, co slibují blíže nespecifikovanou dobu v očistci. Sice tomu věří mnoho lidí, ale to není věčný život podle Písma a Božích zaslíbení.
Chci se zmínit o spasení, které člověk získává, když přijme Ježíše Krista. Je to jasný a jediný způsob, jak věčného života dosáhnout.
Smyslem oběti Ježíše Krista bylo a je, aby lidé byli vysvobozeni z moci hříchu, byli smířeni s Otcem a získali věčný život. Je nad Slunce jasnější, že Ježíš nepokládal život jen proto, aby si lidé na pár let užili „věčného života“. K tomu také vše vykonal, vše připravil a vše pověděl.
My nemáme právo kázat něco jiného, nějaké jiné evangelium. Nemáme právo se snažit lidi získat pro cokoliv jiného než pro věčný život, a to na věky. Je naprosto pod úroveň církve spokojit se s jevem, kdy většina lidí žije s Bohem, ve kterého uvěřili, pouhých několik málo let. Pak se vracejí do světa, odvracejí se od Boží milosti a zase žijí ve hříchu. Nic nepomůže argumentace o milosti, kterou kdysi přijali. Derek Prince kdysi prohlásil: „Včerejší milost není pro dnešek dostatečná.“ To je zcela v souladu s celým Písmem. Nemůžeme se uklidňovat planými argumenty, že člověk, který po pár týdnech, měsících či letech odešel z církve, bude i tak spasen, protože přeci přijal Ježíše Krista. Ano, nevidíme do srdcí lidí a nemůžeme vědět, co se s nimi děje, když je roky nevidíme. Nemůžeme s jistotou povědět, zda se nakonec tváří v tvář věčnosti takovýto člověk přeci jen nerozpomene na to, že se kdysi setkal s Ježíšem Kristem a na stará kolena či dokonce „na smrtelné posteli“ se neobrátí ke svému Spasiteli. Ale já se nechci takto chlácholit. Přeci jen tu je něco normálnějšího: to, že člověk, který uvěří v Krista s Ním i žije. A že s Ním nežije tajně či „nadivoko (bez závazků, nezávazně)“, ale v obecenství Božího lidu, v církvi znovuzrozených. Tuším, že v kruzích „evangelia široké cesty“ nebudu populární – vlastně jsem na to už zvyklý – ale dočasné křesťanství mě nezajímá. Nezajímá mě víra, která je jen doplňkem stejně světského života, jaký vedou naši nevěřící spoluobčané. Nestojím o to. Nepotřebuji tuto formu křesťanské zábavy, umím se pobavit sám. A jsem přesvědčen, že lidé okolo nás potřebují slyšet evangelium, které je také skutečnou cestou do věčného života. Dobře to vystihuje parafráze olympijského hesla: „Není důležité se zúčastnit, ale zvítězit!“
