Reformace patří mezi procesy, které změnily tvář Evropy a celého světa. V tomto procesu působila řada osobností velkého významu. Když vezmeme v úvahu i události, které reformaci předcházely nebo na ní navázaly, bude seznam významných osobností ještě rozsáhlejší. Je ale zcela mimo vší diskuzi, že jen málokdo se svým významem přibližuje Martinu Lutherovi. Luther je dokonce jednou z nejvýznamnějších osobností církevní historie vůbec. Proto nejen reformace, ale i sama osobnost Martina Luthera je v popředí našeho zájmu a skýtá nám mnohou inspiraci či podnět v naší cestě víry.
Jedno z nejpodstatnějších povzbuzení a motivace přicházejí z Lutherova postoje k Písmu. Luther byl rozhodně mužem Písma. Písmo znal, odvolával se na něj, bylo pro něj konečnou autoritou, ačkoli musel ve své době nepochybně čelit silným tlakům proti takovému postoji. Poněkud zjednodušeně lze tehdejší situaci vyjádřit tak, že důležitější než Písmo bylo slovo papeže. Pro křesťany-nekatolíky je tato otázka vyřešena ve prospěch Písma, a doufám, že je to takto vyřešeno jednou provždy.
Ovšem i dnešní doba má své tlaky a argumenty proti autoritě Písma. Už ani nepřekvapuje, že tento odpor nepřichází jen ze světa, od lidí, kteří v Boha nevěří. Počet křesťanů (křesťanů spíše podle jména), pro které již Písmo není nejvyšší autoritou, neustále narůstá. Je to smutná a stále se prohlubující realita. Osobní příklady mužů, kteří neustoupili tlaku okolí a nesnížili autoritu Božího Slova, jsou proto i dnes velice potřebné. A to nejen ve stejných věcech, ve kterých se na Písmo odvolával Luther, ale i proto, že pro ostatní reprezentují obecný postoj víry.
Osobně nejsem „luterán“ a Luther pro mě není tím, na koho bych se při každé sporné otázce odvolával slovy: „Ale Luther říká…“. Znám lidi, kteří se takto odvolávají na již zesnulé i ještě živé osobnosti. Dobře mi rozumějte, nevidím nic špatného na tom dovolávat se něčí autority, ale poslední instancí by rozhodně mělo být vždy Písmo. Myslím, že za tento postoj by mě pochválil i Luther sám.
Stěžejním poselstvím jeho reformace bylo to, že základem naší víry je Boží milost a Boží Slovo. Pokud jsme tedy inspirováni Lutherem, pak se paradoxně sám Luther dostává v našem vnímání poněkud do pozadí. Do popředí vystupuje Boží Slovo, jeho poznání, jeho pochopení a následování. Toto považuji za směrodatné obecně - tím spíše pak ve věcech učení, v otázkách víry. Pokud někdo natolik vystupuje do popředí, že zastiňuje Boží Slovo, pak to již není přínosné a budující, ale naopak; dříve či později se tento přístup stane brzdou duchovního života jeho následovníků.
Ničí výklady a teologie nejsou definitivní a vyčerpávající. Nikdo nemůže plně obsáhnout Boží Slovo, a už vůbec ho nemůže svým výkladem či učením předčít. Pokud bychom něčí výklad, učení, teologii, přijali tak, že Písmo již nelze hlouběji pochopit, že nic dalšího už nelze objevit, že není více co reformovat, dostali bychom se do slepé uličky.
Je celkem nasnadě, že toto se v historii mnohokrát událo. Rozhodně bychom se proto měli vyvarovat toho, abychom takto nakládali s Lutherem či kýmkoliv jiným. Stejně tak nemá smysl klást otázky, co by Luther na to či ono řekl dnes, jaký postoj by zaujal, kdyby tu teď byl. Luther žil před půl tisíciletím, v době, která se značně odlišovala od dnešní. Žil v době, která se potýkala se svými problémy a reagoval na svoji dobu svým poznáním Boha a jeho Slova. Kladení podobných spekulativních a hypotetických otázek je obdobně nesmyslné, jako kdybychom se zabývali tím, co bychom dělali my na Lutherově místě či na místě jeho současníků v jejich době.
Jedná se tedy o to, abychom byli reformovaní a reformační nejen svojí církevní příslušností, nejen tím, že zastáváme věci tak, jak je Luther či jiný reformátor zformuloval. Být skutečně reformační znamená být ochoten, nebo lépe: odhodlán, světlem Písma poměřovat a dále měnit a korigovat vše a cokoliv. Nebo snad máme za to, že už nic takového není k dispozici? Že vše, co bylo možné reformovat, napravit, podřídit autoritě Písma, již bylo reformováno? Můžeme se skutečně domnívat, že veškerou tuto práci již vykonali naši předchůdci před několika stoletími? Nemůžeme. V takovém ráji se nenacházíme, a ani naše učení, poznání Písma a Boha, ani naše konání tak nebeské není. Rozhodně je toho ještě dost, co je třeba uvést do souladu s Božím Slovem. A je lépe se inspirovat takovými osobnostmi jako byl třeba Luther, než těmi, co propadli pocitům marnosti, zbytečnosti, těmi, kteří to již vzdali či se jednoduše přizpůsobili světu.
Osobní přínos a inspiraci v otázkách učení, teologie, nespatřuji v tom, že se s Lutherem ve všem shoduji. Musím říci, že jsou témata, ve kterých nemohu s jeho učením souhlasit. Jako příklad uvedu augustiniánsko-lutherské pojetí předurčení. To však není otázka respektu či nerespektu vůči této skvělé osobnosti. Nemohu postavit věc tak, že buďto se s Lutherem ve všem shoduji, nebo mi nemá co říci. Navíc, jak jsem již zmínil, považuji za potřebné vidět jeho názory a učení v kontextu jeho možností a možností jeho doby. Bez toho, že bychom se alespoň snažili pochopit okolnosti, kontext jeho výroků a jednání, můžeme dojít ke zkresleným závěrům. Jako příklad mohu uvést Lutherovy protižidovské postoje v závěru jeho života. Nemohu se s nimi ztotožnit ani je omlouvat, ale myslím, že je třeba se snažit porozumět jeho zklamání z toho, že všechno jeho úsilí ukázat Krista Židům vyšlo naprázdno. Nakonec i toto je poučná záležitost. Napětí, boje, konflikty, nesmírná odpovědnost, to vše Luthera natolik vyčerpávalo, že se u něj na sklonku života projevily i další negativní rysy a bylo obtížné s ním vyjít. Mám tedy pevně za to, že k poznání Martina Luthera patří i to, že ho nemáme obestřeného mýty o jeho naprosté dokonalosti. Čím lépe ho poznáme, tím větším přínosem pro náš osobní život bude.
Určitě neuškodí zmínit ještě jednu povzbuzující stránku Lutherova života. Vedle vší práce, odpovědnosti a bojování byl Luther velmi normální muž. Na to, že býval mnichem, na to, čím vším procházel, kolik toho musel řešit, jakou měl odpovědnost, si uchoval smysl pro humor, uměl vést normální život. Myslím, že tím své protivníky rovněž rozčiloval. Mylně jej považovali za příliš obyčejného.
Nemohu pominout ani Lutherovy vyloženě osobní postoje. Jeho vytrvalost, usilovnou práci. Dnes, když vidíme fantastický výsledek reformace, tak nám to snad připadá celé jednodušší. Již je vidět, že úsilí, odříkání, nebezpečí, konflikty a nepřátelství, stály za to. Ale je právě otázkou víry, zda jsme i my ochotni alespoň něco z toho všeho podstoupit také - ještě ve chvíli, kdy výsledek je v nedohlednu a okolnosti se, velmi mírně řečeno, nejeví optimisticky. Pro tuto motivaci stojí za to studovat nejen biblické příklady, ale i životní příběhy takových mužů, jako byl Martin Luther.
Dovolím si závěrem ještě zmínit své osobní poznatky, i když se více týkají spisů Jana Husa. Alespoň část Lutherových spisů je – na rozdíl právě od Husových - díky aktivní práci Lutherské společnosti dostupná i v českém jazyce. O Husovi se mluví jako o jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin, učí se o něm ve školách, jmenují se po něm ulice a náměstí. Ovšem sehnat jeho spisy není snadné. Nevydávají se a neprodávají, protože je o ně mizivý zájem. Tristním zjištěním pro mě bylo, že Husa nečetli nejen laici, ale často ani ti, kteří o něm vyučují. Byla by vskutku škoda, kdyby to s Lutherem a jeho spisy dopadlo obdobně. Zejména, když je významná část jeho díla tak snadno dostupná.
Mikuláš Török
Psáno pro časopis Evangelicus Církve evangelické augsburgského vyznání.
