Abakuk přináší chléb Danielovi do jámy lvové (Gianlorenzo Bernini)

Dle apokryfního vyprávění¹ Daniel strávil v jámě lvové 6 dní. Zatímco sedmi přítomným lvům se potravy v podobě vhozeného Žida nabízel relativní dostatek, ale „dobrovolně“ zůstali o hladu, Daniel v jámě žádné jídlo neměl. Právě v této době měl prorok Abakuk nést v Judsku vlastnoručně uvařenou kaši a chléb na pole žencům, zjevil se mu však anděl a vyzval jej k donesení pokrmu Danielovi. Když se Abakuk vymlouval, že nikdy Babylon neviděl a „tu jámu“ nezná, uchopil jej anděl za vlasy a na okraj jámy lvové k Danielovi přenesl.

Slavný barokní sochař a architekt Gianlorenzo Bernini (1598-1680) toto rozšíření biblického příběhu vyobrazil pomocí dvou soch, nacházejících se v kapli Chigi v kostele Santa Maria del Popolo v Římě. První socha je označována jako Abakuk a anděl, druhá Daniel a lev.

Augustiniánský kostel Santa Maria del Popolo, v němž se obě Berniniho skulptury nacházejí, stojí na náměstí Piazza del Popolo v Římě. Náměstí kdysi bývalo pohřebním místem významné římské rodiny, do které patřil i císař Nero. Snad i proto, že zde byl pohřben tento krutý vladař, se o místě tvrdilo, že je osídleno démony, kteří se v podobě černých vran měli shlukovat ve větvích zde rostoucího ořešáku. Roku 1099 papež Paschal II. ořešák slavnostně porazil a na jeho místě položil na přání Římanů, kteří za to papeži dokonce zaplatili, základ kostelu Santa Maria del Popolo.

I dějiny kaple Chigi, v níž jsou Berniniho sochy přítomné, začíná v souvislosti s pohřbem. Roku 1507 papež Julius II. povolil svému příteli Agostinu Chigimu (1466-1520), který financoval i jeho snahy o zvolení papežem, aby si v kostele kapli zakoupil a učinil z ní pohřebiště své rodiny. Chigi byl majitel banky a v té době nejbohatší muž Říma. O svou pověst zámožného jedince pečlivě dbal: například tím, že nechal připravit bohatou hostinu pro papeže a mnohé další významné osoby. Jídlo bylo podávané na drahém porcelánovém servisu. Agostino poté služebníky pověřil, aby všechno nádobí naházeli do řeky Tiber, prý aby je ušetřil od mytí. Chigi dal celé římské smetánce najevo, že si může dovolit jen tak vyhodit porcelán v ceně přesahující majetek některých z pozvaných. Služebnictvo však nádobí naházelo do předem připravených sítí, takže po odchodu hostů bylo umyto a připraveno pro opětovné využití.

Přebudováním pořízené kaple (na odpovídající pohřebiště pro sebe a svou rodinu) Agostino pověřil samotného Rafaela Santiho (1483-1520), který však zemřel dříve, než stihl práci dokončit.

O téměř sto padesát let později ještě kaple stále nebyla zcela dokončena, pročež Agostinův potomek Fabio Chigi (jenž byl pod jménem Alexandr VII. papežem) pověřil dokončením a úpravami kaple i kostela Berniniho. Ten prý při práci na sochách, které do kaple umístil, každý den chodil na mši a dvakrát týdně k přijímání. Papežovou motivací k zakázce byla snaha udělat dojem na švédskou královnu Christinu, která se roku 1654 vzdala trůnu, konvertovala ke katolictví (z luterství) a právě se stěhovala do Říma.

Kaple Chigi (Cappella Chigi), o níž je řeč, je v kostele druhou kaplí zleva. Naproti vchodu do kaple se nachází oltář, napravo hrobka Agostina Chigiho, nalevo jeho bratra Sigismonda. Obě hrobky jsou jakýmsi obeliskem ve tvaru pyramidy – tj. pyramidou, jejíž základna je však obdélníkem o mnohem větší šířce než hloubce. Čtyři zbývající hrany osmihranné kaple jsou vyplněny nikami se sochami. Dvě navrhl Rafael, dvě Bernini.

am

Berniniho sochy spolu úzce souvisí: První je vyobrazením proroka Abakuka, držícího košík s kaší a chlebem, jehož za vlasy odnáší anděl. Anděl ukazuje směrem, kam proroka ponese – směrem k druhé Berniniho soše. Ta znázorňuje modlícího se Daniele, jehož nohu olizuje lev. Daniel vzhlíží a sepjaté ruce směřuje vzhůru, k vrcholu kopule, kde se nachází mozaika Boha Otce.

Sochu Abakuk a anděl Gianlorenzo Bernini sochal v letech 1655-1661. Prorok drží košík s kaší a chlebem a ukazuje směrem k imaginárním poli, kam chce žencům pokrm donést. Nad jeho pravým ramenem se mu zjevuje anděl. Anděl k Abakukovi právě sestoupil z nebes, jeho roucho ještě jakoby jemně vlaje za jeho sestupujícím tělem. Na Abakukovo ukazování rukou směrem k poli anděl reaguje natáhnutou rukou směrem k Danielovi. V prorokově obličeji se zračí údiv, snad až bázeň nad zjevením anděla. Ten jej s úsměvem, hravě (v kontrastu k výrazu proroka) uchopuje za jednu kudrlinu vlasů – a nedbaje jeho argumentace jej hodlá přenést k Danielovi do jámy lvové.

Druhou skulpturu, Daniel a lev, Bernini vytvořil rychleji – v letech 1655-1657. Modlícímu se Danieli olizuje lev (z něhož je vysochána pouze hlava) nárt. Je tedy zřejmé, že se lev Daniele nechystá sežrat, naopak se k němu chová vlídně. Daniel je přesto zachycen uprostřed volání k Bohu. Dle Septuaginty Daniel na donesení jídla reaguje modlitbou: „Vzpomněl sis na mne, můj Bože, a neopustil jsi ty, kdo tě milují“; výraz v jeho obličeji však umožňuje i interpretaci modlitby jako prosebného volání za záchranu.

Postoj Danielova těla je poměrně zvláštní: levým kolenem klečí na kameni, druhá noha je spíše vstoje, ač pokrčená a jakoby vykročená směrem do prostoru. Jako by právě padal v modlitbě na kolena, čímž je umocněna naléhavost jeho prosby. Danielovy sepjaté ruce jsou poněkud nepřirozeně napřažené nad hlavou, a to opačným směrem, než Daniel hledí.

Poloha rukou a hlavy je dána Berniniho snahou o dosažení efektní perspektivy z pohledu zespoda, „z kleče“. V takovém případě Danielovy sepjaté ruce napřažené k Bohu rámují jeho hlavu. To je změna ve finální podobě mramorové sochy oproti jejímu hliněnému pracovnímu modelu, který Bernini vytvořil a který se také dochoval. Dochované skicy prozrazují, že Bernini se pohledem zezdola, resp. polohou rukou vůči hlavě při tomto pohledu pečlivě zabýval. Jedná se tudíž o autorem zamýšlený ideální pohled na sochu, čímž se vysvětluje „podivná“ poloha celého Danielova těla.

Bernini Daniele znázornil jako mladíka bez vousů, což příliš neodpovídá faktu, že se příběh nachází na samém závěru vyprávění o Danielovi. Výraz i podoba obličeje vykazují podobnost s obrazem Daniel v jámě lvové od Petera Paula Rubense. Obdobně jako u Rubense, Daniel nepůsobí sebejistě (jako na některých jiných vyobrazeních), spíše je v jeho obličeji patrný strach, se kterým se dovolává Boží ochrany.

am

Apokryfní vyprávění o Danielovi v jámě lvové je pozoruhodné mimo jiné tím, že nerozvíjí Danielův „pobyt“ v jámě lvové popisovaný v 6. kapitole knihy Daniel. Tam je Daniel vhozen do jámy pro nedodržení králova výnosu, podle kterého bylo na třicet dní zakázáno se obracet s prosbou ke komukoli jinému než ke králi Dareiovi. V apokryfním přídavku je do jámy uvržen pro neochotu obětovat babylonskému posvátnému hadovi a proto, že jej zabil, když mu dal sežrat zavařenou směs smůly, tuku a žíní, po jejímž pozření had pukl. Daniel měl v jámě strávit šest dní, předtím než sedmého dne přišel král a z jámy jej vyprostil. V 6. kapitole knihy Daniel však král přichází hned další ráno. Pokud bychom tedy měli brát apokryfní příspěvek vážně, ocitl se Daniel v jámě lvové podvakrát.

Apokryfy – jako tento dodatek ke knize Danielově – jsou knihy a části knih vzniklé v období Starého zákona, ale nezahrnuté do židovského kánonu Písma. Nedochovaly se ve svém hebrejském (či aramejském) originálu, ale v řečtině. Nejdůležitější z nich jsou ty, které byly zahrnuty do řeckého překladu Starého zákona, pořízeného židovskými překladateli v Alexandrii a označovaného jako Septuaginta.

Římští katolíci některé z apokryfů zahrnují do biblického kánonu, protestanté nikoli. I římští katolíci však ty apokryfy, které do kánonu počítají, označují jako „deuterokanonické“, tj. druhotně kanonické. Jejich status je i dle učení katolické církve nižší, například by učení nemělo být založeno pouze na pasážích z nich.

Názorný je postoj významného křesťanského teologa Órigena (185-253), jenž jako řecky mluvící jedinec poměrně logicky pracoval se Septuagintou. Jakožto velmi plodný autor napsal komentáře ke všem biblickým knihám, ovšem pouze těm, které patří do starozákonního kánonu, jak jej chápou židé a protestanté, nikoli k apokryfům.

Přinejmenším některé apokryfní spisy (kupříkladu První kniha Makabejská) jsou jistě zajímavým a podnětným čtením, nelze je však považovat za inspirované Duchem svatým a chápat je jako normu či zdroj pravého učení, jako je tomu v případě biblického kánonu.