Geefsův padlý génius zla

Jakkoli to může znít překvapivě, kazatelna katedrály sv. Pavla v Lutychu má do své zadní strany zasazenu 165 cm vysokou sochu Satana. Z bílého mramoru jej vytesal Guillaume Geefs. Originální dílo tohoto belgického sochaře je pojmenováno Le génie du mal („Génius zla“), ale často bývá označováno prostě jako „padlý anděl“ (ange déchu). Na své místo byla skulptura instalována krátce po svém vytvoření roku 1848 – a to do katedrály, která není o mnoho starší. Byla totiž postavena na začátku 19. století, poté co byla dřívější lutyšská katedrála (sv. Lamberta) zničena během francouzské revoluce (v průběhu které bylo lutyšské knížectví Francií anektováno).

„Lutyšský Lucifer“ byl vysochán na zakázku, která zněla: vytvořit pro katedrálu kazatelnu na téma „triumf náboženství (tj. křesťanství) nad géniem zla“. Dřevěná kazatelna, umístěná na pravý kraj přibližně uprostřed délky hlavní lodi, obsahuje čtyři další mramorové sochy: apoštola Petra a Pavla, svatého Huberta (lutyšského prvního biskupa) a svatého Lamberta, jenž v Lutychu zemřel. Tyto čtyři sochy jsou viditelné z hlavní lodi katedrály, kazatelna však obsahuje ještě pátou, kterou lze spatřit jen z vedlejší lodi: sochu padlého anděla, usazenou vprostřed dvou křídel schodiště kazatelny.

Na základě zmíněné zakázky nejprve sochu Satana vytvořil Guillaumův bratr Joseph Geefs. Dílo pojmenoval L’ange du mal („Anděl zla“). Vzbudilo však pohoršení: kromě netopýřích křídel se totiž jednalo o sochu téměř nahého pohledného mladíka, dokonce s částečně odhaleným pozadím. Sochu doplňovalo znázornění hada u nohou „anděla zla“. Podoba Satana proto byla nepříliš překvapivě vyhodnocena jako málo ďábelská a až rušivě pohledná – prý by rozptylovala kající se dívky, které by raději měly naslouchat kázáním.

Na místo neschválené sochy vytvořené mladším bratrem proto dodal Guillaume Geefs dílo, které v katedrále stojí dodnes. Jakkoli očividně věděl o důvodech, proč původní varianta nebyla přijata, ani jeho zpodobnění Satana není vysloveně „ďábelské“ či „přehnaně“ cudné, naopak je viditelně inspirováno stejným modelem.

„Génius zla“ je znázorněn jako pohledný a fyzicky zdatný mladý muž, jenž téměř nahý sedí na skále. Pouze přes stehna a klín má přetažen kus látky. Satan se pravou rukou drží za hlavu, v levé drží rozbitou korunu a zlomené žezlo. Obklopen je mandorlou¹ z netopýřích křídel. Nad pravým kotníkem je připoután ke skále, na níž leží i nakousnuté jablko. Emoce v jeho obličeji se dá – vzhledem k výrazu i k slze pod levým okem – interpretovat jako lítost nad svým pádem či beznaděj. Vyjma zvířecích křídel „prozrazují“ jeho nelidskost i úzké nehty na nohou, které se podobají spíše drápům, a nenápadné rohy, vyčnívající zpod bujné kštice.

Za povšimnutí stojí několik detailů. Předně to, jak sochař vyobrazil, že je „padlý anděl“ vystaven trestu: Kromě sebelítostivého či beznadějného výrazu v obličeji a zmiňované slzy, napomáhá dojmu porážky i ruka držící hlavu. „Génius zla“ je dále připoután ke skále, na které sedí. V levé ruce drží korunu, jejíž drahokamy jsou však zčásti ulámány, a žezlo, které je ale rozlomeno napůl. Vrchní polovina, zakončená Jitřenkou (v odkazu na Is 14:12), se válí na zemi.

Vedle kusu žezla se na zemi povaluje také nakousnuté jablko – odkaz na zakázané ovoce rajského stromu poznání dobrého a zlého. „Génius zla“, „padlý anděl“ je tak v souladu s Písmem ztotožněn s „tím dávným hadem“,² jenž se přičinil o pád lidstva do hříchu.

Nehledě na užitou symboliku, založenou na zažitých, ovšem ne zcela přesných představách (jablko, Jitřenka), stojí za úvahu celkové pojetí padlého anděla. Někteří historici umění sochu interpretují jako vyjádření autorova romantického obdivu k rebelii a vzdoru – ďábel má být vysochán tak přitažlivě a krásně kvůli sochařově zálibě v poraženém, beznadějném, a přesto vytrvale bojujícím „hrdinovi“. Vlastní autorova interpretace díla se nedochovala, záměrem skutečně mohla být nemístná a provokativní oslava Satana, umístěná přímo na místo křesťanských bohoslužeb. Ďáblova podoba je však z určitého pohledu poměrně trefná: primární biblickou charakteristikou ďábla není to, že je archandělem, rohatým čertem, síru plivající stvůrou apod., ale to, že je svůdce – a to svůdce úspěšný, jak dějiny i současnost lidstva odhalují. Krásné, přitažlivé, až svůdné vzezření v takovém případě najednou dává dobrý smysl. A obohacené o zdánlivě kajícnou slzu řinoucí se z oka, dotváří svůdnost nejen estetickou, ale i psychologickou: přesvědčí snad dojemně zdrcený Satan diváka, že je obětí? Či alespoň ne ztělesněním zla? Jakkoli jsou však jeho insignie moci polámané, stále se jich nepouští: svou nalomenou korunu i rozlomené žezlo stále pevně drží ve svých rukou, snad v naději, že ještě bude mít šanci vývoj zvrátit, snad alespoň v touze po pomstě. Je možné, že vlastně nevědomky a náhodou, ale Guillaume Geefs představil podobu (jakkoli samozřejmě naprosto smyšlenou a nepodložitelnou) smysluplnější než mnohá populární vyobrazení ďábla jakožto na první pohled děsivé a odporné bestie.