Upalování a jeho význam

Trest upálení byl poměrně běžnou praxí středověké církve: upalováni byli bludaři či čarodějnice, resp. mnohdy domnělí bludaři a domnělé čarodějnice. Písmo svaté se o upálení také zmiňuje, ovšem poněkud odlišně než jaká byla církevní praxe.

Z mnoha míst v Písmu¹ je naprosto zřejmé, že pro Izraelity byl trest smrti zákonným prostředkem, který měl být ve stanovených případech proveden. O tom, jak konkrétně trest smrti provádět, však Písmo příliš detailní popis nepodává. Ilustrativní snad proto může být pohled do pozdější židovské tradice (tj. z prvních staletí našeho letopočtu): z Mišny je patrné, že židé v průběhu času vyvinuli velmi propracovaný systém, jak by mělo odsouzení a trest smrti probíhat.² Traktát Sanhedrin vyjmenovává čtyři způsoby trestu smrti: ukamenování, uškrcení, utnutí hlavy a upálení.³ Traktát svědčí o snaze předepsat průběh potencionálního vykonání trestu tak, aby byla maximální šance zabránit soudním omylům⁴ a aby trest smrti byl vcelku rychlým procesem, konaným s rozmyslem, ne jako součást davového běsnění, a svým způsobem i se „soucitem“. Cílem nemělo být, aby odsouzený co nejdéle trpěl, ale „prostě a jednoduše“ odsouzeného potrestat smrtí⁵ – v textu je tedy patrná snaha míru a délku bolesti spíše omezit než naopak.

Mišna podává zejména podrobný návod, jak by v těchto intencích mělo být prováděno kamenování. (Provedení trestu smrti podle tohoto předpisu by ale bylo aktuální pouze za předpokladu, že by se obnovila politická autonomie Židů a rabíni se ujali moci. Přestože tedy rabíni předepisují, jak by se mělo kamenovat, nejde o popis reálného kamenování, ale spíše o ideální průběh kamenování, kdyby k němu ještě někdy došlo.) Kromě samotného odsouzení, které má proběhnout náležitě, předepisuje Mišna i „záchranné“ procesy před samotnou exekucí. Zatímco bude odsouzenec veden k místu ukamenování, u dveří soudu má stát muž s praporkem a na dohled od něj, ale co nejblíže k místu popravy, další na koni, připravený v případě objevení se nového svědka, který by přišel se svědectvím ve prospěch odsouzeného, spěšně zastavit připravovaný trest. Podobně pokud by si odsouzený vzpomněl na něco, co by mohlo zvrátit výsledek soudního řízení, a dokázal by, že skutečně má něco podstatného, co by ke své obraně ještě dodal, tak má být soud ještě obnoven a případné kamenování odloženo. Během pochodu na popraviště pak má hlasatel vyhlašovat jméno a přestupek odsouzeného a provolávat, že pokud má někdo svědectví, které by mohlo být využito v jeho prospěch, nechť se ozve. Samotná exekuce má probíhat následovně: první svědek⁶ srazí odsouzeného na zem a druhý na jeho hrudník hodí (nebo spíše z výšky pustí, ale možná i s přispěním své síly) velký těžký kámen. Teprve pokud ho dosavadní postup nezabije, má na řadu přijít kamenování „celým Izraelem“.

U trestu utnutí hlavy je rychlost a na jiné starověké smrtící praktiky⁷ i „bezbolestnost“ jistě zřejmá. Potrestáni stětím měli být na základě Dt 13:13-19 lidé (obyvatelé města) svedení k modloslužbě.

U provedení trestu uškrcením již jistě není rychlost a nižší míra bolesti automatická, ale také nejde o praxi extrémně zdlouhavou, z důvodu (ne)přívodu kyslíku respektive přerušení toku krve by smrt (nebo alespoň konec vnímání) měla být zpravidla otázkou několika minut.

Těmto trestům se poněkud vymyká upalování.⁸ Je sice pravda, že pokud vezmeme v potaz celkový přístup k trestům smrti, načrtnutý v Mišně, je nepravděpodobné, že by cílem bylo vymyslet rozsáhlou „taktiku“, jak dosáhnout co nejdelšího utrpení odsouzeného, jak tomu bylo často později.⁹ Bylo by tedy možné, že by provinilec během celkem krátké doby bolestí omdlel a dá se předpokládat, že by se jej nikdo nepokoušel oživovat, aby mohl trpět ještě o chvíli déle. Podobně také, že by se trestaný člověk záhy udusil kouřem z ohně, jímž by byl upalován. Z ne-židovských zkušeností se ale můžeme poučit o tom, že i v případě, kdy – minimálně už kvůli množství lidí, kteří byli naráz upalováni – nebylo možné dohlédnout, aby všichni umírali dlouze a velmi bolestivě, převyšovala míra a délka utrpení upalovaného běžné humánní typy trestu smrti (jako právě např. stětí).¹⁰ Jak je tedy možné, že i přes velmi humánní přístup k zabíjení odsouzených Mišna uznává trest upálením jako adekvátní trest smrti? Jednou možnou odpovědí je, že rabíni tak dovozují exegezí výroků o upalování v Písmu. Druhou možností je, že rabíni nevěnovali otázce upalování přílišnou pozornost. Ať už jejich nezájem o danou problematiku vyplýval z toho, že již neměli pravomoc k odsouzení k trestu smrti, nebo např. z toho, že přečinů, za které bylo upalování v Tóře předepsáno, nebylo mnoho – mj. smilstvo dcery kněze, přičemž kněžská služba po zničení Chrámu a konce nadějí na jeho obnovu prakticky zanikla. Možná je i snaha minulou (a dosud známou, i když již neprováděnou) praxi nebo normy pomocí výroků Písma „jen“ podložit (resp. potvrdit) pro případné budoucí použití, ne tedy z Písma vyvodit.

I.

Ve třetí knize Mojžíšově se píše, že kdyby někdo obcoval s ženou i její matkou, mají být všichni spáleni ohněm, „aby nebylo nešlechetnosti uprostřed vás“.¹¹ Podobně, pokud se dopustí dcera kněze smilstva, „otce svého poškvrnila. Ohněm spálena buď“.¹² Kromě sexuálních příčin trestu smrti měl být upálen například Achan, který si z dobytého Jericha nechal kořist.¹³ Nejen, že Bůh v Tóře trest smrti za určitá konkrétní provinění přikazuje, ale také někdy sám spálení provedl: takových příkladů je v Písmu více. Bůh „dštil na Sodomu a na Gomoru sirou a ohněm od Hospodina s nebe“¹⁴ v reakci na všeobecnou zkaženost obyvatel těchto měst; spálil Aronovy syny Nádaba a Abiu, kteří vzali „jeden každý kadidlnici svou, dali do nich oheň a položili na něj kadidlo, a obětovali před Hospodinem oheň cizí, čehož jim byl nepřikázal“;¹⁵ Boží oheň spálil i vzbouřené přední Izraelity vedené Chórem, Dátanem, Abiramem a Honem, nespokojené se svým postavením, když vzpurně kadili Bohu.¹⁶ Trest smrti upálením se tedy stával realitou za některé extrémní amorálnosti, za svévolné provádění svatých úkonů nebo za úmyslný kontakt s něčím, co bylo Bohem označeno za proklaté.¹⁷

Jak ale upálení podle biblického chápání probíhalo? Ať už je v Písmu řeč o čemkoliv, co bylo v souladu se Zákonem spáleno, tak jde buď o věc, nebo o již neživou bytost. Tak v případě, že se na rouchu nebo třeba na kožené nádobě objevilo malomocenství, které se i po sedmi dnech „v karanténě“ šířilo, měla být postižená věc spálena.¹⁸ Běžně provozované zápalné oběti zvířat probíhaly až po zabití obětiny – „A zabiješ volka před Hospodinem u dveří stánku úmluvy. A nabera krve z volka, pomažeš na rozích oltáře prstem svým, a všecku krev vyleješ k spodku oltáře. Vezmeš pak všecken tuk přikrývající droby a branici s jater, a dvě ledviny s tukem, kterýž jest na nich, a zapálíš to na oltáři. Maso pak z toho volka, a kůži s lejny jeho spálíš ohněm vně za stany; nebo obět za hříchy jest.“¹⁹ –, postup při obětování byl tedy jednoznačný: nejprve se zvíře zabilo a teprve poté se z něj vybralo, co bylo využito k obětování a v tomto případě byl zbytek spálen za stany jako oběť za hřích.²⁰ Podobně jednoznačné je to i v případě popisu obětování berana posvěcení, jehož ostatky měly být spáleny jako svatá věc až poté, co bylo maso ze skopce uvařeno (a snědeno kněžími).²¹ Ani v případě oběti, na kterou byl transferován hřích a jeho prokletí, a tudíž nemohla být jedena, nebylo zvíře upalováno zaživa, ale až po smrti, neboť před spálením byla jeho krev vnesena do stanu setkávání k vykonání obřadu smíření ve svatyni. Stejně tak i eschatologická Danielova výpověď se drží tohoto postupu, šelma, o které mluví, bude nejprve zabita, až poté bude „vyhlazeno tělo její, a dáno k spálení ohni.“²² Dále nacházíme upozornění, že pokud by nastala situace, že se někteří z Izraelitů ve větším množství odvrátí od Boha k sloužení cizím bohům, je nutné (po řádném ujištění, že k takové „ohavnosti“ skutečně dochází) zabít všechny obyvatele (a vůbec vše živé) toho města mečem jako proklaté a město spálit ohněm. Je nepravděpodobné, aby se někdo zabýval pracným pohřbíváním lidí, kteří byli označeni jako proklatí a zabiti za modloslužbu, takže ačkoliv to není explicitně řečeno, je nasnadě, že spolu s městem byla upálena i mrtvá těla provinilců.²³ Trest posmrtného upálení potvrzuje i příběh z doby královské: podle dříve vyřčeného proroctví²⁴ navštívil Jošiáš Bethel, „a výsost, kterouž udělal Jeroboám syn Nebatův, kterýž přivedl k hřešení Izraele, i ten oltář i výsost zkazil, a spáliv výsost, setřel ji na prach; spálil i háj. A obrátiv se Joziáš, uzřel hroby, kteříž tu na hoře byli, a poslav, pobral kosti z těch hrobů a spálil je na tom oltáři. A tak poškvrnil ho vedlé řeči Hospodinovy, kterouž mluvil muž Boží ten, kterýž to předpověděl. […] Též všecky domy výsostí, kteříž byli v městech Samařských, jichž byli nadělali králové Izraelští, aby popouzeli Hospodina, zkazil Joziáš, a učinil jim rovně tak, jakž byl učinil v Bethel. Zbil také všecky kněží výsostí, kteříž tu byli, na oltářích, a pálil kosti lidské na nich.“²⁵ I z tohoto příběhu je očividné, že ani v případě takto radikální náboženské očisty nemělo dojít k upalování (ani modloslužebných kněží) zaživa. Je tedy zřejmé, že prakticky všechny starozákonní popisy upálení ukazují na provedení až po smrti upalované bytosti. Bylo tomu tak i pokud šlo výslovně o trest upálením?

Dochovala se nám pouze jediná biblická pasáž popisující detailněji trest upálením. Když Izraelité dobývali Jericho, přikázal jim Jozue: „Křičtež již, dalť jest Hospodin vám město. A budiž to město proklaté, ono i všecky věci, kteréž v něm jsou, Hospodinu; toliko Raab nevěstka ať jest živa, ona i všickni, kteříž by s ní byli v domě, nebo skryla posly, kteréž jsme byli poslali. Avšak vystříhejte se od proklatého, abyste i vy nebyli učiněni proklatí, berouce z proklatých věcí, a uvedli byste stany Izraelské v prokletí, a zkormoutili byste je.“²⁶ I přes varování se našel jedinec, který neodolal Jerišskému pokladu a ponechal si z kořisti „plášť jeden Babylonský pěkný a dvě stě lotů stříbra a prut zlatý jeden, padesáte lotů ztíží.“²⁷ V tázavé reakci na porážku v bitvě o Hai se Jozue od Hospodina dozvěděl, co je příčinou problémů a jaké je nutné řešení: „Kdož pak postižen bude vinný věcí proklatou, ohněm spálen bude, on i všecko, což jeho jest, proto že přestoupil smlouvu Hospodinovu, a že učinil nešlechetnost v Izraeli.“²⁸ Trest upálením je zde tedy jednoznačně vyřčen, když se ale pozorně podíváme na průběh trestu, zjistíme, že Achan byl nejprve ukamenován a teprve poté bylo jeho mrtvé tělo upáleno, načež na jeho mrtvé upálené tělo (resp. prach, možná kosti – zbytky z těla) naházeli ještě hromadu kamení: „Vzav tedy Jozue a všecken Izrael s ním Achana, syna Záre, a stříbro i plášť, i prut zlatý, i syny jeho, i dcery jeho, voly a osly, dobytek i stan jeho i všecko, což měl, vyvedli je do údolí Achor. Kdež řekl Jozue: Proč jsi zkormoutil nás? Zkormutiž tebe Hospodin v tento den. I uházel jej všecken lid kamením, a spálili je ohněm, ukamenovavše je kamením. Potom nametali naň hromadu kamení velikou, kteráž trvá až do tohoto dne; a tak odvrácen jest Hospodin od hněvu prchlivosti své. Protož nazváno jest jméno místa toho údolí Achor, až do dnešního dne.“²⁹ I tento jediný podrobný popis trestu upálení souhlasí s celkovou biblickou intencí v otázce spalování ohněm: dokládá upalování až po smrti, ne zaživa – tedy ne jako trest smrti, ale jako posmrtný trest.

Není sice zřetelně jisté, že případy modloslužebných lidských obětí³⁰ nebo upálení jako pomsty³¹ probíhaly zaživa, nikde ale v popisech těchto procesů není naznačen opak. V jediném podrobnějším případě popisu upálení pohany (Danielovi přátelé v Babylóně) je zřejmé, že mělo jít o trest smrti (tedy provedený zaživa).³² V případě pohanských lidských obětí není v Písmu žádný rozsáhlejší popis, jen odsudek, který se jednoznačně vztahuje hlavně na lidské oběti jako takové. Pokud by byly lidské oběti upalovány zaživa, mohl by být výrok jako „čehož jsem nepřikázal, aniž jsem o tom mluvil, nýbrž ani nevstoupilo na mé srdce!“³³ v souladu s výše uvedenou celkovou tendencí brán v potaz i jako odsudek upalování zaživa. Jediný popis pomsty upálením nenasvědčuje, že by se mstitelé obtěžovali nejprve objekty své pomsty zabít. Když Samson spálil Filistinským jejich úrodu, tak si na oplátku našli jeho ženu a „spálili ji ohněm i otce jejího.“³⁴ V případě vyhrožování (nebo i provedení) pomsty upálením v Bibli aktuální odsudek není patrný, obhájení tohoto druhu pomsty Mojžíšovým zákonem je ale nemožné. Proto ani z případu, kdy takto vyhrožovali Izraelité,³⁵ není možné usuzovat, že by bylo upalování zaživa Zákonem povolený čin.

II.

Proč ale pálit již mrtvé tělo? Upálení (resp. trest smrti vůbec) nemuselo mít negativní význam pro posmrtný život. S tím souhlasí i mišnaická interpretace starozákonního příběhu o Achanovi, kde je ukázáno, že Jozue po Achanovi chtěl, aby svůj hřích vyznal Bohu³⁶ (a oznámil i Jozuemu),³⁷ přičemž Achanova kladná reakce na druhý požadavek³⁸ svědčí o kladné reakci i na požadavek první. Izraelité poté provedli kamenování a upálení Achana, kterému ale předcházela promluva Jozue, „Proč jsi zkormoutil nás? Zkormutiž tebe Hospodin v tento den!”³⁹ Na to Mišna reaguje: „to znamená: dnes budeš trápen, ale nebudeš trápen v příštím světě.” I v novozákonním textu je možné nalézt doklad, že upálení (zpopelnění) neznamená problematizaci věčného života, respektive očekávaného vzkříšení – Pavel totiž mezi výčtem záslužných činů a duchovních předností⁴⁰ píše, že „kdybych vynaložil na pokrmy všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá”,⁴¹ přičemž je jisté, že Pavel věřil ve své budoucí vzkříšení⁴² a neudělal by nic, co by znamenalo ztrátu této naděje⁴³ – pokud tedy jmenuje mučednickou smrt upálením mezi věcmi, které bez lásky neprospívají, s láskou jsou ale velmi záslužné, ukazuje tím mimochodem své přesvědčení, že kremace není nepřekonatelným problémem pro blažený posmrtný život.

Pointa tedy musí být hledána v přirozeném světě – trest smrti jako takový (ať už jakýkoliv) je trestem za („těžký”) hřích, upálení po smrti už očividně nemělo mít ani tak význam pro upáleného,  jako pro jeho okolí. Primárním účelem spálení nějaké věci bylo obecně v biblickém chápání zabránění šíření infekce či nečistoty, kterou tato věc v sobě obsahovala. Tak když se masa, určeného k jedení, dotklo něco nečistého, mělo být toto maso spáleno,⁴⁴ aby se nečistota nepřenesla na člověka, který by maso jedl. Když se na rouchu objevilo malomocenství, mělo být po ověření a po zjištění, že se rozšiřuje, roucho spáleno, aby se zamezilo šíření malomocenství: „Ohněm spálíš ji; nebo rozjídavá věc jest na vrchní neb spodní straně její.”⁴⁵ Podobně jako s malomocenstvím se to mělo s věcmi modloslužebnými – Izraelci měli při příchodu do Zaslíbené země zničit modloslužebné nástroje pohanů: a co jde, to spálit,⁴⁶ „aby nebylo tobě osídlem, nebo ohavnost jest Hospodinu Bohu tvému!”⁴⁷ Princip tedy zůstává stejný – věc je potřeba spálit, aby už dále nemohla být zdrojem škody – k čemuž bylo zapotřebí ji ideálně nejen rozbít, zničit, ale i spálením trvale vymýtit. S tím souvisí snaha „vyhladit jméno (něčeho) z místa (nějakého)“⁴⁸ – po modloslužebných praktikách⁴⁹ nebo po některých jiných (např. sexuálních) hříších bylo pro zamezení „šíření“ (resp. nápodobu) těchto „ohavností“ nutné nejen viníky potrestat, ale takovým způsobem odstranit vše související s daným přestupkem, aby bylo exemplárně ukázáno, co je výsledkem takovéhoto jednání. Spálení totiž ukazuje na Boží nesouhlas s takovým jednáním.⁵⁰

To, že měl být jeden z hlavních důvodů upálení (již mrtvé osoby nebo věci) exemplární, dosvědčuje i popis provedení upálení. Když Mojžíš ničil modlářské zlaté tele, které si v jeho nepřítomnosti Izraelité vyrobili, nezůstal jen u jeho zahození nebo zničení. Tele spálil a rozbil až na prach (tak, aby jej zcela vymýtil z Izraele) „a vsypav na vodu, dal píti synům Izraelským.“⁵¹ Podobně až teatrální průběh pálení je zaznamenán v Druhé knize Královské. Zde se nevyšší kněz Helkiáš z Jošiášova rozkazu vypořádává s modlářstvím v Judsku tak, že nejen ničí oltáře a modly apod., ale např. háj, který byl v Chrámu, spálil a vzniklý prach rozsypal na hroby modlářů.⁵² Z těchto příběhů můžeme vidět, že nešlo jen o spálení, ale i o to, aby každý viděl a velmi dobře si zapamatoval, že ke spálení došlo. Nejinak tomu bylo i v případě Achana, který nebyl jen rychle ukamenován a spálen, ale byl vyveden do údolí Achor, tak, aby celý lid viděl, co se s ním stane. Zde byl zabit kamenováním, ostentativně upálen a posléze ještě upálený zaházen kamením.⁵³

Druhým důvodem, který s tímto prvním také souvisí, je, že Izrael měl být Božím lidem, uprostřed kterého by Bůh mohl být přítomen. Některé tyto praktiky ale Bůh označuje za ohavnosti a za přestupky, které nehodlá tolerovat. Proto bylo nutné Boží lid od takovýchto přečinů očistit, „aby nebylo (takové) nešlechetnosti uprostřed vás.“⁵⁴ Bylo tedy opět zapotřebí zcela vyhladit jakoukoliv památku na ten který přestupek – ohněm – neboť něco, co bylo jednou spáleno, bylo vnímáno jako jednou provždy vyhlazené. To nám dokládá řeč Sanballatova, který dle jeho slov v Písmu správně pochopil tento princip,⁵⁵ i když nepochopil, že Boží moc a milost není ani tímto omezena a že bylo Boží vůlí znovuobnovit Jeruzalém, který předtím byl spravedlivě zničen a vypálen.⁵⁶

III.

Otázkou, která se přirozeně nabízí, je, zda je současná běžná praxe kremace z biblického hlediska zavrženíhodná, či nikoli. Dokonce i v Písmu nalézáme příklad, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by spálení bylo trestem, ani že by bylo jakkoliv odsouzeno: když zemřel král Saul, obyvatelé města Jábes-Galád „sňali tělo Saulovo i těla synů jeho se zdi Betsanské; a když se navrátili do Jábes, spálili je tam. A vzavše kosti jejich, pochovali je pod stromem v Jábes, a postili se sedm dní.”⁵⁷ Naopak král David je za jednání se Saulovým tělem chválí!⁵⁸ Je ale pravda, že Saulovo tělo nespálili zcela – nespálili jeho kosti, které pochovali. Naproti tomu Kniha Amose proroka obsahuje toto odsouzení: „Takto praví Hospodin: Pro troji nešlechetnost Moábovu, ovšem pro čtveru neodpustím jemu, proto že spálil kosti krále Idumejského na vápno.”⁵⁹ Jestli ale bylo moábské upálení Idumejského krále upálení se vším všudy (tedy i s „teatrální“ formou), či dokonce upálením zaživa, není zřejmé. Tak či onak, kremace jako taková v biblickém myšlení nebyla positivní, byla přeci často trestem. Pokud ale odstraníme z průběhu upalování „teatrální“ formu, a tím i jakýkoliv exemplární či preventivní význam, zdá se biblická výpověď spíše nasvědčovat tomu, že s kremací samotnou problém není.

Závěr

Ve výsledku tedy vidíme, že podle biblického svědectví bylo upálení posmrtným trestem, ne způsobem popravy dosud živého viníka. Význam kremace byl exemplární, preventivní a purifikační, a to ne ve smyslu očištění daného viníka od provinění, ale spíše očištění celého společenství od hříchu, který do něj odsouzený jedinec vnesl.