 |
Co je vlastně skutečný obsah Nové smlouvy? Zdá se až zbytečné ptát se na něco tak obecně známého. Ovšem, pouze na první pohled. Odpovědi – nikoli od nevěřících, ale od křesťanů – jsou totiž nejen rozličné, ale zároveň mnohdy vyzařují značnou mírou nejistoty. „Obsahem Nové smlouvy je to, že za nás Ježíš Kristus zemřel a očistil nás od hříchu.“ „V Nové smlouvě jde o to milovat Boha a svého bližního.“ „Nová smlouva je obsažena v Kázání na hoře.“ Apod. Klasické odpovědi se vzájemně podstatně liší a jejich výpovědní hodnota nezřídka není příliš veliká.
Začněme – možná trochu překvapivě – u Staré, tedy Mojžíšovy smlouvy. Jaké je její znění? Kde je zapsáno? Mojžíšův zákon není obsahem všech knih Starého zákona, dokonce ani všech knih Mojžíšových: Genesis vůbec Mojžíšův zákon neobsahuje. Mojžíšův zákon je obsažen ve čtyřech knihách: Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. I tyto knihy však obsahují pasáže, které nejsou samotným zněním Zákona, tj. smlouvy, kterou Bůh prostřednictvím Mojžíše uzavřel s Izraelem. A kniha Deuteronomium je vlastně „jen“ zopakováním Zákona. Přinejmenším podstatná část zbytku Starého zákona je do značné míry „výkladem“ či příběhovou ilustrací Mojžíšova zákona, nikoli však jeho samotným zněním.
Jaké je tedy znění Nové smlouvy? Nalézáme je v Žid 8:8-12, přičemž se jedná o prakticky doslovný citát z Knihy proroka Jeremiáše (Jer 31:33-34). V těchto několika málo větách je stručně, jasně, výstižně a nezpochybnitelně řečen celý obsah Nové smlouvy.
Všimněme si, že – jak v hebrejském textu u Jeremiáše, tak v řeckém textu epištoly Židům – je použit určitý člen, „toto“. Právě „toto“ je Nová smlouva. Nedejme se mýlit malou délkou uvedeného citátu, skutečně obsahuje samotné znění Nové smlouvy, shrnuje vše podstatné z ní. Stejně jako Stará smlouva má i ta Nová rozsáhlý „výkladový materiál“, tj. celý Nový zákon, její znění je však stručné.
Cílem tohoto textu není důkladné analyzování každého jednotlivého „článku Nové smlouvy“, ale zamyšlení se nad dvěma obecnými smluvními aspekty, které se týkají i Nové smlouvy.
Prvním je její dvoustrannost (či oboustrannost). Každá smlouva je dohodou dvou (či více) stran. Smlouva není jednostranné prohlášení, „vyhláška“ či jednostranně vydaný zákon nebo nařízení. Ostatně, česká slova „smlouva“ a „úmluva“ jsou v tomto ohledu výstižná: ať už návrh vzejde z jakékoli strany, smlouva platí teprve od okamžiku, kdy se na ní strany smluví, dohodnou, zaváží se k jejímu plnění. Obsahem smlouvy jsou tudíž vázány obě strany, obě musí její obsah dodržovat ve smyslu jejího znění, tj. tak, že budou plnit smluvní body, nikoli jen užívat nabízené výhody.
Názorně lze tuto skutečnost ilustrovat na odpuštění hříchů. To je jednoznačně součástí obsahu Nové smlouvy. S okamžikem vyhlášení Nové smlouvy však nedošlo k plošnému odpuštění všech hříchů všech lidí – k tomu, aby byly člověku hříchy odpuštěny, je nutné k smlouvě osobně přistoupit a zavázat se k jejímu plnění.
Druhý aspekt smlouvy je rovněž obecně platný. V Písmu je výslovně zmíněn slovy apoštola Jakuba (Jak 2:10). Kdo poruší jedno ustanovení Zákona, porušil celý Zákon. Pro názornost: Kdo sice nezabil, ale zcizoložil, porušil celý Zákon. Zákon je nedělitelný.
Jakub sice hovoří o Mojžíšově zákoně, jeho slova však odhalují obecně platný princip. Každé porušení libovolného ze smluvních bodů je narušením celé smlouvy. Záleží samozřejmě na konkrétní formulaci smlouvy: Je možné ji formulovat tak, že některé body jsou považovány za závažnější, pročež je závažnější i jejich porušení. K porušení jiných bodů pak lze být shovívavější. Ve své podstatě ale platí teze o nedělitelnosti smlouvy, která říká, že každé porušení smlouvy narušuje smlouvu celou. A pokud se narušení smlouvy nevyřeší, a to způsobem, který smlouva umožňuje, dochází k ukončení smlouvy a smluvního vztahu a k odpovídajícím postihům.
Tento princip platí i pro Novou smlouvu, jakkoli je tento fakt opomíjený.
Prorok Jeremiáš, kterého pisatel epištoly Židům cituje, píše: „Ale tato jest smlouva, kterouž učiním s domem Izraelským po těchto dnech, dí Hospodin“ a poskytuje následující znění Nové smlouvy:
„Dám zákon svůj do vnitřností jejich, a na srdci jejich napíši jej;
i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem.
A nebudou učiti více jeden každý bližního svého, a jeden každý bratra svého, říkajíce: Poznejte Hospodina. Všichni zajisté napořád znáti mne budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich, dí Hospodin;
milostiv zajisté budu nepravosti jejich, a na hřích jejich nezpomenu více.“ (Jer 31:33n)
Takto – snad překvapivě – stručný text obsahuje všechny prvky Nové smlouvy. Ostatní texty a výroky Nového zákona lze bez nadsázky označit za „výkladový materiál“ či „prováděcí vyhlášky“. To nic neubírá celému Novému zákona na jeho důležitosti, inspirovanosti Duchem svatým či prospěšnosti. Ovšem, slova „tato jest smlouva“ zaznívají právě u Jeremiáše, resp. v epištole Židům.
Znění Nové smlouvy, jak vidíme, obsahuje čtyři body, čtyři ustanovení, čtyři smluvní závazky. Jakkoli je hlavním tématem tohoto článku nedělitelnost a oboustranná závaznost Nové smlouvy, neuškodí alespoň stručný komentář ke každému ze smluvních bodů.
1. Boží zákon se stane vnitřním principem
První bod smlouvy sděluje, že Boží zákony budou v srdci věřících, v jejich „vnitřním člověku“. Tím není míněna jen proměna svědomí či pouhá memorovaná znalost Božích zákonů – ale taková známost, takové pochopení, která umožní se zalíbením Boží vůli konat a žít podle ní.
Je třeba si uvědomit, že pokyny, které nacházíme na stránkách Nového zákona, nemohou narušovat integritu tohoto bodu smlouvy. To, že se novozákonní věřící kvůli své neznámosti Nového zákona (resp. absenci Božích zákonů ve svém srdci), řídí například spíše podle přikázání Mojžíšova zákona, a mnohdy dokonce těch ceremoniálních, je porušením tohoto prvního bodu Nové smlouvy. Jeho hrubým porušením je i pomýlené vydávání čehokoli, co má křesťan „v srdci“, automaticky za Boží vůli a zákon.
Skutečnost, že nejde jen o znalost, ale o pochopení, které se projeví jednáním, je pak zdůrazněna na více místech Písma, z nichž zmiňme alespoň dvě nejnázornější: Apoštol Jakub mluví o tom, že víra bez skutků je mrtvá (Jk 2:14-26); a prorok Ezechiel ve svém proroctví o Nové smlouvě přímo hovoří o nové způsobilosti Boží vůli konat (Ez 36:26-27).
2. Bůh a jeho lid (a vice versa) budou mít důvěrný vztah, osobní známost
Formulace „já budu jejich Bohem a oni mým lidem“ a „každý mě bude znát“ odhalují dvě nezastupitelné roviny: rovinu lidu a rovinu jednotlivce.
Boží lid není jen „neorganizovaná masa“ lidí znajících Boha. Je to lid, tělo Kristovo. O tom čteme například v 1. Korintským 12, ale i na dalších místech Písma. Vyplývá z toho vzájemná odpovědnost křesťanů v rámci Božího lidu, závaznost jejich příslušnosti, sounáležitost apod.
Na druhou stranu je ale základním rysem Božího lidu Nové smlouvy, že svého Boha zná každý jednotlivě, každý sám za sebe. Nelze se jen tak „ukrýt“ v davu Božího lidu a spoléhat na to, jak Boha a Jeho vůli zná pár jednotlivců, kteří ostatním Boha „zprostředkují“.
Fungování těchto dvou rovin vztahu a známosti Boha i uspořádání těla Kristova je podrobně zmíněno ve čtvrté kapitole listu Efezským. Všimněme si slov: „jednomu každému je dána milost“ (Ef 4:7); „dal apoštoly, proroky, … pro uspořádání svatých, … ke zbudování těla Kristova“ (Ef 4:12); „ze kterého celé tělo… a každý úd… roste“ (Ef 4:16).
3. z hříšnosti vyplývající neznámost/tupost bude odstraněna
Známost Boha je základním pilířem Nové smlouvy, základním rozdílem oproti Staré smlouvě. Nelze žít s mottem: „hlavně, že mám odpuštěné hříchy, nic více nepotřebuji“. A nelze – jak ještě dále zdůrazníme – přehodit zodpovědnost za splnění tohoto bodu Nové smlouvy výlučně na Boha, na to, že „On se prostě má dát každému poznat“. Známost Boha je třeba budovat také ze strany věřícího.
Tento bod Nové smlouvy ale platí i obráceně: Bůh zná nás. A my se Mu dáváme a máme dávat znát. Jsme před Bohem zcela otevření a chceme, aby nás znal: důvěrně se mu svěřujeme, neukrýváme se před ním, neskrýváme své nitro před Božím pohledem a nijak se nebráníme Božímu zasahování do našeho života.
4. odpuštění hříchů bude úplné a trvalé
Tento aspekt Nové smlouvy je v církvi nejvíce zdůrazněn, žel mnohdy na úkor ostatních bodů smlouvy. Stojí za připomenutí, že tento bod nemluví jen o samotném odpuštění hříchů, ale o oddělení od hříchu, o svatosti. O tom, že pro Boží děti by mělo být normální nehřešit, a nikoli „se hříšně protloukat od jednoho odpuštění k druhému“. To je zřejmé z většiny novozákonních epištol, zmiňme pro ilustraci jen slova apoštola Pavla ze 6. kapitoly listu Římanům: „copak budeme hřešit, když jsme pod milostí?!?“ (Řím 6:15).
Bez odřeknutí se hříchu, bez toho, aby se člověk proti hříchu postavil, není možné získat odpuštění hříchů. Život v hříchu odporuje liteře i duchu Nové smlouvy.
V církvi jsou body Nové smlouvy do značné míry chápány jen jako jednostranný Boží závazek vůči lidem. Čistě jako projev Boží milosti vůči člověku. Jako cosi darovaného, zcela bez toho, že by Bůh cokoli očekával od věřících. A pokud by snad i něco očekával, tak jistě ne ode všech, ale jen od omezené skupiny jedinců, které k tomu sám obdaří zvláštní milostí – jako výraz výjimečné zbožnosti. A navíc je přitom srozuměn s tím, že stejně všichni budou soustavně selhávat a On je tu od toho, aby jim odpouštěl.
Rozšířené chápání je takové, že Bůh nabízí a člověk si dle své chutě na pouhé požádání může vzít, co si vybere. Pokud nepotřebuje vše, co Nová smlouva nabízí, pokud se spokojí jen s částí, pak si může „svobodně“ vybrat, je to jeho volba.
Ze samé podstaty oboustrannosti smlouvy – jak bylo zmíněno výše – však vyplývá, že takový pohled je zcela chybný.
Pro názornost začněme bodem o odpuštění hříchů: Je jasné, že se nejedná o jakousi jednostranně vyhlášenou amnestii, při níž by Bůh neočekával žádný závazek ze strany člověka. To je zřejmé i jen z toho faktu, že ačkoli je odpuštění hříchů Ježíšovou zástupnou obětí zajištěno, žije na světě dost lidí, kteří odpuštění hříchů nezakusili. Nějaký krok je tedy nezbytný i ze strany člověka. Až potud panuje shoda. Problém nastává, když se za jediný požadovaný krok na straně člověka považuje pouhé požádání o odpuštění. To je totiž z pohledu Nové smlouvy nedostatečné. Z textu Nového zákona vidíme, že Bůh pro vstup do Nové smlouvy požaduje i v tomto konkrétním bodě více: požaduje pokání; to je to, aby člověk nejen Boha o odpuštění pokorně požádal, ale aby se při tom odvrátil od starého hříšného života. Ani tím však lidská část smluvních závazků nekončí. Bůh od člověka chce, aby jakožto znovuzrozené Boží dítě již nehřešil, tento Boží požadavek je ze stránek Nového zákona očividný. Bůh očekává, že člověk, kterého očistil, udělá vše, aby žil svatý, čistý a bezhříšný život. Teprve to je naplněním oboustranné závaznosti smlouvy v bodě týkajícím se odpuštění hříchů.
Pokud je jako jednostranný Boží závazek vnímáno odpuštění hříchů, pak o ostatních bodů Nové smlouvy to platí ještě mnohem více. Povětšinou jsou chápány jen jako volitelné benefity. Pokud se někomu zdají nadbytečné nebo se mu jeví zbytečně náročné se jimi zabývat, pak je prý může prostě opomenout. Rozšířená domněnka je, že zcela postačuje, když se v církvi najde alespoň pár lidí, kteří toto v zastoupení zajistí pro zbylou většinu církve.
Takové domněnky a názory však nemají žádný biblický podklad. Naopak, z podstaty smlouvy vyplývá, že i další její body jsou oboustranně závazné.
Známost Božího zákona tudíž není dána jen jednostranně Bohem. Známost Božích zákonů není ani jakýsi volitelný benefit, ani neplatí a nefunguje to, že by Bůh prostě napsal své zákony do lidského srdce, ať člověk dělá cokoli. Bůh od člověka požaduje touhu, úsilí, zkoumání Písma i přijímání živého Božího slova.
Podobně je tomu i s důvěrným vztahem mezi Bohem a jednotlivcem, resp. církví. Je třeba, aby věřící Boha poznával a vztah s Bohem budoval, pěstoval a střežil. Rovněž je nezbytné, aby Boží děti byly skutečně začleněny a ztotožněny s Božím lidem, církví: aby poznávaly a budovaly vzájemnost jakožto údy Kristova těla. Všimněme si formulace: „budete mým lidem; každý jeden mě bude znát“. Tyto dvě roviny – lidu a jednotlivce – jsou nezastupitelné: Známost Boha mimo Boží lid neexistuje, na druhou stranu nejde pořádně mluvit o Božím lidu tam, kde jednotlivci Boha neznají.
Podívejme se na druhý aspekt smlouvy – na její nedělitelnost: kdo porušuje jeden článek smlouvy, porušuje smlouvu jako takovou.
Pohled ze strany odpuštění hříchů je opět nejnázornější: Hřích člověka nejen pošpiní, ale narušuje také fungování ostatních bodů smlouvy, fungování smlouvy jako celku. Když křesťan zhřeší, narušuje se jeho známost Božího zákona, jeho vztah s Bohem, jeho známost Boha i sounáležitost s Božím lidem. Pokud takový člověk neučiní pokání, rozrušování smlouvy pokračuje. Nejen dalšími hříchy, ale ve všech stránkách a oblastech smluvního vztahu. V konečném důsledku se může celý smluvní vztah zhroutit.
Musíme si ale uvědomit, že totéž se děje, i když křesťan zanedbá kterýkoli z dalších článků Nové smlouvy. Můžeme vzít kteroukoli část smlouvy a zjistíme, že její narušení vede k rozrušení a podkopání celého smluvního vztahu. Tak například, pokud člověk nedbá na osobní vztah a známost Boha, pak se vytrácí i známost Božího zákona a klesá i odolnost vůči pokušení, tělesnosti, hříchu a světu. A dostaví se i odcizení od Božího lidu, od církve. Obdobně bychom mohli pojednat kterýkoli ze smluvních článků. Jeho porušení vždy povede ke stejnému výsledku – k celkovému úpadku, rozpadu a hroucení celého smluvního vztahu, a tedy celého života s Bohem.
Ve světle uvedených tezí je mnohem pochopitelnější namnoze tristní stav jednotlivců i církve, kdy se většina církve celoživotně potýká s hříchy, postrádá známost Boha i Jeho zákona a prožívá vnitřní rozpor se správným vnímáním církve jakožto Božího lidu.
Bůh se k plnění všech bodů smlouvy zavázal a totéž očekává i od nás.
