Stručný nástin jádra sporů o eucharistii a Kristovu přítomnost v ní, který byl významným činitelem ve štěpení protestantismu, s nezbytným uvedením do kontextu postojů k večeři Páně v celých církevních dějinách.
Eucharistie a učení o ní patří mezi zásadní součásti křesťanské zbožnosti a učení církve. Jde o akt ustanovený samotným Kristem.1 Večeře Páně2 se od počátku stala nedílnou součástí křesťanské praxe. O její důležitosti svědčí i v římsko-katolickém prostředí zažité označení „Nejsvětější svátost“, věta „Nejvznešenější svátostí je nejsvětější eucharistie“ z kodexu kanonického práva nebo slova Jana Kalvína z úvodu jeho spisu Malé pojednání o večeři Páně: „Pochopení tajemství večeře Páně úzce souvisí s naší spásou a je velmi nebezpečné nemít v této věci náležitou jistotu.“
Na počátku 16. století mělo za sebou učení o eucharistii dlouhý a bohatý vývoj. Nejprve bylo „přeloženo“ do řeckého myšlení a výraziva vzhledem k rozšíření křesťanství mezi pohany – aby bylo i nadále srozumitelné a sdělitelné. Tak byly použity kategorie vlastní střednímu platonismu a novoplatonismu. Již latinští otcové se však vzdalují od řeckého obrazného myšlení a od spekulativních úvah, aby zdůraznili zejména etickou, pastorální a praktickou rovinu. Upozorňují proto obzvláště na úzkou souvislost mezi eucharistií a společenstvím církve. Jestliže latinští otcové pokládají důraz na jiné aspekty učení o eucharistii než Řekové, tak v případě středověkých germánských teologů se chápání řeckého obrazného a dynamického vyjadřování a „abstraktních“ úvah ztrácí úplně. Zjednodušeně: můžeme pozorovat, jak neúplné pochopení řeckého použití slovesa „dívat se“ (které u řeckých otců vyjadřuje komunikaci, zakoušení) pomáhá vývoji směrem k neúčasti laiků na eucharistické hostině a jejich pouhému „zbožnému nazírání“ konsekrované hostie. Jak se úvahy o „reálném symbolismu“, podle kterého jsou chléb a víno symboly, obrazy, ve kterých je přístupná skutečnost těla a krve Kristovy, podobně jako v obraze je přítomen praobraz (vztah pozemské reality a ideje), redukují na otázku po Kristově reálné tělesné přítomnosti, kolem které byly rozvířeny středověké eucharistické spory. Nebo jak se ze zpřítomnění spásného Kristova jednání, jeho oběti na kříži, stává mešním opakování této oběti.
Právě proti tomuto radikálně vystupuje Luther. Není prvním, kdo kritizoval nauku nebo praxi církve v otázce eucharistie. V českém prostředí již přibližně století před ním někteří požadovali přijímání podobojí (např. Jakoubek ze Stříbra) nebo časté přijímání pro laiky (např. Matěj z Janova) a proti prosazující se myšlence transsubstanciace se stavěl např. Angličan John Wycliff.
Martin Luther tedy odmítl obětní charakter mše. Kristova oběť je dle Luthera jedinečná a dostatečná, tudíž nepotřebuje být opakována ani doplňována či nahrazována mešní obětí. Je velice pravděpodobné, že s původní myšlenkou zpřítomnění Kristovy oběti by Luther takový problém neměl. Je ale problematické argumentovat tak, že katolické vysvětlení či chápání této otázky bylo jiné, než na které Luther tak ostře reagoval. Podobně jako v případě mnohých myšlenek Tomáše Akvinského (i co se týče kupříkladu působnosti svátostí), bylo v Lutherově době obecné chápání i vysvětlení teologů vzdálené původním autorům a často zjednodušené či chybné. Luther tedy reagoval na oficiální nebo obecně přijímané učení, které vyznávalo obětní charakter mše.
Druhou Lutherovou námitkou je ohrazení se proti transsubstanciaci, tedy učení, které hlásá (s použitím aristotelských kategorií), že po konsekraci se mění podstata chleba a vína na podstatu těla a krve Krista a zůstávají pouze akcidenty chleba a vína. Lutherův postoj by se dal označit pojmem konsubstanciace, což ve zkratce znamená, že podstata chleba a vína zůstává, ale zároveň je přítomna podstata těla a krve Kristovy.
Třetí odlišností Lutherova učení o eucharistii je Lutherovo hájení tělesné reálné přítomnosti Krista vysvětlením, že Kristova oslavená lidská přirozenost participuje na božské všudypřítomnosti, v čemž katolická strana viděla nedostatečné rozlišování božské a lidské přirozenosti Kristovy.
Proti tomuto Lutherovu zdůraznění Kristovy tělesné přítomnosti v eucharistii (i proti katolickému učení) se ohrazuje Ulrich Zwingli. Ten prohlašuje, že Kristus sedí po Boží pravici, a tudíž není tělesně přítomen při večeři Páně. A Lutherovu zatvrzelou citaci Ježíšova výroku „toto je mé tělo“3 odmítá s tím, že v původní hebrejštině, kterou Ježíš výrok pronesl, se sloveso „být“ nenachází a věta může podobně jako jindy v Písmu znamenat „toto značí mé tělo“. Pro Zwingliho je večeře Páně upomínkou vykoupení, při které sice dochází k Duchem svatým vyvolanému nadpřirozenému „rozpomínání“, resp. „znovu-zpřítomnění“, ale Kristus není tělesně přítomen. To Luther radikálně odmítl, nedbaje ani na prosby o toleranci rozdílnosti přístupů v duchu rozdílných přístupů zaznamenaných v patristické tradici. Tzv. marburské rozhovory, během kterých se Luther s Zwinglim měli dohodnout na souhrnu učení, tak skončily shodou ve čtrnácti bodech – a v posledním jediném neshodou. Strany se rozešli se slibem křesťanské lásky, „pokud jim to svědomí dovolí.“ Ukázalo se ale, že rozpor v otázce reálné tělesné přítomnosti Krista byl vnímán jako příliš závažný a svědomí přílišné vzájemné projevy křesťanské lásky nepovolilo.
O zprostředkování mezi znepřátelenými protestantskými stranami se neúspěšně pokoušel Martin Bucer, a zejména Jan Kalvín. Ten zavrhl čistě symbolický (a platonizující) výklad Zwingliho, ale nepřiklonil se ani k reálné tělesné přítomnosti a konsubstanciaci. Kalvínův postoj byl zjednodušeně takový, že Kristus je duchovně přítomen při večeři Páně, ne tělesně v eucharistických darech. Kalvín poznamenává: „musíme… opustit myšlenku, že Pán Ježíš Kristus se nechal vměstnat do pomíjivých živlů.“
Svou cestou šla přes veškerou kritiku ze strany protestantů katolická teologie, která na tridentském koncilu potvrdila učení o transsubstanciaci, i když navíc upozorňuje, že Kristus se věřícím daruje v eucharistickém dění.
Nauka o eucharistii byla v 16. století i později výrazným „jablkem sváru“ mezi jednotlivými křesťanskými směry. Reformovaní a luteráni se na kompromisním pohledu na večeři Páně shodli ve 20. století v takzvaných Leuenbergských dokumentech, kde také prohlašují, že „kde existuje mezi církvemi takováto (v Leuenbergských dokumentech popsaná) shoda, nepostihují již odsudky v reformačních konfesích dnešní pozici těchto církví.“ Mezi mnohými dalšími denominacemi ale takováto shoda ani v současnosti nepanuje.
2. Označení vycházející z 1Kor 11:20 a užívané zejména v protestantských kruzích.
3. Mt 26:26.
