Podle hodnocení jednoho literárního historika ve své Postille Hus „prakticky shrnul všechny positivní názory a opravdové výklady své podle nedělních a svátečních textů biblických“ a „učení i snaha a povaha jeho zračí“ se v ní „nejplněji“. Jedná se o vyjádření snad přece jen poněkud přehnané. Je však pravda, že Hus byl především kazatel, nikoli spekulativní teolog, a proto představuje Postilla (jakožto sbírka Husových kázání) vhodné dílo k poznání Husa a důrazů jeho učení. Hus byl navíc kazatel zaměřený zejména na Čechy, i proto je Postilla (složená z kázání v českém jazyce) tak podstatným spisem. Připočteme-li, že se jedná o dílo již „zralého“ Husa a že nejde jen o zápis pronesených kázání, jak bylo zvykem a jak tomu je i v případě dalších Husových sbírek kázání, kdy Hus prostě pronášel kázání a někteří z posluchačů zapisovali a pak případně editovali vydání těchto kázání, ale o kázání sepsaná ke čtení (to znamená, že formulace jsou o to promyšlenější, nedochází k nahodilým odbočkám od tématu apod.), je snad zřejmé, proč stojí za to při zájmu o Husa sáhnout právě po Postille.
Hus ji sepsal, když byl nucen přebývat pro interdikt mimo Prahu. Interdikt byl vyhlášen v reakci na odpustkové bouře podnícené Husovými kázáními proti odpustkům, které papež vyhlásil pro financování křížové výpravy proti křesťanskému neapolskému králi. Nepokoje vyvrcholily útokem na Betlémskou kapli, kde Hus kázal, a popravou tří odpůrců odpustků. O obou událostech se Hus ve své Postille zmiňuje, věnuje se dokonce i tématu odpustků, ačkoli jen výjimečně. Obsáhlejší zmínka o odpustcích je v kázání na 24. kapitolu Lukáše, konkrétně na Ježíšův povel apoštolům, aby v Jeho jménu kázali „pokání a odpuštění hříchů všem lidem“. Hus zde kritizuje kupování si odpuštění při neupřímném pokání, vysvětluje, co je to pokání, a tvrdí, že pokud je pokání opravdové, tak je odpuštění zadarmo, čemuž se prý kněží a vysoce postavení preláti jen posmívají a označují takové tvrzení za kacířské.
O něco méně než o odpustcích se Hus v Postille zmiňuje o anglickém teologovi a filosofovi Johnu Wycliffovi, zastávání jehož myšlenek bylo Husovi také vytýkáno. Hus ve svých kázáních kritizuje zejména fakt, že bylo rozkázáno spálit všechny Wycliffovy knihy bez rozdílu, tj. včetně těch nezávadných a prospěšných. Obviňuje také klérus, že se proti anglickému doktorovi teologie postavil zejména z důvodu tvrdé kritiky kněžské hamižnosti, svatokupectví, smilstva apod. z Wycliffova pera.
Hus – ač poněkud nahodile – přináší v Postille svou obhajobu a obranu i v dalších záležitostech. Předkládá například svou naději, že obdobně jako mohl pro hrozbu smrti nedorazit Ježíš na poutní svátek do Jeruzaléma, bude i jemu odpuštěno, že nedorazil do Říma, kam byl předvolán. Vysvětluje také, že sám Ježíš učedníkům přikazuje, aby nepřestali s kázáním a usvědčováním z hříchů, když jim v tom někdo brání a staví se jim na odpor. Proto i sám Hus nemohl přestat s kázáním, přestože mu to bylo přikázáno.
V době vyhnanství z Prahy byl Hus literárně nesmírně plodný: je to pochopitelné, neměl v této době možnost pravidelně kázat, mohl se tedy tím spíše vrhnout na psaní. Na Kozím hrádku a Krakovci se mu zároveň dostávalo dostatečného klidu, pročež mohl formulovat své reformní postoje a uceleně je sepsat. Nepřekvapí, že právě z této doby tudíž pocházejí Husovy nejdůležitější spisy: O církvi a O svatokupectví. A ve stejném období vznikla i Postilla.
 |
| Alfons Mucha, Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské: Pravda vítězí |
Postilla (tj. Výklad svatých čtení nedělních a svátečních) vznikala na Kozím hrádku a byla dokončena v říjnu 1413. Kázání je celkem 59 a vždy vycházejí z evangelijní pasáže – tyto úseky si Hus nevybral sám, šlo o běžně užívané perikopy, tj. biblické pasáže pro kázání na neděle a svátky liturgického roku. Evangelijní úryvky tvoří svým rozsahem obvykle jeden krátký odstavec, tj. přibližně 5-10 veršů, čtení tedy není nijak rozsáhlé. Jako příklad může posloužit perikopa J 10:11-16. Čtení se obvykle váží k dané době: pochopitelně o Adventu a Vánocích se četlo o Ježíšově narození a souvisejících událostech, kolem Velikonoc naopak o Jeho ukřižování a následném vzkříšení. Alespoň od Adventu k Velikonocím byla zachovávána určitá chronologie Ježíšova života, také však ne za každou cenu – ostatně sám Hus vysvětluje, že čtení na první neděli postní není chronologické, protože jde o evangelijní pasáž o Ježíšově postu a pokušení od ďábla na poušti.
Jak sám Hus upozorňuje, v češtině v té době evangelia ani tyto pasáže nebyly běžně dostupné, což uvádí jako jeden z důvodů pro vznik svého díla: aby čeští věřící měli srozumitelně a k dispozici jak evangelia (tj. tyto krátké pasáže), tak jejich výklad.
Hus svou Postillu adresuje Čechům, vzhledem k jazyku zejména těm „neučeným“, tj. těm, kteří neovládali latinu. Proto se – i dle svých slov – pokouší o výklad srozumitelný, jakkoli se mu jej občasně daří komplikovat odkazy na různé církevní otce. Tyto odkazy samozřejmě částečně slouží i jako záštita, legitimizace vlastních postojů. Cituje například velmi ostrá slova Huga od sv. Viktora: „Kněží naši prázdní (tj. zahálčiví) jsou, opilství plní jsou, zemské věci čenichají, ustaviční v ulicích, řidcí v kostelích, zpozdilí k poznání hřícha v člověku a hotovi naleznout zaječí stopu…“, aby dodal „Takť Hugo praví, mně za zlé nemějte!“ Jindy mu církevní otcové slouží k řešení nejasností či různých možností: v takových případech však někdy dochází k určité komplikaci textu a skutečně prostý člověk, který měl být adresátem, se zde jistě ztrácel. Z církevních otců zdaleka nejčastěji cituje Řehoře Velikého, často také Augustina, podstatně méně pak například Jeronýma a další. Nevyhýbá se ani občasné citaci z pohanských autorů, jako příklad lze jmenovat Aristotela.
Husovu záměru napsat sbírku kázání „pro lid“ odpovídá, že v podstatě vynechává složitější teologická témata. Když mu přijde, že v evangeliu popisovaná situace k dogmatickému výroku vybízí, tak trocha „vysoké teologie“ také zazní, ale dochází k tomu naprosto výjimečně a velmi stručně. Příkladem může být stručné vysvětlení Ježíšovy rovnosti s Bohem Otcem.
Naopak poněkud překvapivé je, že prakticky nevyužívá příklady „ze života“. Někdy sice hovoří o konkrétních situacích, ovšem povětšinou v rámci své obrany, nikoli pro dovysvětlení Písma. Využití skutečných událostí pro ozřejmění daného čtení či pobídky z něj plynoucí je dosti řídké. Jeden takový příklad, který stojí za zmínku, představuje Husova argumentace, že je legitimní se bránit Písmem i před kněžími a vyšším klérem. Hus upozorňuje, že když byl Ježíš pokoušen od ďábla, který mu citoval Písmo, tiše jej vyslechl a poté mu z Písma odpověděl. To dává do kontrastu se současnými kněžími, kteří biblické argumenty nechtějí slyšet a sami nejsou Písmem schopni dokázat, že jejich odpůrci nemají pravdu. Vše dokresluje příběhem o jakémsi kuchaři v Anglii, jehož se jeho biskup ptal, jak to, že i proti zákazu čte Písmo v lidovém jazyce (tj. angličtině). Kuchař se bránil přímo Písmem, na což biskup zareagoval dotazem „Víš vůbec s kým mluvíš? Myslíš si, že se mnou můžeš takhle mluvit a citovat mi Písmo?“ Na což kuchař odpověděl: „Já vím, že ty nejsi větší než Kristus a mám za to v naději, že já nejsem horší nežli ďábel – a poněvadž milostivý Kristus tiše slyšel Písmo od ďábla, i proč bys ty neslyšel ode mne?“ Hus dodává, že kuchař přemohl Písmem biskupa jako Kristus ďábla.
Samotná kázání mají velmi podobnou strukturu: nejprve je v češtině přítomné evangelijní čtení ve starším, ale nepříliš rozšířeném českém překladu, s drobnými vysvětlujícími poznámkami. Například, když je na čtvrtou adventní neděli čtení z 1. kapitoly Janova evangelia, kde se židé ptají Jana Křtitele, kdo je, tak slova „Eliáš jsi? A odpověděl: Nejsem!“ Hus dovysvětluje poznámkou „ten Eliáš v osobě, jako vy se tážete“. Toť příklad zajímavější vysvětlující poznámky, naprostá většina Husových poznámek je však mnohem jednoduššího rázu: slova „Věru pravím vám“ jsou doplněna poznámkou, že slovem „vám“ je míněno „svým učedníkům“ apod.
Následuje samotný výklad, který kombinuje několik aspektů, přičemž vždy jsou přítomné tři: první bychom mohli označit jako shrnutí přečtené pasáže, obvykle příběhu či Kristova výroku; druhým je podrobnější vysvětlení některých obsažených pojmů či myšlenek; třetím pak aktualizace pro čtenáře, tj. určitá pobídka. Pro mnohé čtenáře je nejzajímavější aspekt čtvrtý, totiž Husovy zmínky a narážky na aktuální dění, jež mají za účel zejména vysvětlit či obhájit Husovo stanovisko.
První bylo zmíněno základní shrnutí přečteného evangelijního textu. To se také obvykle nachází první v pořadí a tvoří základní kostru mnoha kázání. Hus podrobněji shrnuje a opakuje, co bylo předmětem čtení a vysvětluje to, co v úseku není hned patrné, ale po čem by se čtenář přirozeně mohl ptát: často základní smysl nějakého sdělení, motivaci toho, kdo je sdělil či něco udělal, či dokonce věci, jež působí jako nesrovnalosti. Příkladem posledního zmíněného může být Husovo vysvětlení sdělení ve 2. kapitole Lukášova evangelia, podle kterého se Marie s Josefem vrátili z Jeruzaléma a teprve po návratu zjistili, že Ježíše nemají s sebou, ale že zůstal v Jeruzalémě. Hus proto ve svém kázání vysvětluje, že na svátky chodili muži a ženy zvlášť, pročež si Marie i Josef mysleli, že Ježíš je s tím druhým z rodičů, a to, že zůstal v Jeruzalémě tak zjistili, až když se potkali, resp. až poté, co jej nenalezli ani mezi dalšími příbuznými a přáteli.
Příklad komplikovanějšího „rozporu“, který Hus zahlazuje, nalézáme v kontrastu Ježíšova výroku „Nenalezl jsem tak veliké víry v Izraeli“ adresovaného římskému setníkovi v 8. kapitole Matoušova evangelia a v přítomnosti Ježíšovy matky Marie a apoštolů v Izraeli. Hus se poněkud krkolomně snaží vysvětlit, že jde o Kristovo poznání jakožto člověka, zatímco Marii a apoštoly již dříve vyvolil, tj. šlo o poznání Kristovo jakožto Boha.
Hus se však nezabývá jen nejasnostmi a věcmi komplikovanějšími – předpokládá očividně, že znalost Bible mezi čtenáři jeho Postilly není valná (nebyla dostupná v češtině a latinsky běžný člověk neuměl). Při shrnutí proto kupříkladu vysvětluje, o které Anně je právě v daném čtení řeč – tj. v případě Anny prorokyně ve 2. kapitole Lukášova evangelia. Zároveň zmiňuje, jaké další Anny jsou v Písmu (včetně deuterokanonických knih) zmíněny.
Jindy vysvětluje poměrně základní motivace jednotlivých aktérů nedělního čtení. Proč vůbec Kristus vstoupil na loď (v příběhu o utišení bouře na jezeře)? Kristova motivace zde měla být kromě prostého odpočinutí si i naučení křesťanů, aby utíkali před pochlebováním, jako i Kristus utekl na loď, když jej chtěli lidé provolat králem. Nebo ozřejmuje, proč Ježíš ihned nevyslyšel Kananejskou ženu, která jej prosila za uzdravení dcery (Mt 15). „Prvé proto, že prodlení a vymlouvání Kristovo více ctnosti a zboží jí dalo; druhé pro příklad, abys i ty, když se modlíš, ač ne ihned vezmeš, od modlení nepřestával.“
V rámci shrnutí také zmiňuje záležitosti a otázky, kterým se podrobněji věnovat nebude. Někdy nabídne možnost či možnosti řešení v podobě výkladu některého z církevních otců (obvykle Řehoře Velikého) – například ke slovům o Kristově pokušení od ďábla „Tehdy vzal ho ďábel do města svatého a posadil ho na vrchu chrámu“ poznamenává „Kterak ho vzal, vedl-li ho či nesl, nevím, než sv. Řehoř se domnívá…“
Jindy čtenářům oznámí, že daná otázka není podstatná a věnovat se jí nebude. Například slovy „A také není nám mnoho užitečného k spasení, věděti, jaké to byly stoudvy i měřice“, tj. do jakých nádob a kolik vody nalili služebníci při svatbě v Káni, aby ji posléze Ježíš proměnil ve víno.
Když Hus v textu narazí na nějaký podstatný pojem či obraz, podrobněji jej vykládá nad rámec samotného příběhu.
Při čtení například naráží na pojem „království nebeské“. Vysvětluje, že vedle samozřejmého významu „Nebe“, resp. věčnosti s Bohem, je nebeským královstvím sám Ježíš, resp. s ním natolik přichází, že je možné pojem nebeského království a Ježíšovu osobu ztotožnit, jak to ostatně činí sám Ježíš, když říká židům, že „království nebeské je mezi vámi“. Třetím významem termínu království nebeské je podle Husa církev jakožto pozemský projev Božího království.
Obdobně obšírně ozřejmuje, jaká jsou Ježíšova navštívení, resp. příchody (při kázání na první neděli adventní). Prvním Kristovým navštívením lidí je jeho Vtělení. Třetím je druhý příchod. Druhým, nejobsáhleji vysvětleným, pak Kristovo každodenní navštěvování věřících jeho milostí: „U dveří Kristus stojí, tak že hotov jest milostí vůli člověka navštíviti, a tluče, když napomíná vdechnutím, bolestí, hrůzou neb nemocí, aneb dáváním darův rozličných. A kdož uslyší hlas jeho přikázání, a otevře dvéře Kristovi, hřích opustě a vůli svou k dobrému plně obrátě, k tomu Kristus vejde, milostí svou jeho navštívě.“
Jinde čtenářům ozřejmuje, že pojem malomocenství v Písmu značí smrtelný hřích. Jedná se tedy o výklad alegorický. Hus následně vykládá, že stejně jako byl ve Starém zákoně malomocný člověk vyloučen ze společenství Božího lidu, má tak tomu být i s člověkem, jenž se dopustil smrtelného hříchu – má být vyloučen ze společenství těla a krve Kristovy, tj. od večeře Páně, dokud zůstává v tomto smrtelném hříchu. Svůj výklad dále rozvádí směrem takříkajíc filologickým, když upozorňuje, že české slovo „malomocný“ je pro tento problém velmi vhodné, jelikož člověk ve smrtelném hříchu vskutku „málo může“ – nemůže se důstojně ani modlit, ani jíst, ani pít apod. Ze svého výkladu pak dochází ke třetímu stavebnímu kameni svých kázání, tj. k aktualizaci, resp. pobídce čtenářům. Říká totiž, že vědomí toho, že člověk ve smrtelném hříchu je vyloučen ze svátostného společenství Božího lidu, a „málo může“ je přece dostatečně děsivé, aby věřící raději i onemocněli na těle, než upadli do smrtelného hříchu.
Alegorický výklad je přítomen ve většině jeho kázání a je jedním ze základních Husových nástrojů. Hus v něm nepostupuje zcela svévolně, své alegorické výklady obvykle zakládá na církevní tradici výkladu a na výkladech církevních otců. Neužívá je také obvykle samoúčelně, ale pro pobídku, aktualizaci, pro ponaučení čtenářů.
Tak třeba v případě již zmíněného příběhu o utišení bouře (Mt 8) píše: „Pak duchovní naučení ve čtení jest, abychom Ježíše následovali, a přes moře tohoto bídného světa se plavili. Lodí má býti pevná naděje, že bouře i moře přeploveme; bouře jsou náramná pokušení; a moře, jež se vyzdvihuje jednak vzhůru, jednak opadne, jest tohoto světa štěstí, jímž někdy člověk jest povýšen a někdy ponížen. Protož třeba jest pevně v naději boží seděti, a chceli se co zoufalství neb vrtlání naliti, braňme a volejme ku Pánu milému, ať nedá té bouři nás poraziti. Nebť netřeba jest nám mnoho spáti mezi mořskými ochechulemi, jež jsou sladká pokušení, jako k smilství a k jiné tělesné rozkoši a ku povýšení v světě, k němuž, pohříchu, lidé velmi chvátají, nevědouce, že čím výše vlezou, tím tíže padnou.“
Přesto některá alegorická vysvětlení působí přinejmenším krkolomně.
V případě evangelijního čtení o nasycení zástupů Hus vysvětluje, co znamená pět chlebů a dvě ryby, které Ježíš rozmnožil, aby jimi zástup nasytil. První chleba je strach z věčného zatracení, druhý upamatování se na vlastní smrt, třetím chlebem je opuštění hříchu, čtvrtým veliká bolest ze spáchaných hříchů a pátým touha nehřešit. Doplňuje, že jde o chleby ječné: „chléb ječný bodá, nechutný jest jísti, nedobře se dá rozžvýkati, protož rozkošníci neradi ho jedí“. Dvě ryby následně Hus vykládá jako pobožnou modlitbu a půst. Aby svůj výklad dotáhl k dokonalosti, pokračuje otázkou, od koho se chleby a ryby vzaly. Chytá se slov „Jest dítě jedno teď, jež má pět pecencův ječných a dvě ryby“, aby je spojil s Božím výrokem „Aj dítě mé vyvolené, jež jsem sobě vyvolil, milý můj!“, čímž dovozuje, že tím dítětem je sám Ježíš (což z hlediska doslovné roviny textu samozřejmě vůbec nedává smysl).
Kázání nemají za účel jen vysvětlit biblická místa, pochopitelně se v nich Hus snaží povzbudit čtenáře k dobrému, zbožnému, náležitému křesťanskému životu. Nedílnou součástí je proto to, co lze označit jako aktualizaci textu pro současné věřící: tj. různé z textu či od výkladu odvozené pobídky, napomenutí, ale i vysvětlení, jak má křesťan fungovat v praktických záležitostech.
Tak například k postu Hus píše, že k němu nejsou zavázáni nemocní, těhotné ženy, děti a chudí, kteří beztak nemají co jíst. A doplňuje podstatné upozornění, že pokud někdo zůstává ve smrtelném hříchu, postí se zbytečně.
Z příběhu o Ježíšově zdržení se v Chrámě ve dvanácti letech a toho, jak s ním poté rodiče jednali, když jej nalezli, Hus mimo jiné vyvozuje: „Tuto mají naučení matky a otcové, aby… když dítě co učiní, zvěděli příčiny, proč to činí, a ne ihned aby láli a se hněvali. A děti mají naučení, aby se na matku a na otce neosopovaly.“
K tématu výchovy z jiného příběhu připomíná, že děti mají ctít a poslouchat rodiče, ale ne proti Boží vůli a ne ve věcech, kam autorita rodičů již nesahá, což sice zní poněkud abstraktně, ale jde o zajímavé upozornění ve společnosti, kde byla neposlušnost dítěte vůči rodičům chápána mnohem vyhraněněji než v současnosti. Zajímavý je i příklad, který Hus dává: „Protož ne ve všem děti mají rodičův poslouchati; neb velí-li otec neb mátě dceři, aby muže pojala, a ona raději chce pannou ostati, tehdy není zavázána poslouchati v tom; též velí-li jí pannou ostati, a ona raději chce muže míti, opět není k tomu vázána.“ Stojí za to si uvědomit, že v 15. století bylo naprosto běžné, že sňatky domlouvali rodiče i bez vědomí dětí a v jejich útlém věku…
Vedle tématu výchovy se Hus obsáhle věnuje i manželskému soužití. To hájí před zpochybňováním jeho svatosti, jeho účel definuje jako plození potomstva a vyvarování se smilstva. Obhajuje také intimní styk, ovšem ne v každém případě. V pořádku je podle něj za účelem početí nebo v takovém případě, kdy se jeden z manželů obává, že by se jinak mohl dopustit smilstva (tj. dochází k němu s motivací vyvarování se smilstvu), a to buď tak, že se obává, že by se dopustil smilstva sám, nebo se obává, že by se jinak dopustil smilstva jeho partner. Intimní styk prostě proto, že manželé chtějí, však Hus označuje za „potkávání z veliké chlípnosti“ a mluví v takovém případě o smrtelném hříchu.
Při zmínce o smrtelném hříchu stojí za to poukázat na zajímavá Husova slova, kdy upozorňuje, že Ježíš při řešení hříchů křesťany vybízí k opakovanému napomenutí a poté vyloučení ze společenství Božího lidu, ale nikoli k zabití hříšníka. Tvrzení, že v Novém zákoně by církev neměla za hříchy trestat smrtí, je v Husově době poměrně pozoruhodné.
Aktualizace je také často závěrem celého kázání, v některých případech velmi stručně, přestože předcházel obsáhlý výklad. Tak po asi pěti stránkách vysvětlování evangelijního místa přichází stručná pobídka: „Nuž my vezmouce příklad na tom dobrém pohanu, buďme k milému Kristovi pokorní, vyznávajíce svou nehodnost; mějme víru velikou, věříce, že on jest všemohoucí, a že může učiniti, což on ráčí, buďme moudří, učme se v písmě moudrosti, abychom právě Boha znali; a buďme konečně dobří, milujíce Boha a bližního, a hledajíce na duši zdraví svého i jeho. Amen.“
Tím jsme stručně a snad s dostatečně ilustrativními příklady probrali základní strukturu a postupy, které Hus zvolil při tvorbě své Postilly. Zbývá vytčení hlavní myšlenky celé sbírky kázání. Takovéto myšlenky jsou dvě. První úzce souvisí s dobou vzniku a s Husovým reformním zápalem. Jak již bylo zmíněno, Hus píše Postillu ve vyhnanství z Prahy, na Kozím hrádku, v podobné době jako své další význačné spisy O svatokupectví či O církvi. Celou Postillou tak probíhá Husova formulace a obhajoba reformních postupů a názorů – a ještě častěji a hlasitěji a výrazněji kritika zesvětštělého, hříšného kněžstva. Již v předmluvě Hus cituje a zvýrazňuje slova papeže Řehoře Velikého: „Toho bez těžké truchlivosti mluviti nemůžeme, neb ač jsou ti, kteříž by rádi dobré věci slyšeli, ale nejsou ti, kteří by pravili. Aj svět kněžími jest naplněn, a však ve žni Boží velmi řídký pracovník bývá nalezen; neb úřad kněžský přijímáme, ale skutku úřadu neplníme.“ Hus tedy kritizuje hříšnost kněží a to, jak se místo, aby plnili úkoly vyplývající z jejich úřadu, raději starají o majetek, krásné oblečení, ženy, alkohol apod. Mluví o pýše, lakomství, smilstvu, pokrytectví, svatokupectví a mnohých dalších hříších, které jsou mezi klérem rozšířené. Ukazuje, že kněží, kteří by měli žít příkladně a napomínat hříchy lidu, sami nejen hřeší, ale ještě za kacíře a bludaře označují ty, kteří následují Krista a pravdu. Mezi zkažené preláty počítá i papeže, přičemž tvrdí, že samotný úřad člověka nečiní svatého, a mluví naopak i o možnosti, že by i papež mohl být zatracen. Ostatně hříšné kněží včetně papeže označuje za Antikrista. A rázně kritizuje zejména papežovu chamtivost, světské panování a to, jak si libuje v pochlebování – natolik, že jej mnozí uctívají více než Boha.
Kněží by podle Husa měli vést věřící od hříchu ke svatému životu, zejména věrným kázáním Božího slova. Říká například: „Tu věz, že kázáním slova Božího rozum se osvěcuje, druhé žádost se spravuje, zlá žádost se uhašuje, zatvrzení v zlosti se ruší, hřích se pudí a Boží milost v člověku se plodí.“ Nezůstává samozřejmě jen u pobídek vůči kněžím, ostatně Postilla je adresována hlavně prostým věřícím. Proto i právě zmíněný výrok doplňuje slovy: „Z toho věz, že kdož z těch šesti prospěchův, slyše slovo Boží, nižádného na sobě nečije, ten má znamení, že slova Božího poslouchá neužitečně.“
Příkladem dobrého kazatele je Husovi Jan Křtitel: „sám dobře byl živ, jiným cestu k spasení ukazoval, z hříchův trestal, a kterak měli býti živi, kázáním svým ukazoval“.
Současní kněží však takto dle Husa v naprosté většině nejednají. Nestydí se je proto ztotožňovat s Jidášem, označovat je za ďábelníky. Nejčastěji však k jejich kritice užívá ztotožnění s předními židy v Novém zákoně. Obdobně, jako se farizeové a saduceové stavěli proti Kristu a proti křesťanům, staví se nyní kněží proti věrným křesťanům a proti Božímu slovu. Prakticky při každé příležitosti, kdy je nějaký spor či problém na straně farizeů či saduceů v nedělním čtení zmíněn, Hus text využívá k upozornění, že současní kněží činí přesně to samé, či snad to samé, ale ještě hůře.
Velmi často kněžím také vyčítá jejich hamižnost a ukazuje, co považuje za ideál: vzor Krista a apoštolů, kteří měli co jíst a čím se ošatit a na tom se spokojili. Kontrast Kristovy pokory a obětování, a zejména papeže a jeho zalíbení v bohatství a v moci se samozřejmě vyloženě nabízí a Hus jej také vykresluje.
Cílem však není pohrdání všemi kněžími. Hus chce, aby věřící rozlišovali, kdo jim přináší Boží slovo a kdo je věrně napomíná – a vůči těm, aby projevovali pokoru a úctu i při vědomí, že jde o pouhé lidi. Pokud však přinášejí Boží slovo, mluví skrze ně Kristus, a v takovém případě by neúcta k nim byla neúctou ke Kristu.
Právě věrné kázání Božího slova pak Hus považuje za nejdůležitější nápravný prostředek, ostatně sám upozorňuje, že i „Syn boží sám… mezi jinými činy svými nejvíce pilen kázání byl; málo křtil, mši jedinou sloužil, když chtěl život skonati, ale kázati počal ve dvanácti letech…“
Jediným cílem Postilly ovšem není obhajoba vlastní pozice, ani kritika kněžstva, jakkoli výrazně v ní zaznívá. Primárním a hlavním cílem je přesně to, co Hus požaduje i od ostatních kněží: totiž věrné kázání Božího slova, vedoucí ke spravedlivému životu. Hus neustále vybízí k tomu, aby věřící přestali hřešit, aby mysleli na věčnost, aby jim pomohla připomínka smrti i strach ze zatracení, aby žili spravedlivě.
Obsáhle proto vysvětluje závažnost hříchu, nejde podle něj o něco zanedbatelného. Viz následující delší pasáž: „U příkladě: Bůh dí: „Nesesmilníš“, a ty pak v svátek sesmilníš: tu ihned nejprve pýchu ukážeš Bohu, že ho neposloucháš. Druhé lakomství ukážeš, více saháš, než máš míti; neb netoliko jest lakomství na penězích, ale jako na kravách, neb kobylách, též i na ženách. Třetí jsi sesmilnil. Čtvrté jsi závist učinil, že’s záviděl té ženě, vdově neb panně, neb i prázdné ženě, že ona bez tebe jsouc, od tebe nebyla pohrzena. Páté jsi hněv učinil své duši; neb dí sv. David: Kdož miluje zlost, nenávidí duše své. Šesté učinil’s lenost, neb’s měl v ten čas Bohu sloužiti, a to jsi zmeškal. Sedmé’s líbost tělesnou, jež přesahá lakotu, učinil. A tak domnívaje se, by jeden hřích smrtelný učinil, sedm’s jich spáchal, nýbrž všecka’s boží přikázání přestoupil. Prvé jest: „Nebudeš míti bohův jiných“ A ty jsi ženu za Boha oblíbil; neb praví svatí: Což kdo miluje více než Boha, ten to za Boha má… Druhé přikázání jest: „Nevezmeš jména Pána Boha svého nadarmo“ A ty přisáh na křtu Kristovi, odřekl jsi se smilství, pýchy i každého hříchu smrtelného a pak smilníš…“ A takto Hus pokračuje celým desaterem a ukazuje, jak tento jediný hřích je přestoupením celého desatera.
Východiskem je Husovi volání k Bohu o smilování, tj. pravé pokání. Říká, že neexistuje v Bibli zmínka, že by někdo k Bohu volal upřímně o smilování a nebyl vyslyšen.
Opakovaně se proto vrací k tomu, co je to pokání. Píše, že jde o lítost nad hříchy, kterých se člověk dopustil a střežení se před spácháním dalších. „A tak ten se kaje, kdož minulých hříchův želí a nikoli do smrti jich již nechce se dopustiti více; ale kdož zpovídaje se opět hřeší, ten jest posměvač pokání.“
A jinde píše: „blaze tomu, kterýž tak pokání drží, jakož je Kristus vydal, aby jsa uzdraven na duši, zase se nenavrátil; a běda těm, kteříž jsou podobni psům a sviním… že vyvrhouce ven, zase berou, a umyjíce se, opět v bláto se uvalují… Ale mají věděti, že Pán Bůh hříchu neodpustí, leč úmysl plný člověk bude míti, aby více nehřešil, tak že by v naději raději umřel, než by smrtelně zhřešil.“
Spravedlivému životu má napomáhat věčná naděje, vědomí Kristova druhého příchodu, pamatování na vlastní smrt i strach ze zatracení. Husovým cílem je, aby věřící milovali Boha a plnili jeho přikázání, neboť všichni takoví – ať už je z nich poté církvi prospěch větší či menší – jsou věrnými služebníky Krista.
Postilla tak skutečně shrnuje hlavní myšlenky Husova působení jako takového: Obsahuje nejen jeho polemiku se zkaženým kněžstvem, jeho napomínání hříchů či jeho reformní ideály, ale zejména jeho kazatelskou snahu o vedení od hříchu a k dobrému křesťanskému životu, nikoli pro samu morálku, ale protože ten, kdo smrtelně hřeší, nemiluje Boha.
