V Bibli jsme jakožto Boží děti nazváni také Božími dědici (Řím 8:17; Ga 3:29). Tématu dědictví by bylo možné věnovat obsáhlé pojednání – dědictví (oproti obvyklému současnému pohledu) např. nezahrnuje pouze majetek, ale může obsahovat i zaslíbení či určení dalšího životního nasměrování apod. – na následujících řádcích se však podívejme pouze na podmínky nabytí dědictví jakožto majetku.
Bůh, přestože jsme my lidé zhřešili, odvrátili se od Něj a zasluhovali si smrt, nám nejen vše odpustil a „dal nějaký dar“, ale označil nás za své právoplatné děti a dědice a dal nám nezničitelné, neposkvrněné dědictví (1Pt 1:4). Do tohoto dědictví patří např. věčný život a spasení (1Pt 1:3-4; Žd 1:14), požehnání (1Pt 3:9) či sláva (Řím 8:18). Dá se říci, že nás tím prohlašuje za své právoplatné děti: nejsme levobočci ani nejsme chápáni jako děti vzpurné. Vždyť i v době patriarchů bylo dědictví rozděleno pouze mezi syny legitimní ženy a synové ženin dostávali jen dary (Gn 25:5-6), v době soudců pak dokonce vůbec nic (Sd 11:1-3).
Co z toho pro nás vyplývá?
Jedna strana mince je radost z této obrovské výsady, že nás Bůh takto přijal. Zaměřme se však na druhou stranu mince: že bychom se podle toho také měli chovat – podobně jako se mají potomci náležitě chovat vůči svým rodičům a reprezentovat je (srov. i páté přikázání desatera). Jsme tedy dědicové nejen proto, abychom přijali spasení a další požehnání, ale také ke chvále Jeho slávy (Ef 1:11-12). Očekává se od nás život hodný Božích dětí, a ne levobočků. Nesluší se nic jiného, než abychom Jej poslouchali a sloužili Mu.
Názorně lze náš vztah k Bohu ukázat i pomocí ilustrace českým dědickým právem. Děti jsou v něm nazvány tzv. nepominutelnými dědici (což znamená, že alespoň částečně „musí“ dědit). Nicméně podle současné právní úpravy může zůstavitel z určitých důvodů nepominutelného dědice vydědit, a to pokud:
- mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,
- o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
- byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze,
- vede trvale nezřízený život.
Samozřejmě, že tato paralela neodpovídá stoprocentně, vztah s Bohem se neřídí dle českého práva. Na druhou stranu je však patrné, že i lidmi sestavený zákon považuje takovéto chování za pádný důvod k vydědění. Pokud toto platí ve vztahu k rodičům, u nichž zákonodárce jistě nepředpokládal, že se budou chovat vždy správně, čím více by to mělo platit vůči dokonalému Bohu? Pokud se tedy chceme nazývat Jeho dětmi a právoplatnými dědici, kteří „nebudou vyděděni“, a tudíž zbaveni mimo jiné spasení, měli bychom mít na paměti, že k tomu neoddělitelně patří opravdový zájem o Boha a Jeho dílo i náš odpovídající stav.