Předchozí slovní hříčka (Jer 5:13) vyjadřovala posměch Judských, jímž častovali proroky přinášející slova hrozby Božího trestu. Zbytek páté kapitoly sděluje Boží údiv nad bláznivostí lidu (Jer 5:21), který při vědomí Boží moci nemá žádný strach z trestu a překypuje bezbožností. Nejen, že lid hřeší, kněží a (falešní) proroci jej v tom potvrzují tím, že jej nenapomínají – a lid raději slyší pochlebování než pravdu (Jer 5:31).
Bůh tento stav nehodlá ponechat bez povšimnutí (Jer 5:29). V šesté kapitole proto Jeremiáš opakuje, že na Judsko přijde zkáza v podobě nepřátelské armády. Ta přijde ze severu a rozloží se kolem Jeruzaléma (tj. oblehne jej) jako pastýři se svými stády, která vše spasou (tj. zpustoší) (Jer 6:3).
Ještě v tuto chvíli však Bůh Jeruzalém napomíná: „Dej se poučit, Jerúsaléme, aby se od tebe má duše nemusela odloučit, abych tě nemusel učinit spouští, zemí neobývanou.“ (Jer 6:8).1 Zároveň však již varuje: „Prchněte, Benjaminovi mužové, zprostředka Jeruzaléma!“ (Jer 6:1).2
Právě ve třech zmíněných verších z šesté kapitoly se nachází čtvrtá Jeremiášova slovní hříčka. Jeremiáš nejprve rozvíjí své varování, adresované na samotném počátku kapitoly příslušníkům pokolení Beniamin: „a v Tekoa trubte trubou“. V hebrejštině, možná překvapivě, nejsou podobná slova kralickými překládaná jako „trubte“ a „trubou“. Zato si čtenář originálu hned povšimne blízkosti slov „Tekoa“ (תְּקוֹעַ)a „trubte“ (תִּקְעוּ).
V hebrejštině se běžně nepíšou samohlásky, což ještě umocňuje podobnost slov: (תקוע) a (תקעו). Synové Beniaminovi jsou vybízeni, aby troubili na šófar k upozornění všech, kdo jsou v okolí, že se blíží nebezpečí, před kterým je třeba prchnout.
Jeremiáš nekončí svou slovní hříčku jen dvouslovným spojením „v Tekoa trubte“. Právě pomocí pokračující slovní hříčky propojuje povel k troubení s jeho příčinou: blížícím se houfem „pastýřů se svými stády“, kteří „proti ní vůkol rozbijí (תָּקְעוּ) své stany“. Pro tvorbu obležení, jimž bude babylonské vojsko sužovat Jeruzalém, je obrazně použito slovo opět se stejnými souhláskami (תקוע).
Boží výrok, v němž se probíraná slovní hříčka nachází, začíná v 1. a končí v 8. verši šesté kapitoly. Stejně tak slovní hříčka. Její poslední část se totiž nachází právě v 8. verši. Zákonem předepsaný účel troubení nespočíval ve varování před neodvratnou zkázou, ale v shromáždění dobře organizovaného Božího lidu (Nu 10). Bůh ústy Jeremiáše vybízí k troubení na šófar z důvodu blížícího nebezpečí, ale zároveň by si ještě stále přál, aby se Judští napravili – a opět žili jako spořádaný Boží lid. „Dej se poučit... aby se od tebe má duše nemusela odloučit (תֵּקַע)“, vybízí opětovně Hospodin svůj lid k pokání a pokračuje při tom v započaté slovní hříčce, kterou dává jasně najevo, že toto hlasité upozornění na blížící se zkázu je opravdu posledním varováním, poslední šancí před Jeho trestem.
Slovní hříčka přítomná v Jer 6:1.3.8 není jen ozvláštněním textu. Jejím účelem je zdůraznění vážnosti Jeremiášova provolávání blížící se zkázy: pokud teď Judští neposlechnou, v tomto posledním okamžiku, kdy je možnost situaci zvrátit, nezbude již žádná naděje a Jeruzalém bude oblehnut, dobyt a Judsko popleněno.
2. Dle překladu Jeruzalémské bible.
