„Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte,“ píše Jakub na samotném začátku své epištoly (Jk 1:2) a nejeden čtenář se jistě ihned zarazí: pokušení je přece v celém Písmu hodnoceno jako něco negativního! Ostatně, jako „Pokušitel“ je v Písmu výslovně označen ďábel (např. Mt 4:3) – a naopak o Bohu sám Jakub jasně říká, že nikoho nepokouší (Jk 1:13)! Proč tedy vybízí k něčemu, co se zdá být tak v rozporu se zbytkem biblického sdělení?
„Za největší radost mějte“, či lépe „za samu radost“, „za nic než radost mějte…“ Jakub v řečtině nesděluje, že pokušení má být považováno za největší radost ze všeho, co člověk může poznat a prožít (jak by se mohlo zdát z kralického překladu), ale jednoznačně tvrdí, že křesťané mají chápat pokušení jako čirou radost, beze smutku, bez výčitek, za radost neředěnou a nesmíšenou s ničím jiným. Zdůraznění je natolik evidentní, že jej nelze obejít žádným zmírňujícím vysvětlením.
Nemůže například myslet jen to, že mají mít čirou radost ze svého hrdinného obstání, když pokušení překonají. Píše totiž „kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte“, nikoli „když pokušením odoláte“ – jakkoli je ze zbytku epištoly zřejmé, že čirou radost z pokušení by jistě pokazilo, pokud by mu křesťan podlehl. Jakubem popisovaná radost ovšem nespočívá pouze ve vítězství nad pokušením, ale očividně v samotném prožívání pokušení.
Nemůže zde pod pojmem pokušení mínit Boží zkoušení – protože jen o pár veršů dále ve stejné kapitole slovo opakovaně užívá znovu ve významu pokušení (nikoli Boží zkoušky), a sám dokonce Boží podíl na pokušení vylučuje.
Výrok ve druhém verši je proto nutné chápat doslovně, bez zmírnění: kdykoli křesťan prožívá pokušení, má je považovat za čirou radost.
Proč ale Jakub pokušení hodnotí tak kladně? Proč se snaží přimět křesťany považovat za čirou radost něco, co výslovně sděluje, že Bůh nemůže „zažít“?
Vysvětlení nabízí sám Jakub ve v. 12: „Blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení; nebo když bude zkušen, vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, kdož ho milují.“ Jde o zajímavě vystavěnou větu: Bůh zaslíbil věčný život („korunu života“) těm, kdo Jej milují. Jak se tato láska projevuje? Podle Jakuba tím, že člověk snáší pokušení – a je jimi prozkoušen. Ti, kdo jsou pokoušeni a v pokušeních obstojí, milují Boha, pročež obdrží věčný život. Kdyby nebyli pokoušeni, nemohli by v pokušeních obstát, a tudíž takto projevit svou lásku k Bohu. A – naprosto v souladu se zbytkem Jakubova listu – ten, kdo lásku neprojevuje, nemiluje.
Pokušení tedy dávají příležitost projevit lásku k Bohu. Jak? Tak, že člověk nadřadí svou poslušnost Bohu, zalíbení v Jeho vůli nad obsah pokušení.
Jakub dále vysvětluje, že Bůh nepokouší, ani sám nemůže být pokoušen – člověk je pokoušen vlastními žádostmi. Jak tedy funguje pokušení? Dalo by se říci, že aby mohlo k pokušení dojít, musí se v člověku najít „struna“, na kterou může pokušení „zabrnkat“. Když takto pokušení „zabrnká na vhodnou strunu“ v člověku, může děj pokračovat v konečném důsledku dvěma způsoby. Buď „zabrnkání strunu rozezní“ – a v takovém případě pokušením vyživená „žádost počne a porodí hřích. Hřích pak vykonaný zplozuje smrt“ (Jk 1:14), tudíž daný jedinec „korunu života“ neobdrží. Nebo člověk na „zabrnkání“ reaguje odstraněním „struny“, kterou se pokušení snaží „rozeznít“. V ideálním případě tak příště již stejné pokušení není pro tohoto člověka skutečným pokušením, protože již v něm nic „nerozeznívá“, jelikož se již zbavil i jen zárodku této konkrétní hříšné touhy.
Tak je právě pokušení prostředkem k odhalení nedokonalostí a zárodků hříšných tužeb. Pokušení křesťanovi ukazuje: v této oblasti je potřeba se posvětit.
Bůh výslovně říká: „Svatí buďte, nebo já svatý jsem“ (1Pt 1:16). Právě proto, že Bůh je svatý, nemůže být pokoušen. Není v něm totiž žádná hříšná touha, nic nedokonalého – parafrází Jakubových slov: On je Otec světel, není v něm ani žádný stín, natož cokoli temného. Pokud se křesťan posvěcuje, proměňuje se k obrazu Božímu, a tudíž se přibližuje Bohu i k obdržení zaslíbené „koruny života“.
Pokušení je tedy indikátorem značícím, že v této oblasti ještě není posvěcení dostatečné. A protože milující Boha takto upozorňuje na konkrétní potřebu posvěcení, čímž umožňuje zdokonalení a přiblížení se Bohu, mají jej křesťané považovat za čirou radost.
