Náš duch a naše duše se od sebe liší mimo jiné tím, že DUCH pochází přímo z nadpřirozena, kdežto DUŠE z přirozené oblasti. Naše duše se projevuje v postojích, chování, stylu, způsobu myšlení. Jsme totiž v podstatě ovlivněni třemi faktory:
- Prvním faktorem jsou geneticky vrozené sklony získané od našich předků, které pomocí krve určují podstatu duše.
- Druhým faktorem je výchova, která tyto sklony ohraničí tak, abychom byli schopni života ve společnosti.
- Třetí faktor představují démoni, kteří se snaží svázat určité oblasti naší duše, a tím nás nutí k takovým myšlenkám, pocitům, postojům, které nám nejsou vlastní a vnucují nám jednání a rozhodnutí, která bychom jinak nikdy neudělali.
Nejdůležitějším z těchto faktorů jsou zděděné sklony získané od našich předků, které Bible nejčastěji nazývá hříšnou přirozeností nebo starým či tělesným člověkem. Apoštol Petr nazval tyto sklony „marnými". Tím chtěl ukázat na to, že v porovnání s věčností jsou nepotřebné i ty schopnosti duše člověka, které by z hlediska úspěšnosti života na zemi mohly být v podstatě užitečné: „Vědouce, že ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste z marného svého obcování (jiné překlady:z marného svého života, originál: anastrofé - z marných sklonů, forem našeho jednání), toho od otců vydaného, ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a nepoškrvrněného, Krista."(1Pt 1:18-19)
Pokud bereme Petrova slova doslovně, tak tu hovoří jen o sklonech (anastrofé) zděděných po našich předcích, ne však o našem životě jako celku. Jiní překladatelé se však nemýlili, když význam slova „sklon" přeložili jako „život", protože tyto sklony se po nějakém čase projeví i v každodenním životě. Člověk začne po určité době své skryté touhy, o kterých stále sní, realizovat.
Řecký výraz „psyché" vyjadřuje vztah mezi osudem (životní dráhou) a sklony, které jsou v duši člověka, ještě lépe. Tímto výrazem Řekové neoznačovali jen pocity, myšlenky a vůli člověka, jedním slovem duši, ale celý proces, ve kterém ze sklonů a tužeb, nacházejících se v duši, vzniká životní dráha - osud (Výraz osud je v maďarštině vnímán jinak než v češtině. Nevyjadřuje jakousi nezměnitelnou sílu, předurčenost, ale jednoduše život, životní dráhu, pozn. překl.). Řekové byly toho názoru, že nás touhy a sklony, které se nacházejí v duši, nabádají k tomu, abychom je také vyjádřili a uskutečnili, a považovali za samozřejmé, že budou po nějakém čase v našem životě v nějaké formě vidět. Proto tyto dvě skutečnosti - duši a životní dráhu - spojovali nerozlučně do jednoho výrazu „psyché".
Bez těchto souvislostí bychom těžko pochopili, proč apoštolé rané církve spojovali apostázii, odpadnutí od víry, které započalo v druhé generaci prvních křesťanů, s oblastí duše. Dříve než to však prověříme, dovolte ještě jednu důležitou poznámku v souvislosti s těmito sklony.
Mluvíme-li o sklonech a postojích, které jsou v rozporu s Boží vůlí, nemyslíme tím jen zkažené a hříšné touhy, kterými jsou například smilstvo nebo nenávist. Když se nad tím lépe zamyslíme, vidíme, že do nepřátelství s Bohem nás nedostávají jen hříšné sklony.
Jednou přišel například za Ježíšem mladý muž a zeptal se ho, jak by mohl žít ještě lepší život než doposud. Ježíš mu odpověděl jen to, aby prodal všechno, co má, a následoval ho. Ale toho ten mladý muž nebyl schopen. I když z pohledu Mojžíšova zákona neudělal žádný nápadný hřích, je zřejmé, že se svým rozhodnutím postavil proti Boží vůli, a tím proti osudu - životní dráze, kterou mu připravil Pán. Od dokonalého Božího plánu vztahujícího se na jeho život ho oddělovalo jen to, že víc toužil po klidné, venkovské formě života na samotě, než po rozruchu, který by ho čekal vedle Ježíše. Chtěl zasadit Boží vůli do životního stylu farmáře, který na stejném místě s největší pravděpodobností žily již generace předků před ním. I když Bible tento způsob života nikde nenazývá hříchem, přesto z hlediska osobního povolání a životní dráhy tohoto mladého muže se jeho touha, zůstat u tohoto stylu života, stala překážkou pro naplnění dokonalé Boží vůle v jeho životě.
Člověk může být skutečně šťastný jen tehdy, když je na tom místě, kde ho Bůh chce mít.
Je velmi důležité o tom mluvit, protože podle Bible může být člověk opravdu šťastný jen tehdy, pokud je na tom místě, kde ho Pán chce mít a pokud naplňuje to, co mu Bůh jako životní úkol určil. Pokud však z nějakých důvodů nepřijme toto Bohem dané místo v životě, v jeho srdci vznikne prázdno a to i přesto, když každá další oblast jeho života bude úspěšná a požehnaná. Člověk, který se nachází v této situaci, žel většinou příčinu své frustrace a pocitu prázdnoty nehledá v tom, že podlehl svým sklonům a tím se odklonil od Boží vůle. Hledá chybu spíše u jiných lidí a uráží se kvůli každé maličkosti. Potom tento proces odcizení završí tím, že si z domnělých či skutečných zranění vytvoří určitou formu teologie a tou si obhajuje, proč je plně v právu a proč smí opustit svou církev a později i Pána.
Ostatně sám Ježíš považoval vliv těchto sklonů na náš život a dokonce na náš věčný život za velmi silný a také o tom často mluvil. Svoje poselství v tomto směru končil pravidelně těmito slovy: „Kdo nalezne svou duši (psyché), ztratíť ji; a kdo by ztratil svou duši (psyché) pro mne, nalezneť ji". V jiných překladech: „Kdo nalezne svůj život (psyché), ztratí ho, a kdo by ztratil svůj život (psyché) pro mne, nalezne ho" (pozn. překl.). Výmluvné je i to, kolikrát tato věta z Ježíšových úst zazněla (Mt 10:39, Mk 8:35, Lk 9:24, J 12:25). Tato slova nejsou v Bibli zaznamenaná tak často proto, protože by stejnou událost popisovali čtyři autoři, ale proto, že je Ježíš očividně považoval za důležité, a proto je na mnoha místech říkal znovu a znovu, pokaždé před jinými posluchači. I když by se podle některých překladů, kde se mluví o životě, zdálo, že tento odkaz nemá nic společného s lidskou duší, zjistíme při důkladnějším zkoumání, že v původním textu je zde pokaždé uvedeno slovo psyché, což znamená životní dráhu člověka, která se podle Petrových slov vyvine z marných sklonů duše.
Pokud se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, pak Ježíš ve svých výpovědích míní právě tento proces odcizení, který vychází ze zmíněných sklonů a dlouhodobě může člověka zavést až do odpadnutí od Boha. Člověk, který trvá na svých sklonech, které jsou v rozporu s Boží vůlí, může krátkodobě realizovat své sny a vést život, který si představoval, z dlouhodobého hlediska však vznikne v jeho srdci pocit nedostatku, který se pokusí kompenzovat obviňováním druhých lidi, a tím se bude stále více vzdalovat od Boha.
Podíváme-li se na celý život, případně ještě z perspektivy věčnosti, pak člověk draze zaplatí za to, že prožil svůj život tak, jak mu diktovaly jeho sklony, protože pod jejich vlivem dojde k vnitřnímu odcizení se od Boha a člověk riskuje spasení i přesto, že ho od dokonalé Boží vůle neoddělily vysloveně hříšné touhy.
Na druhou stranu, pokud je člověk ochotný říci "ne" svým sklonům zděděným od předků a z toho vyplývajícímu způsobu života, které ho chtějí odtrnout od Boží vůle, je možné, že se krátkodobě bude muset vzdát některých věcí, avšak z dlouhodobého hlediska se z něj stane spokojený, stabilní a šťastný člověk a co je ještě důležitější, může zachránit svou duši pro věčnost.
Podle Petra nejsou tedy marné jen ty sklony naší duše, které nás svedou k těžkému hříchu, ale po předcích jsme mohli zdědit i takové sklony, které nejsou na první pohled hříšné, ale v konečném důsledku nás stejně k hříchu a nakonec k úplnému odpadnutí od Boha dovedou!
Lidé se zdvojenou duší
Po znovuzrození Duch Svatý podstatně oslabil hříšné touhy a marné sklony naší duše, abychom byli schopni žít život, který se líbí Bohu. Díky této práci Ducha svatého můžeme naplnit Ježísovo přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své". (Mt 22:37)
Nás teď především zajímá prostřední část tohoto přikázání, která říká, že máme Boha milovat celou svou duší, tedy všemi našimi city, celým rozumem a vůlí. Boží vůlí totiž je, aby se naše duše po znovuzrození připojila k duchu a srdci, následovala jejich směr, byla vysvobozena ze zajetí světských žádostí a přeorientovala se na věci, které se líbí Pánu.
Pokud však křesťan v některé oblasti své duše živí takové touhy, které jsou v rozporu s Boží vůlí, toto důležité přikázání už nenaplní, protože Pána miluje jen jednou částí své duše a druhou částí miluje jiné, světské věci. Takové křesťany nazývá apoštol Jakub lidmi dvojí duše: „Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána, muž dvojí mysli (dipsyché), neustavičný ve všech cestách svých". (Jak 1:7-8)
A protože i pro zdvojenou duši platí stejný princip, že po čase se její touhy zrealizují v životě, v konkrétních skutcích a v osudu člověka, projeví se počáteční zdvojené touhy následně ve dvou souběžných životech. Člověk se zdvojenou duší jednak miluje Pána a chodí do církve, ale přitom se v něm postupně rozvíjí život, který úplně Boha vylučuje a který je z hlediska Bible absolutně nepřijatelný!
Úpadek nenastane u člověka ze dne na den, ale začně u zdánlivě „nevinného" snění
Samozřejmě, tento úpadek nenastane u člověka ze dne na den! Začne zdánlivě u nevinného snění ve skrytých místech duše. Jsou křesťané, kteří pravidelně navštěvují shromáždění, nedělají žádné hříchy, dokonce by se dalo říci, že žijí příkladným životem. Na shromáždění spolu s ostatními chválí Pána, ale v soukromí dávají rozlet své fantazii a představám, o kterých Boží slovo říká, že jsou hříšné. Minimálně zpočátku by je ani nenapadlo tyto věci udělat. Ale pozdější cizoložství, nevěra a podobné hříchy, o kterých je v církvi žel stále častěji slyšet, nevzniknou v člověku ze dne na den. Je daleko pravděpodobnější, že tyto věci začaly v člověku klíčit již roky před tím. Možná právě tehdy, když nečetli Bibli, když se nechtěli modlit nebo poslouchat kázání, začalo snění a fantazírování o věci, kterou předtím sami považovali za hřích a nikdy ji neměli v úmyslu nebo by se neodvážili ji udělat!
Zkušenosti pastorů potvrzují, že když člověk dlouhodobě poslouchá kázání z Božího Slova ohledně svých snění a hříchů, ale z celého svého srdce, z celé své duše a pokud je to potřeba i z celé své fyzické síly se od nich neodvrátí, postupně jeho morální odolnost vůči nim slábne a cítí se stále svobodnější tento hřích nejprve tajně, později však stále otevřeněji udělat. Čím déle někdo odkládá úplné a radikální vypořádání se s hříchy, které žijí v jeho fantazii, dokonce bych řekl úplné vykořenění ze své duše, tím více v něm sílí.
Povaha hříchu je totiž taková, že každá nová příležitost, kdy se může prosadit v představách, tedy v srdci a v duši, případně v činech, jeho reálnost v člověku posiluje. Stejně tak každé vítězství nad hříchem v člověku posílí posvěcení a odolnost vůči hříchu.
Kenneth E. Hagin ve své knize I Believe in Visions (Věřím ve vize) popisuje podobný případ, který mu řekl sám Ježíš. Týkal se jedné věřící ženy, které démon našeptával, že její pěvecký talent v církvi zakrňuje a ať se proto pokusí uplatnit se ve světě. Tento démonický nápad v ní postupem času zesílil natolik, že nejdřív zkusila skloubit křesťanský život se zpíváním ve světské hudební skupině a nakonec odpadla od Pána úplně. Ježíš dal do souvislosti její pád se skutečností, že se nepostavila na odpor démonické myšlence, která ji napadla.
Protože se i ilegální touhy a sklony, které jsou v lidské duši, neustále snaží projevit v životě člověka, není překvapením, že apoštol Jakub nazývá lidi s rozdvojenou duší přímo cizoložícími ženami a muži: „Cizoložníci a cizoložnice, což nevíte, že přízeň světa jest nepřítelkyně Boží? A protož kdo by koli chtěl býti přítelem tohoto světa, nepřítelem Božím učiněn bývá... Poddejtež se tedy Bohu a zepřete se ďáblu, i utečeť od Vás. Přibližte se k Bohu, a přiblížiť se k vám. Umejte ruce, hříšníci, a očisťte srdce vy, kteříž jste dvojité mysli (dipsychos)". (Jak 4:4, 7-8)
Jediná cesta úniku
Někdo by mohl namítat, že Juda, Jakub nebo Jan mluvili o morálce pozdější generace, která je vystřídala, a ne o generaci 21. století. Ježíš nám žel v souvislosti s poslední dobou, s obdobím, které bezprostředně předchází jeho opětovnému příchodu na zem, neříká mnoho povzbuzujícího. Tvrdí, že bude obdobím "vysoké školy přetvářky a pokrytectví". Lidé raději zapřou, že jsou hvězdy na nebi, než by před druhými nebo sami před sebou přiznali, že také oni žijí tajný život. Jsme svědky stále více se prohlubující morální krize a v lidech, kteří znají Písmo, se vynořuje myšlenka, že jsme už vstoupili do období velkého pokrytectví, které by se s ohledem na křesťany mohlo též nazvat obdobím "rozkvětu života zdvojené duše".
Ježíš toto období charakterizoval následovně: „Jestliže by pak řekl zlý služebník ten v srdci svém: Prodlívá pán můj přijíti, i počal by bíti spoluslužebníky, jísti pak a píti s opilci: přijdeť pán služebníka toho v den, v kterýž se nenaděje, a v hodinu, v kterouž neví. I oddělít jej (dichotomein - rozsekne jej na dvě části) a díl jeho položí s pokrytci. Tamť bude pláč a škřipení zubů." (Mt 24:48-51) Ježíš v tomto proroctví nemluví o křesťanech žijících zdvojeným životem například ve středověku, ale vysloveně o těch, kteří budou žít v poslední době.
Ve světle jiných veršů by bylo možné vysvětlit Jeho slova tak, že křesťané poslední doby budou muset žít svůj život víry uprostřed takových démonických tlaků, že obstojí jen ti, kteří budou celou duší odevzdáni Bohu. Ale ti, kdo milují Pána jen částí duše a druhou sní o hříchu, který pak časem uskuteční, si z dlouhodobého pohledu zničí život.
To znamená, že se po nějaké době jejich vnitřní rozdvojenost zjeví, protože se jejich život rozdvojí (rozsekne ho na dvě části a díl jeho položí s pokrytci) a ve formě nějaké smutné události, například rozvodu, bude i pro jejich okolí viditelné, kým opravdu byli. V podstatě zde Ježíš tedy shrnul, jak si může člověk velkým pokrytectvím a odpadnutím od víry (apostázie) přivodit úplnou zkázu.
Dává nám tušit i to, že tito lidé se už nebudou schopni vrátit z této cesty a ztratí věčný život. Pravděpodobně se s nimi stane něco takového, co říká apoštol Jan v souvislosti s odpadlíky své doby, kteří tak dlouho zůstali ve stavu odpadnutí a ve svých nemorálnostech, že se dokonce otevřeli duchu Antikrista. Vlivem ducha Antikrista si však tito křesťané ještě zhorší svoji situaci. Už nebudou nebezpeční jen sami pro sebe, ale i pro druhé, protože se stanou nepřáteli toho díla, ze kterého se odtrhli.
"Likvidace" zdvojené duše začíná podobně jako obrácení vnitřním rozhodnutím a odevzdáním se Pánu, a je-li to potřeba, pokračuje vyhnáním démonů ze všech oblastí, kde člověk navzdory své vytrvalosti není pánem své vůle. Je životně důležité, abychom svou odevzdanost dostatečně zdůraznili, protože ti, kteří jen pasivně očekávají posvěcení a změnu, nepokročí tak dopředu, jako ti, kteří se zdvojeností duše nejen vytrvale bojují, ale chtějí ji úplně zrušit. Posvěcení se musí dostat do středu naší pozornosti, aby blížící se návrat Mesiáše nebyl pro nás prohrou, ale vítězstvím. Apoštol Jan upozorňuje křesťany, kteří budou žít na zemi bezprostředně při Pánově návratu: „A každý, kdož má takovou naději v něm (že se Mesiáš brzy vrátí), očišťuje se..." (1Jan 3:3)
