‚...vyhlásit svobodu zajatým...‘ (Luk 4:18)
Nejpalčivější ze všech momentů za padesát let kázání, cestování, dramatických chvil a nebezpečí jsem zažil hned prvního dne. Psal se 1. květen 1959, stál jsem tehdy na nástupišti malého nádraží v Krempe/Holstein v Německu.
Bylo mi čerstvě devatenáct, a do té doby jsem byl stále po boku svého otce, pastora malé letniční církve. Byl mým učitelem a rádcem. Byl to muž pevného charakteru, plný odhodlání. Dovedl mě do křtu v Duchu Svatém. Chtěl jsem kázat v jeho církvi, ale on mě držel na uzdě.
Žil jsem doma jako loď v bezpečí přístavu. Jenže to nebylo pro mě. K čemu jsem tedy byl určený? Už jsem předvedl, že tesař ze mě nebude. Tak co tedy?
V té době mnozí utíkali z Východního Německa do Západního. Asi 2 miliony lidí se ocitly v utečeneckých táborech. Tato záplava utečenců představovala velký problém. Byla založena organizace „Berlínská utečenecká misie", která lidem v táborech přinášela evangelium i potřebnou praktickou pomoc.
Jednou z misijních pracovnic byla Marion Franzová, moje učitelka v nedělní škole. Spolu s manželem mně nabídli, abych s nimi pracoval v táboře a přinášel lidem evangelium. Byla to výzva. Měl jsem vyletět ze svého hnízda do neznáma. Radostně jsem tuto nabídku přijal.
Ten velký den nastal 1. května 1959 - před padesáti lety - a já jsem čekal spolu se svou matkou na malém nádraží v Krempe. Vlak přijížděl a já byl tak šťastný. Pak se stalo něco neočekávaného. Moje matka propukla v pláč. Nikdy předtím jsem ji takhle neviděl. Trhalo mi to srdce. Dlouho jsem ji objímal.
Vlak se rozjel a já měl začít svou celoživotní práci. Maminka se vracela domů v slzách. Sám v sobě jsem ale věděl, že jsem toho dne vykročil na cestu, na kterou mě Pán vybavil. Četl jsem si Žalm 143:8 „Učiň to, ať v jitře slyším milosrdenství tvé, neboť v tobě naději mám; oznam mi cestu, po kteréž bych choditi měl, neboť k tobě pozdvihuji duše své."
Po příjezdu do berlínského uprchlického tábora jsem se cítil trochu ztracený. S uprchlíky tam pracovala kazatelka Inge Schimankeová, která mě seznámila s prostředím a mým úkolem. Kázal jsem evangelium 4x za den, ale šlo to ztuha. Půda pro semeno vypadala mrtvá a těžká. Po třech měsících jsem se cítil prázdný a vyčerpaný.
Jednu věc jsem v táboře ale pochopil: Musím odjet někam, kde mě vybaví k tomu, abych mohl nést Velké poslání. Ježíš poslal své učedníky do světa až poté, co s ním strávili 2 až 3 roky, naslouchali mu, pozorovali ho a žili s ním.
Kde se učit? V Německu nějaké školy byly, a očekávalo se, že půjdu tam. Já jsem se ale rozhodl odjet na biblickou školu do Walesu. Líbilo se mi jejich jasné učení a praktikování víry v Boha. Chtěl jsem o Bohu vědět víc, ale ještě víc jsem Ho toužil poznat - Jeho srdce a Jeho moc. On byl živým Bohem. Chtěl jsem Mu sloužit. Úplně mě to pohltilo.
Nikdy jsem nepochyboval o tom, jestli je mé studium na biblické škole ve Walesu Boží vůle. Ale cesta víry není vždy hladká. Podal jsem přihlášku, jenže ta byla kvůli mé neznalosti angličtiny zamítnuta. Přesto jsem koncem roku 1959 ve škole zahájil studium, začal chodit na kurz angličtiny a po dvou nebo třech měsících jsem poprvé kázal anglicky. A fungovalo to!
Po několika letech jsem se vrátil do Německa. Při cestě domů jsem měl pár hodin na to, abych si prohlédl Londýn. Vtom jsem u jednoho domu zahlédl jméno George Jeffreyse - největšího evangelisty po Johnu Wesleyovi. Ten den jsem se s tímto mužem setkal, mluvil jsem s ním, on se za mě modlil a vzkládal na mě ruce.
Ve škole jsem pochopil, že mám být evangelistou. Jen evangelistou. Vedl jsem pár kampaní a s manželkou jsme založili církev. Později mě přijaly i německé církve, a já s manželkou a naším prvním dítětem odcestoval lodí do Afriky.
Afrika byla mým povoláním. Otevřelo se mi nové pole působnosti a spolu s manželkou jsme začali svou práci v Africe v Lesothu pod záštitou AFM. Naše práce v Lesothu se rozšiřovala a přesáhla hranice a sféru činnosti a zdrojů německé misijní společnosti. Neměli jsme jinou možnost než opustit tuto společnost a pracovat na vlastní pěst.
Co jsem si měl počít sám na obrovském kontinentu? Týdny jsem si lámal hlavu, jakým směrem se vydat. V mých snech a v mé hlavě mi zněla věta: „Afrika obmytá krví."
Během několika týdnů začala práce, kterou teď nazýváme Christ for All Nations (Kristus pro všechny národy). Věděl jsem, že mám obdarování být evangelistou. A Boží vedení a požehnání, které jsem jako evangelista měl, přitahovalo další služebníky a tým kolem nás rostl. Bůh nás nadchl pro naši práci - získat ztracený svět pro Pána. Bůh se s námi podělil o svou největší touhu - záchranu ztraceného světa.
Generace věřících se sto let modlily za probuzení a záchranu světa, a my jsme v Africe začali pozorovat ‚déšť z nebe‘. Bylo to neuvěřitelné, lidé čím dál víc stáli o to, aby slyšeli evangelium. Přerostlo to v duchovní tsunami zázračných spasení a uzdravení - pokračování knihy Skutků.
Můžeme popravdě říct, že ‚jsme viděli Jeho slávu‘. Do dnešního dne reagovalo na našich shromážděních na výzvu ke spasení asi 60 milionů lidí. V roce 2008 odpovědělo na naši výzvu přes 5 milionů lidí, každý uvedl jméno a adresu, s každým mluvil někdo z poradců, každý dostal brožuru a byl nasměrován do vhodné církve.
Oheň probuzení hoří po celé jižní polokouli - dříve nazývané Třetí svět - a šíří se do Indie, Číny a na okolní ostrovy. Ptají se mě - proč ne v Evropě? ... Ne? Proč říkat ‚ne‘? Afrika nereagovala po dvě století, ačkoli nejlepší z Božích služebníků zasívali. Přesto měli malou sklizeň. Afrika byla často hřbitovem křesťanských pracovníků, byla tvrdší půdou než kterákoli země dnes. Pak se tendence v Africe, Jižní Americe a Orientu změnila. Když se to stalo tam, pak může obrat nastat v Americe, Asii i Evropě. Já tomu věřím.
„Pánovo jméno pokryje zemi, jako vody pokrývají moře" (Abakuk 2:14, Žalm 72:19, volný překlad)
Reinhard Bonnke
převzato: CfaN
