Skutky 20:16-38 25 A aj, já nyní vím, že již více neuzříte tváři mé vy všickni, mezi kterýmiž jsem chodil, káže o království Božím. 26 Protož osvědčujiť vám dnešní den, žeť jsem čist od krve všech. 27 Nebť jsem neobmeškal zvěstovati vám všeliké rady Boží. 28 Buďtež tedy sebe pilni i všeho stáda, v němžto Duch svatý ustanovil vás biskupy, abyste pásli církev Boží, kteréž sobě dobyl svou vlastní krví. 29 Nebo já to jistotně vím, že po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteříž nebudou odpouštěti stádu. 30 A z vás samých povstanou muži, jenž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě. 31 Protož bděte, v paměti majíce, že jsem po tři léta nepřestával dnem i nocí s pláčem napomínati jednoho každého z vás. 32 A již nyní, bratří, poroučím vás Bohu a slovu milosti jeho, kterýžto mocen jest vzdělati vás, a dáti vám dědictví mezi všemi posvěcenými. 33 Stříbra nebo zlata neb roucha nežádal jsem od žádného. 34 Nýbrž sami víte, že toho, čehož mi kdy potřebí bylo, i těm, kteříž jsou se mnou, dobývaly ruce tyto. 35 Vše ukázal jsem vám, že tak pracujíce, musíme snášeti mdlé, a pamatovati na slova Pána Ježíše; nebť on řekl: Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti. 36 A to pověděv, klekna na kolena svá, modlil se s nimi se všemi. 37 I stal se pláč veliký ode všech, a padajíce na hrdlo Pavlovo, líbali jej, 38 Rmoutíce se nejvíce nad tím slovem, kteréž řekl, že by již více neměli tváři jeho viděti. I provodili jej až k lodí.
Apoštol Pavel, dříve než se vydal na svou poslední cestu do Jeruzaléma, povolal k sobě starší z církve v Efezu, kterou založil a vyučil, aby je varoval před úskoky a útoky některých lidí, a nabádá je k péči o Boží stádo. Poslední co jim při tomto posledním setkání s nimi řekl, bylo toto: „Pamatujte: blahoslavenější je dávat než brát." Proč jim (starším sboru) na rozloučenou po celém tom varovném proslovu řekl zrovna tohle?
Pokusme se Pavlovu řeč vyjádřit dnešními slovy: „Varuji Vás, přijdou na vás nejrůznější úskalí a nebezpečí, vaše církev se ocitne v reálném ohrožení. Ale dokud budete mít na mysli Slova Ježíše o tom, že blahoslavenější je dávat než brát, bude církev v Efezu v dobrých rukách a v pořádku; nebezpečí i útoky odrazí." Říká starším - tedy těm, kteří mají za stádo odpovědnost - že pokud církev povedou lidé, již více hledí na to, co mohou dát, nežli na to, co mohou získat (pro sebe i pro svůj sbor), je velká pravděpodobnost, že církev přežije všechna nebezpečí bez úhony a bude dál růst.
Ježíšovo Slovo o dávání platí na rovině materiální, duševní i duchovní. A nejde jen o to, že lidé - a to už lze vztáhnout jak na církev, tak na jednotlivé křesťany obecně - ochotně dávají. Jde taky o to, že jim toto dávání činí potěšení.
Nejlepší pochopitelně je, když je takové nastavení v církvi přítomné obecně, zcela nezbytné je však to, aby tento stav ducha a duše byl zcela vlastní jejímu vedení.
Dávat je velmi důležité. Ale to s jakým postojem člověk dává, jaké mu to činí či nečiní potěšení, má významný dopad na jeho duchovní, duševní i materiální růst. To platilo za dob Pavlových stejně jako dnes. A platí to na rovině jednotlivce, stejně jako na rovině církve.
