Exodus 20:1-17 I mluvil Bůh všecka slova tato, řka: 2 Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. 3 Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. 4 Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. 5 Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne, 6 A činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázaní mých. 7 Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo. 8 Pomni na den sobotní, abys jej světil. 9 Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své; 10 Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. 11 Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho. 12 Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě. 13 Nezabiješ. 14 Nesesmilníš. 15 Nepokradeš. 16 Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. 17 Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jest bližního tvého.
Jakubův 2:10-11 Nebo kdo by koli celého Zákona ostříhal, přestoupil by pak v jediném, učiněn jest všemi vinen. 11 Ten zajisté, kterýž řekl: Nesesmilníš, takéť jest řekl: Nezabiješ. Pakli bys nesesmilnil, ale zabil bys, učiněn jsi přestupníkem Zákona.
Židum 8:7-12 Nebo kdyby ona první byla bez úhony, nebylo by hledáno místa druhé. 8 Nebo obviňuje Židy, dí: Aj, dnové jdou, praví Pán, v nichž vejdu s domem Izraelským a s domem Judským v smlouvu novou. 9 Ne podle smlouvy té, kterouž jsem učinil s otci jejich v ten den, když jsem je vzal za ruku jejich, abych je vyvedl z země Egyptské. Nebo oni nezůstali v smlouvě mé, a já opustil jsem je, praví Pán. 10 Protož tatoť jest smlouva, v kterouž vejdu s domem Izraelským po těch dnech, praví Pán: Dám zákony své v mysl jejich, a na srdcích jejich napíši je, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. 11 A nebudouť učiti jeden každý bližního svého, a jeden každý bratra svého, říkajíce: Poznej Pána, protože mne všickni znáti budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich. 12 Nebo milostiv budu nepravostem jejich, a na hříchy jejich, ani na nepravosti jejich nikoli nezpomenu více.
Bůh v desateru prohlašuje: Já jsem tvůj Bůh! (2M 20:2). I v Nové smlouvě Bůh o těch, kdo patří Ježíši Kristu říká, že budou jeho lidem a on jejich Bohem (Žid 8:10). Souvislost není náhodná. Desatero obsahuje nejen přikázání, ale také ukazuje na stavbu víry. A to se týká i lidu Nové smlouvy. Desatero není to jen souhrn přikázání, ale má určitou - nikoli náhodnou - strukturu. Tato struktura je také strukturou naší víry. Podle toho, jak „kopíruje" strukturu desatera, je tato víra zdravá či nezdravá.
Nejhlubším základem víry je to, jak hluboce je v nás zakořeněna skutečnost, že Hospodin je náš osobní Bůh. Proto je Boží sdělení faktu: „Já jsem tvůj Bůh" zakotveno hned v prvním přikázání. Z této základní víry, z tohoto základního prohlášení, se dál naše víra buduje. Sled přikázání v desateru - nebudeš mít jiné bohy, nebudeš ctít jiné bohy, nebudeš sloužit modlám, ... ukazuje na priority víry. Vztah k dalším lidem je zmíněn až po těchto přikázáních, která mluví o vztahu k Bohu. Tedy ze struktury desatera je zcela zřejmé, čemu Bůh přikládá při stavbě naší víry největší důraz.
To neznamená, že by hříchy vůči lidem byly nepodstatné. Desatero je nedělitelné - zhřeší-li člověk v jediném z přikázání, má to stejný dopad jako kdyby porušil všechna (Jak 2:10-11). Jde o to, aby si člověk jasně uvědomil, v jakém sledu je strukturována jeho víra. Že jejím absolutním základem je právě to, že Hospodin je „můj Bůh". Nestačí ale jen vědět, že Bůh existuje. Je nezbytné, aby byl skutečně naším Bohem. Abychom v sobě měli zakořeněno, že právě On je jediný, silný, všemohoucí, dokonalý, pravdivý, horlivý Bůh, na němž stojí naše víra a celý náš život. Že Jej přijímáme se vším všudy, bez výjimky, bez výhrad, že On je někdo absolutně nezpochybnitelný. A že právě Jemu zcela vydáváme svůj život.
