Židům 11:1-22 Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných. 2 Pro ni zajisté svědectví došli předkové. 3 Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, takže z ničeho jest to, což vidíme, učiněno. 4 Věrou lepší obět Bohu obětoval Abel, nežli Kain, skrze kteroužto svědectví obdržel, že jest spravedlivý, jakž sám Bůh darům jeho svědectví vydal. A skrze tu víru, již umřev, ještě mluví. 5 Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti, a není nalezen, proto že jej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu. 6 Bez víry pak nemožné jest líbiti se Bohu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává. 7 Věrou napomenut jsa od Boha Noé o tom, čehož ještě nebylo viděti, boje se, připravoval koráb k zachování domu svého; skrze kterýžto koráb odsoudil svět, a spravedlnosti té, kteráž jest z víry, učiněn jest dědicem. 8 Věrou, povolán jsa Abraham, uposlechl Boha, aby odšel na to místo, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam příjde. 9 Věrou bydlil v zemi zaslíbené jako v cizí v staních přebývaje s Izákem a s Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení. 10 Nebo očekával města základy majícího, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh. 11 Věrou také i Sára moc ku početí semene přijala, a mimo čas věku porodila, když věřila, že jest věrný ten, jenž zaslíbil. 12 A protož i z jednoho, a to již téměř umrtveného, rozplozeno jest potomků množství veliké, jako jest množství hvězd nebeských, a jako písek nesčíslný, kterýž jest na břehu mořském. 13 Podle víry zemřeli ti všickni, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali, a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi. 14 Nebo ti, kteříž tak mluví, zjevně to prokazují, že vlasti hledají. 15 A jistě, kdyby se byli na onu rozpomínali, z kteréž vyšli, měli dosti času zase se navrátiti. 16 Ale oni lepší vlasti žádají, to jest nebeské. Protož i sám Bůh nestydí se slouti jejich Bohem; nebo jim připravil město. 17 Věrou obětoval Abraham Izáka, byv pokoušín, a to jednorozeného obětoval ten, kterýž byl zaslíbení přijal, 18 K němuž bylo řečeno: V Izákovi nazváno bude tobě símě, 19 Tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísiti; odkudžto jej jako z mrtvých vzkříšeného přijal. 20 Věrou o budoucích věcech požehnání dal Izák Jákobovi a Ezau. 21 Věrou Jákob, umíraje, každému z synů Jozefových požehnání dával, a poklonil se podepřev se na vrch hůlky své. 22 Věrou Jozef, dokonávaje, o vyjití synů Izraelských zmínku učinil, a o kostech svých poručil.
Jakubova epištola 2:20 Ale chceš-liž věděti, ó člověče marný, že víra bez skutků jest mrtvá?
Izajáš 53:4-5 Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. 5 On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.
Jsou křesťané, kteří pochybují, zda je Bůh vůbec miluje a přemýšlejí, jak si jeho lásku získat. Tyto obavy ale nejsou vůbec na místě. Bůh říká, že svoje děti miluje bez toho, že by si jeho lásku musely zasloužit, vybojovat. Miluje je prostě proto, že je takový. Postačí této skutečnosti uvěřit.
Je pravda, že skutečná víra produkuje aktivitu, práci, protivenství, boj, odříkání. Epištola Židům to ukazuje na příkladu velkých Božích mužů (Žid 11:1-22). I naše víra má být taková, i my v řadě případů máme vírou podobně jako oni vyvíjet snahu, aktivitu, konat práci či podstupovat protivenství, boj nebo odříkání. Víra bez skutků je totiž podle Písma mrtvá (Jak 2:20).
Naproti tomu jsou ale věci, které stačí vírou jen přijmout. Beze snahy, bez zápolení, bez usilování. Mezi ně patří právě skutečnost, že nás Bůh miluje - tento fakt není třeba zdůvodňovat, o Boží lásku není třeba bojovat. Bůh nás miluje prostě proto, že je takový. Říká to zcela jasně ve svém Slově. Ten, kdo není s to Boží lásku jednoduše přijmout, má často obavy z blížícího se příchodu Pána. Přitom stačí jen vzít na vědomí, že Bůh jej miluje, že je nové stvoření, a z očekávaného příchodu Ježíše se radovat. Ano, je třeba se zabývat s tím, co dělat, abychom nezhřešili, abychom jednali správným způsobem, abychom nacházeli a naplňovali Boží plán pro svůj život. Odpověď na otázku, co máme dělat, aby nás Bůh miloval, však zní mnohem jednodušeji: Nic.
Vysloužit Boží lásku si tedy nelze, protože ta je dána jednoduše tím, že Bůh se rozhodl nás milovat. Miluje nás stále, bez přestání, bez ohledu na to, jak jsme dokonalí. Miluje nás dokonce i tehdy, když něco zkazíme. Boží lásku nezískáváme tedy vlastní snahou o dokonalost, ale proto, že Bůh je dokonalý. Vírou věříme, že to tak je, není třeba v tom hledat žádnou složitost.
Podobné je to s nemocemi a hříchem. Písmo praví, že Bůh vzal na sebe vzal naše nemoci a odnesl je ve svých ranách na kříži. Podobně vzal na sebe veškeré hříchy světa. Toto Boží sdělení je pak dostatečným důkazem o tom, že je to tak, a to dokonce navzdory tomu, že čas od času onemocníme. (Iz 53:4-5).
Jestliže vyplýtváme svou energii, aktivitu na to, abychom pracně získali to, co můžeme jen jednoduše přijmout, bude nám energie chybět tam, kde ji budeme skutečně potřebovat. Život s Bohem se pak míjí ve značné míře s tím, co pro nás Bůh připravil. Jestliže však jednoduše věříme Božímu konstatování, že nás miluje, že nás zbavil chudoby a nemocí, pak můžeme svoje úsilí a aktivitu správně a náš život i naše očekávání Kristova příchodu pak bude svobodné a radostné.
