2Petrova 2:10-13 A zvláště těch, jenž po těle v žádosti nečisté chodí, a vrchností pohrdají, jsou i smělí, sobě se zalibující, neostýchají se důstojnostem porouhati. 11 Ješto andělé, jsouce větší v síle a v moci, nečiní proti nim přede Pánem potupného soudu. 12 Tito pak jako nerozumná hovada, kteráž za přirozením jdou, zplozená k zjímání a k zahynutí, tomu, čemuž nerozumějí, rouhajíce se, v tom svém porušení zahynou, 13 A tak odplatu nepravosti své ponesou, jakožto ti, kteřížto sobě za rozkoš položili, aby se na každý den v libostech svých kochali, nejsouce než poskvrny a mrzkosti, ti, kteříž s vámi hodujíce, v svých lstech se kochají,
2Korintským 3:18 My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.
Efezským 6:18-20 Všelikou modlitbou a prosbou modléce se každého času v Duchu, a v tom bedlivi jsouce se vší ustavičností a prošením za všecky svaté, 19 I za mne, aby mi dána byla řeč v otevření úst mých svobodně a směle, abych oznamoval tajemství evangelium svatého, 20 Pro něžto úřad svůj konám v řetězu tomto, abych tak v něm svobodně a směle mluvil, jakž mně mluviti náleží.
(kralický překlad)
Když svědčíme lidem o Ježíši Kristu, předkládáme jim naději spasení. Tedy to, že je zcela jisté, že rozhodnou-li se pro Krista, budou zachráněni pro věčný život v nebi. O jistotě této naděje musíme být přesvědčeni do hloubi srdce, aby naše evangelium bylo věrohodné. Stejnou jistotu ale musíme mít i v tom, že ten, kdo Ježíše zavrhne, má naději opačnou – tedy jistotu zatracení. I tato opačná naděje je součástí evangelia. Dále musíme věřit, že Bůh člověku dal milost ke spasení a že naplnění záleží jen na tom, zda člověk tuto milost přijme. Bůh nijak jinak neurčil kdo spasen bude a kdo nikoliv. Nejsme-li pevní v těchto jistotách Slova, pak hrozí, že budeme například klamně uvažovat o předurčení, o zvláštní milosti ke spasení a podobně. To by vedlo i k otupení námi kázaného evangelia. Máme-li v této věci skutečně jasno, můžeme kázat evangelium s odvahou, směle! Dále je jistě třeba dobře znát Boží Slovo a neustále svoji znalost prohlubovat, abychom skutečně věděli, co lidem kážeme. Ovšem smělost sama o sobě ještě není zárukou pravosti evangelia. Žel, setkáváme se s tím, že slyšíme a vidíme lidi kázat velmi směle, leč jen pouhou napodobeninu evangelia bez skutečného porozumění jak evangeliu, tak Písmu. U takových lidí se pak ale ve skutečnosti nejedná o smělost, nýbrž o drzost, neomalenost. Forma převyšuje či dokonce někdy nahrazuje obsah a znehodnocuje ho. Mluvit zde můžeme o falešné odvaze, která vyvyšuje sebe sama namísto Krista. Také je pravda, že takovýmto lidem ani nejde o prospěch těch, které chtějí oslovit, ale o prospěch vlastní. Velmi tvrdě o takových lidech mluví Petr (2Pet 2:10-13). Zdrojem skutečné odvahy a smělosti je chození ve světle (2Kor3:18). Ten, kdo chodí ve světle, nemusí nic skrývat, má nesmiřitelný postoj k hříchu (ne ale proto, aby se honosil vysokou úrovní své teologie, nýbrž proto, že ví, že hřích zabíjí a jemu na lidech kolem něj záleží!), jeho oporou je Pán. Že je smělost ke kázání evangelia nezbytná, věděl už apoštol Pavel a proto o ni usiloval (Ef 6:19). Zároveň ale vyzýval k tomu, aby lidé vystupovali a mluvili náležitě vzhledem k tomu, kým jsou (Ef 6:20). Kažme tedy evangelium odvážně, směle, zároveň však v pokoře a prostotě. Choďme ve světle a naše evangelium bude takové, jaké doopravdy je: věrohodné, atraktivní a mocné slovo ke spasení lidí.
Cílem tohoto sdělení není podat danou problematiku vyčerpávajícím způsobem. V případě zájmu o hlubší studium je možno poslechnout si audio kazetu nebo CD, je-li k tématu k dispozici. Koupit si je můžete v našem internetovém obchodě nebo během nedělních shromáždění.
