1 Tesalonickým 1:2-8 Díky činíme Bohu vždycky ze všech vás, zmínku činíce o vás na modlitbách našich,
3 Bez přestání pamatujíce na skutek víry vaší, a na práci svaté lásky, a na trpělivost naděje Pána našeho Jezukrista, před Bohem a Otcem naším, 4 Vědouce, bratří Bohu milí, o vyvolení vašem. 5 Nebo evangelium naše k vám nezáleželo toliko v slovu, ale i v moci, i v Duchu svatém, a v jistotě mnohé, jakož víte, jací jsme byli mezi vámi a to pro vás. 6 A vy následovníci naši i Páně učiněni jste, přijavše slovo jeho ve mnohé úzkosti, s radostí Ducha svatého, 7 Takže jste učiněni příklad dobrý všem věřícím v Macedonii a v Achaii. 8 Nebo od vás rozhlásilo se slovo Páně netoliko v Macedonii a v Achaii, ale i na všelikém místě víra vaše, kteráž jest v Boha, roznesla se, takže již nepotřebí nám o tom nic mluviti.
Dokud podstata toho, co Bůh říká, nepronikne do našeho srdce tak, že se s ní naprosto ztotožníme a přijmeme ji za svou a změníme podle ní svůj život, nemůžeme říci, že ji plně chápeme.
Jedno z témat, které člověku jen velmi zvolna proniká do srdce, je to, že Bůh sám neponese zvěst smíření lidem. Naprosto zjevně a výslovně pověřil církev, aby vykonávala službu smíření, aby nesla evangelium k lidem. Dá se říci, že toto pověření, které nám Bůh dal, je ústředním pověřením, jež nám svěřil.
To, že jsme nositeli evangelia, nutně předpokládá, že skutečně všechno, k čemu směřuje naše motivace, naše myšlení, naše činnost, náš život jako celek, je v souladu s Božími představami a cíli. Že žijeme v zájmu Božího království, že smysl, který svým životem sledujeme, je právě tento. A také to, že vnímáme rozdíl mezi Božím královstvím a světem.
Apoštol Pavel to píše v dopise do Tesaloniky: jak velmi důležitý a účinný pro evangelium byl způsob, jakým k životu a ke službě Tesaloničtí přistupovali, to, jací jsou, jak jsou ve svém následování Krista vzorem a příkladem pro ostatní.
Tento úkol (protože to skutečně úkol je) však dnešní církev chápe mnohdy tak nějak nezávazně. Ale to není nezávazné! Bůh nás tímto úkolem pověřil. A z tohoto svého pověření budeme skládat účty.
Jde o to, zda vnímáme naši v tom nejlepším slova smyslu jinakost od světa, onen rozdíl, jak jsme Bohem proměněni ve vnímání života a přístupu k němu. Jinak řečeno, žít a nést službu smíření bychom měli naléhavě, protože víme, jak nesmírnou hodnotu má. Mělo by to pro nás být zároveň závazné a zároveň radostné. Je třeba, aby v nás byla ta motivace, že toho, komu kážeme, máme rádi a chceme mu předat to nejlepší, co máme, z lásky.
Opak nutně znamená život v kompromisu či dokonce v souladu se světem. Od snahy zavděčit se světu, jíž církev poslední doby trpí, je však třeba se odvrátit. Církev se musí očistit, hledat a najít v Božím Slově to, jak o těchto věcech smýšlí a hovoří Bůh a podle toho se plně zařídit. A ostrou čarou oddělit království světla od království temnoty.
