Skutky 2:32-41 Toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehožto my všickni svědkové jsme. 33 Protož pravicí Boží jsa zvýšen, a vzav zaslíbení Ducha svatého od Otce, vylil to, což vy nyní vidíte a slyšíte. 34 Neboť jest David nevstoupil v nebe, ale on praví: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, 35 Dokavadž nepoložím nepřátel tvých, aby byli podnože noh tvých. 36 Protož věziž jistě všecken dům Izraelský, žeť jest Bůh i Pánem ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali. 37 To slyševše, zkormouceni jsou v srdci svém, a řekli ku Petrovi a k jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří? 38 Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého. 39 Vámť jest zajisté zaslíbení stalo se a synům vašim, i všechněm, kteříž daleko jsou, kterýchžkoli povolal by Pán Bůh náš. 40 A jinými slovy mnohými osvědčoval a napomínal jich, řka: Oddělte se od pokolení toho zlého. 41 Tedy ti, kteříž ochotně přijali slova jeho, pokřtěni jsou, a připojilo se k nim ten den duší okolo tří tisíců.
Skutky 17:16-34 A když Pavel čekal jich v Aténách, rozněcoval se v něm duch jeho, vida to město oddané býti modloslužbě. 17 I rozmlouval s Židy a nábožnými lidmi v škole, ano i na rynku, po všecky dni, s těmi, kteříž se koli nahodili. 18 Tedy někteří z epikureů a stoických mudráků hádali se s ním. A někteří řekli: I co tento žváč chce povědíti? Jiní pak pravili: Zdá se býti nějakých cizích bohů zvěstovatel. Neb jim o Ježíšovi a o z mrtvých vstání vypravoval. 19 I popadše jej, vedli ho do Areopágu, a řekli jemu: Můžeme-li věděti, jaké jest to učení nové, kteréž vypravuješ? 20 Nebo nové jakési věci vkládáš v uši naše, protož chceme věděti, co by to bylo. 21 (Aténští zajisté všickni, i ti, kteříž tu byli hosté, k ničemuž jinému tak hotovi nebyli, než praviti neb slyšeti něco nového.) 22 Tedy Pavel, stoje uprostřed Areopágu, řekl: Muži Aténští, vidím vás býti všelijak příliš nábožné lidi. 23 Nebo procházeje se a spatřuje náboženství vaše, nalezl jsem také oltář, na kterémž napsáno jest: Neznámému Bohu. Protož kteréhož vy ctíte neznajíce, tohoť já zvěstuji vám. 24 Bůh ten, kterýž stvořil svět i všecko, což jest na něm, ten jsa Pánem nebe i země, nebydlí v chrámích rukou udělaných,25 Aniž bývá ctěn lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval, poněvadž on dává všechněm život i dýchání i všecko. 26 A učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země, vyměřiv jim uložené časy a cíle přebývání jejich, 27 Aby hledali Boha, zda by snad makajíce, mohli nalézti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. 28 Nebo jím živi jsme, a hýbeme se, i trváme, jakož i někteří z vašich poetů pověděli: Že i rodina jeho jsme. 29 Rodina tedy Boží jsouce, nemámeť se domnívati, že by Bůh zlatu neb stříbru neb kamenu, řemeslem anebo důvtipem lidským vyrytému, byl podoben. 30 Nebo časy této neznámosti přehlídaje Bůh, již nyní zvěstuje lidem všechněm všudy, aby pokání činili, 31 Protože uložil den, v kterémžto souditi bude všecken svět v spravedlnosti skrze muže, kteréhož jest k tomu vystavil, slouže k víře o tom všechněm, vzkříšením jeho z mrtvých. 32 Uslyševše pak o vzkříšení z mrtvých, někteří se posmívali, a někteří řekli: Budeme tě slyšeti o tom po druhé. 33 A tak Pavel vyšel z prostředku jejich. 34 Někteří pak muži, přídržíce se ho, uvěřili, mezi kterýmiž byl i Dionyzius Areopagitský, i žena, jménem Damaris, a jiní s nimi.
Jonáš 1:1-2 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi synu Amaty, řkoucí: 2 Vstaň, jdi do Ninive města toho velikého, a volej proti němu; neboť jest vstoupila nešlechetnost jejich před oblíčej můj.
Jonáš 3:4-10 A jakž počal byl Jonáš jíti po městě cestou dne jednoho a volati, pravě: Po čtyřidcíti dnech Ninive vyvráceno bude, 5 Tedy uvěřili Ninivitští Bohu, a vyhlásivše půst, oblékli se v žíně, od největšího z nich až do nejmenšího z nich. 6 Nebo jakž došla ta řeč krále Ninivitského, vstav s trůnu svého, složil s sebe oděv svůj, a přioděv se žíní, seděl v popele. 7 A dal provolati a oznámiti v Ninive z usouzení královského i knížat svých, takto řka: Lidé i hovada, volové i ovce, neokoušejte ničeho, nepaste se, ani vody nepíte. 8 Ale přiodějte se žíněmi lidé i hovada, a volejte k Bohu horlivě, a odvrať se jeden každý od cesty své zlé, i loupeže, kteráž jest v rukou jeho. 9 Kdo ví, neobrátí-li se a nebude-li želeti toho Bůh; neodvrátí-li se, pravím, od prchlivosti hněvu svého, abychom nezahynuli. 10 I viděl Bůh skutky jejich, že se odvrátili od cesty své zlé, a lítost měl Bůh nad tím zlým, kteréž řekl učiniti jim. A neučinil.
Je velmi důležité, rozeznat, kdy k nám Bůh skutečně mluví, i kdy mluví adresně právě k nám a naopak, kdy to, co někdo za Boží Slovo vydává, ve skutečnosti Božím Slovem není. K tomuto rozeznání je nezbytné mít vůči Bohu a jeho Slovu otevřené, ochotné a poddajné srdce. Na příkladech v Písmu vidíme, jak úspěšnost Božího poselství závisí na jeho příjemcích.
Jedním z úkolů církve je nést lidem evangelium. V Písmu vidíme příklady úspěšných i méně úspěšných evangelizací. Kde tkví klíč k úspěchu, klíč k přijetí Slova?
Jednou z nejúspěšnějších – dá-li se to tak říci - evangelizací je ta, která proběhla v Jeruzalémě o letnicích, kdy se po relativně krátkém Petrovu proslovu po sestoupení Ducha Svatého přidalo k církvi kolem tří tisíc lidí. Lidé byli zasaženi v srdci, Petrova slova přijali a ten den se obrátili ke Kristu a uvěřili, dokonce ještě ten den byli pokřtěni. I v dalších týdnech a měsících se přidávalo k církvi mnoho tisíc lidí, ačkoli to nebylo právě bezpečné (Sk 2:32-48).
Skvělé evangelizační kázání měl ale i apoštol Pavel v Aténách na Areopágu. Zde se však obrátilo jen několik málo jednotlivců (Sk 17:16-34). Podobně tomu bylo i jinde. Jinak řečeno, po Petrově krátkém sdělení se ke Kristu obrátily tisíce lidí, Pavlova kázání – měřeno počtem obrácených – tak úspěšná nebyla. Naopak velmi úspěšný v tomto smyslu byl Jonáš, který byl (alespoň na první pohled) všechno, jen ne zapálený Boží služebník. To je velmi zvláštní. Čím to?
Jonáše Bůh poslal do Ninive, aby zde vyhlásil Boží vůli – zničení města pro „nešlechetnost“ jeho obyvatel (Jon 1:2). Jonáš ale namísto toho, aby byl ze svého povolání nadšen, před Bohem prchá mimo Izrael v domnění, že se tak povolání vyhne. Teprve poté, co pochopil, že nikoli, vyrazil na druhou Boží výzvu skutečně do Ninive. Tam pak, sotva začal kázat Boží sdělení o zpustošení města, veškeré obyvatelstvo tohoto milionového velkoměsta včetně krále (a na pokyn krále) začalo činit pokání a držet půst. To Hospodinem natolik pohnulo, že svůj záměr zrušil a město od zkázy uchránil. Obrácení ninivetských k Bohu je tedy vlastně nejúčinnější, nejúspěšnější „evangelizace“ v dějinách zachycených v Bibli.
Jak je to možné, že člověk s takovými pohnutkami a ne právě čistým smýšlením (v podstatě šel ninivetským pouze oznámit plánované zničení města, jejich prospěch mu na srdci příliš neležel a když Bůh město ušetřil, Jonáše to rozezlilo) sklidil takový obrovský úspěch? Zatímco Bohu oddaný, obětavý, pro Boží dílo bez ustání pracující Pavel takový v dané chvíli měřitelný úspěch na svém kontě neměl?
Ono to ale zase tak složité není. K záchraně ninivetských nedošlo díky Jonášovi, nýbrž díky dvěma faktorům: jednak díky Boží milosti, za druhé díky postoji ninivetských. Ti se k Boží výzvě tlumočené Jonášem postavili velmi rychle velmi správně, a to je zachránilo. Poznali, že s nimi skutečně mluví Bůh, nikoli jen jakýsi cizinec, byť jeho ústa byla ta, jimiž Boží sdělení do města dorazilo.
Právě to je univerzální sdělení Jonášova příběhu – je nezbytné umět rozpoznat, zda skrze Božího služebníka mluví Bůh nebo nikoli, resp. jde-li o Božího posla nebo ne. Ninivetští to rozeznali, protože byli dobrými posluchači Slova, které k nim skrze Jonáše přišlo. Ačkoli Jonáš sám nebyl zrovna vzorem Božího služebníka, přesto skrze něj Bůh mluvil.
Musíme tedy umět rozeznat, kdy zdánlivé Boží soudy, výzvy či oznámení pronáší samozvaný „prorok“, a je tedy správné ho i s jeho „soudy“ ignorovat, a naopak, musíme umět rozeznat, kdy se jedná o skutečná Boží sdělení, která je třeba vzít navýsost vážně a zařídit se podle nich.
Jestli toto křesťané nebudou umět, minou Boží Slovo, minou Boží vedení a nápravu, což může mít fatální následky. Proto je třeba této věci věnovat pozornost. Především je třeba mít otevřené, ochotné, poddajné srdce – být vždy připraven a rozhodnut, že když bude mluvit Bůh, poslechnu ho. Předem, a priori, vždycky. To je zásadní. Budeme-li takto nastaveni, pravost Božího poselství rozeznáme, ať už se k našemu uchu dostane skrze kohokoli. K tomu připočtěme i postupně nabývanou zkušenost, ale prvořadý je postoj našeho srdce.
