Gal 5:22-24 láska, pokoj (mír), snášenlivost (trpělivost), dobrotivost, dobrota (mírnost), sebeovládání, věrnost (víra), středmost (sebekontrola, vláda nad sebou samým).
Filipenským 2:2 Naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce, Nic nečiníce skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce.
1Kor 13:4-8 Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se. 5V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého. 6Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě. 7Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká. 8Láska nikdy nevypadá, ješto buď že proroctví jsou, ta přestanou, buď jazykové, ti utichnou, buď učení, to v nic přijde.
Žalm 119:159-162 Popatřiž, žeť rozkazy tvé miluji, Hospodine; podlé milosrdenství svého obživ mne. 160Nejpřednější věc slova tvého jest pravda, a na věky trvá všeliký úsudek spravedlnosti tvé. 161 [Šin] Knížata mi se protiví bez příčiny, však slova tvého děsí se srdce mé. 162Já raduji se z řeči tvé tak jako ten, kterýž dochází hojné kořisti.
Ovoce Ducha Svatého (Gal 5:22-24) je konečný smysl a cíl Božího působení vůči nám. Nikoli jen jakýsi bonus ke spasení.
Ovoce vyjmenované v páté kapitole Galatským je uznáváno obecně, i mezi nevěřícími, jako něco velmi pozitivního. To s sebou nese riziko, že se některé pojmy vykládají podle jiných měřítek, než jak je Bůh zamýšlí.
Všechny pojmy z Gal. 5:22-24 mají dvě roviny – mezilidskou a vůči Bohu. Když se toto nerozlišuje, hrozí, že obsah se posune pouze do lidské, například humanistické roviny (laskavost), což zcela mění charakter a dopad toho, co apoštol Pavel jako ovoce Ducha vyjmenoval.
Správně toto pochopit a uvést do života je možné jedině tehdy, když si uvědomíme, proč Duch Svatý toto ovoce svým dětem dává.
Duch Svatý s námi v první řadě jedná s ohledem na náš vztah vůči Bohu. Od první chvíle, od prvního setkání. Nejhlavnější věc, kterou s námi Duch Svatý řeší při našem obrácení, je to, abychom si urovnali náš vztah s Bohem. Abychom se s Ním smířili. Teprve potom má smysl se zabývat s tím, jak se toto projeví vůči lidem.
Prvním zájmem Ducha Svatého je tedy náprava našeho vztahu s Bohem, posléze pak to, aby se náš vztah s Bohem prohluboval, upevňoval, abychom ho více a více poznávali. Aby naše chápání Boha, náš postoj vůči Němu, vůči Jeho přikázáním i vůči Jeho Slovu obecně se měnily stále k lepšímu. Tak, že nám je Bůh i jeho Slovo stále milejší, příjemnější.
Vše, co čteme v páté kapitole Galatským, je proto v první řadě myšleno vůči Bohu, vůči Božímu jednání. Všechno ovoce Ducha je vzájemně provázáno a ve výsledku to způsobuje proměnu charakteru. Pokud se na toto zapomene a ovoce Ducha se omezí pouze na mezilidské vztahy, vyjde z toho něco zcela něco jiného. Takto pootočenou optikou rozumíme páté kapitole Galatským zkresleně, v podstatě úplně špatně.
Například pokoj, mír, znamená, že našemu vztahu s Bohem nestojí nic v cestě, že je zbaven hříchu, napětí, nevěry, že jsme Bohem plně přijati. Není to tedy libovolný „pokoj“, natož letargický klid. V první řadě jde o to, že jsi v míru s Bohem, že mezi tebou a Bohem nebyl konflikt. A na tom Duch Svatý bez ustání pracuje. Na začátku tak, že ti sdělí, že mezi tebou a Bohem je konflikt, který tě dovede do zatracení. A že ho lze pokáním sprovodit ze světa. A že každým hříchem, každou neposlušností tento pokoj opět utrpí. Ale protože pokoj s Bohem je pro tebe tak cenný, nedovolíš, aby mírový vztah mezi tebou a Božím královstvím byl narušen déle, než do chvíle, kdy to zjistíš. Bez odkladu činíš pokání, aby se pokoj opět dostavil. Skutečný mír je tehdy, když není řevnivost, závist – v první řadě s Bohem, následně i s lidmi.
Láska není pouhé vzplanutí muže a ženy. Lásku definuje apoštol Pavel v první epištole Korintským. Říká například, že láska nezávidí, závist pak vyjmenovává mezi projevy tělesnosti z páté kapitoly Galatským. Skutky tělesnosti a ovoce Ducha vylučují jedny druhé.
Nebo radost. Největší radost Bohu dělají lidé, kteří dobře žijí s Ním. Co působí radost nám? To, že se naše děti dobře vdají, ožení, nebo to, že dobře žijí s Bohem? Jak se můžeš radovat z vnoučete, když víš, že jeho život je kvůli neobráceným nebo dokonce odpadlým rodičům v dané chvíli ztracen? Bohu činí radost i to, když jsou jeho děti svorné, jednotné (Filip. 2:2). Nelze se radovat z Božích dětí, které žijí ve svárech.
Král David se raduje z Božího Slova. Tak, jako když získal hojnou kořist (Ž. 119:162). Je tvoje radost z Božího Slova také taková? Jaký žebříček radostných věcí jsi měl před obrácením, a jaký teď? Jak moc je jiný? Nebo je stejný? To, z čeho máš radost, ti ukazuje, na čem ti záleží. To, co je pro člověka nejdůležitější, je to, z čeho se nejvíc raduje. Z čeho se nejvíc raduješ ty? Z toho, že s tebou Bůh mluví? Nebo z toho, že tě povýšili v práci?
Je nesmírně důležité, aby to, jak Boha miluješ a On tebe, bylo zdrojem tvojí radosti. Aby to, jak tě Bůh proměňuje, bylo pro tebe radostné.
Sebeovládání - Jak se proměňuje tvůj vztah s Bohem, mění se i tvoje vztahy s lidmi a k lidem. A také to, jak poznáváš sám sebe, jak sám sebe chápeš. Že nebojuješ sám se sebou, potažmo s Bohem a s lidmi. To jsou spojené nádoby.
Víra - Pokřivené vnímání praví, že víra je z ducha svatého, proto je třeba čekat, až na nás spadne, až si ji budeme moci utrhnout jako ovoce ze stromu. Je to ale jinak. Duch Svatý ve dne v noci pracuje na tom, aby se naše důvěra vůči Bohu prohlubovala a rostla. Především tím, že o tom s námi mluví (tedy platí, že víra je ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží). Proto víra může vzniknout jedině z Duchem obživeného slova. Víra znamená, že se čím dál více spoléháme na Boha, na Jeho Slovo, na jeho vedení, na jeho sílu a pomoc.
Duch Svatý bez přestání pracuje na tom, abychom získali ovoce, o němž apoštol Pavel mluví v dopise Galatským. Od první vteřiny, kdy jsme se s Ním potkali, sleduje tento cíl. Naplnění Duchem Svatým a jeho práce s námi je tím, co k tomuto cíli vede. I my bychom měli právě o tento cíl usilovat – abychom se stali Božími dětmi, a právě takovýmito Božími dětmi. K tomu je třeba se s tímto cílem ztotožnit, mít v sobě, že právě to je nejcennější cíl našeho života, a že pro to uděláme stejně jako Duch Svatý i my všechno, co je potřeba.
