Lukáš 4:16-21 I přišel do Nazaréta, kdež byl vychován, a všel podlé obyčeje svého v den sobotní do školy. I vstal, aby četl. 17. I dána jemu kniha Izaiáše proroka. A otevřev knihu, nalezl místo, kdež bylo napsáno: 18. Duch Páně nade mnou, proto že pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu, 19. A zvěstovati léto Páně vzácné. 20. A zavřev knihu, a vrátiv služebníku, posadil se. A všech v škole oči byly obráceny naň. 21. I počal mluviti k nim: Že dnes naplnilo se písmo toto v uších vašich.
Žalm 121 Píseň stupňů. Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc. 2. Pomoc má jest od Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi. 3. Nedopustíť, aby se pohnouti měla noha tvá, nedřímeť strážný tvůj. 4. Aj, nedřímeť, ovšem nespí ten, kterýž ostříhá Izraele. 5. Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici. 6. Nebudeť bíti na tě slunce ve dne, ani měsíc v noci. 7. Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé. 8. Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš, od tohoto času až na věky.
Ježíšovo vyhlášení milosti (Luk 4:16-21) vyvolalo velkou odezvu, v Bibli čteme, že za ním brzy chodily celé zástupy. Ale reálný počet těch, kteří této milosti uvěřili, byl daleko menší. A obdobně tomu bylo i nadále, a je tomu tak až do dnešních dnů. Dlouhodobý poměrný počet těch, co Boží milost opravdu přijali, nebyl nikdy příliš velký.
Proč? Vždyť Ježíš vyhlásil milost pro všechny zajaté lidi! Proč se toto naprosto zásadní a zlomové udělení všeobecné milosti jak Izraelců v tehdejší době, tak i většiny lidí dnes nedotklo a nedotýká?
Jsou dvě důležité věci v této souvislosti: od koho člověk čeká naději a koho se člověk bojí.
Bůh říká: „Nikdy tě neopustím, nikdy z tebe nespustím svůj zrak.“ V tomto bodě se ale řada lidí zarazí: To je svoboda? Nebudu pořád pod dozorem? V čem je rozdíl mezi zajetím a takovouto svobodou? Je Boží „dozor“ daní za vykoupení? Lidé mají strach, že uvěřit Bohu znamená, že On nad nimi bude mít větší kontrolu, bude je více hlídat. Že jejich svobodu omezí, místo aby jim svobodu dal. Že přitom ale nedostanou ani tolik zaopatření, kolik získávají bez Boha.
Boží propuštění na svobodu ale není: „Běžte si a dělejte, co umíte“. Bůh říká: „Osvobodím vás a postarám se o vás.“ Zaopatření a péče na svobodě, tedy to, co Bůh nabízí (Ž 121), jsou ale jiné než zaopatření a péče v zajetí.
Bůh je skrz naskrz dobrý a nikdy nic z toho, co o nás ví, nezneužije, nikdy to nepoužije proti nám, ale vždycky pro nás. Vidí až na dno srdce každého člověka, nikdy však to neobrátí v jeho neprospěch, vždy jedině v jeho prospěch.
Lidé včetně řady křesťanů ale Bohu v tomto směru nevěří a snaží se Mu svoje soukromí neodkrývat. Nechtějí se vůči Bohu otevřít, protože mají o Jeho péči o ně jinou představu. Bůh ovšem pečuje jen o ty, kteří o tuto pomoc - jako svobodní lidé - stojí. Svoji péči nikomu nevnucuje, neřku, aby v čemkoli rozhodoval za nás. To Bůh nedělá, protože to by pak svoboda skutečně nebyla.
Svoboda pocházející od Pána je tedy opravdová, skutečná, On se opravdu stará, ale není dozorce, není otrokář. Ano, patříme Pánu, sloužíme Mu, ale dobrovolně! Kdo nechce, nemusí. Každého věc. Bůh nabízí, na tobě je, zda přijmeš nebo ne.
Nevysvobození lidé jsou pod mocí hříchu a vybrat si, zda budou nebo nebudou hříchu sloužit, si nemohou, protože otrok si nemůže vybrat, jestli svému pánu bude sloužit nebo ne.
Je tedy velmi zásadní, od koho lidé očekávají naději, pomoc.
Stejně důležité je, koho a čeho se lidé bojí. Křesťané mívají obavy a strach z toho, jak v životě obstojí, bojí se, zda jako Boží děti ve světě, do kterého sice nepatří, ale v jehož kulisách žijí, obstojí. Bojí se světa, bojí se okolností.
Bůh však říká, že je stále s tebou a že se o tebe bude setrvale starat. Ne na svět, ale na Boha se dívej. Není proč mít takovéto obavy. Skrze obavy se hřích a svět a ďábel snaží o to, abychom na Boha nespoléhali, abychom žili v obavách, a tím nás drží tam, kde nás chce mít.
Zcela vypovídající příklad, jak tyto věci fungují, vidíme ve starozákonní době u Izraele. Vždy, když spoléhali na Boha, dařilo se jim dobře, vždycky obstáli, bez ohledu na okolnosti. Když důvěřovali Bohu, vítězili v bitvách a válkách bez ohledu na převahu nepřátel. A naopak – vždycky, když jejich důvěra v Hospodina poklesla, dostavila se malomyslnost, snaha řešit potíže přímo se světem okolo a vždycky to dopadlo špatně. Až tehdy, když se zase vrátili k Bohu, když pochopili, že on je moc, o kterou se můžou opřít, se jim zase začalo dařit.
My jsme ale přece nebyli vykoupeni z otroctví hříchu proto, abychom se dostali do jiného druhu nesvobody! Bůh ustanovil řadu věcí, které máme užívat a respektovat, a ani jedna z nich nevede k nesvobodě, přesně naopak. Pokud některá někomu nefunguje ve svobodě a ke svobodě, pak to je proto, že on sám ji používal špatně. Například manželství, rodina, děti neomezují, ale naplňují svobodu, ačkoli si nemálo lidí myslí přesný opak.
Představa mnoha lidí je, že stát se křesťanem s sebou přináší řadu omezení, zákazů a příkazů. Přitom je to přesně naopak. Boží řád a každý krok, který v něm učiníme, nás reálně, blíž a blíž vede do skutečné svobody.
Správné chápání svobody je nesmírně důležité. Svoboda, jakou prezentuje svět, bývá často jen dalším okem pasti, do které hřích lapá svoje oběti. Vlastně to přesně vyjadřuje protimluv „svobodně hřešit“. Hřích je otrokář, hřešící člověk je jeho poslušný majetek. Nikdo neřekne, že otrok je svobodný. Přesto má mnoho lidí za to, že bezbožná nevázanost, tedy hřích, je projevem svobody. Není.
Ano, lze Boží svobodu nabízet nešikovně, hloupě nebo dokonce pokřiveně, zdeformovaně. To je špatně. Ale nic to nemění na tom, že Boží svoboda je něco, co nemá obdoby a vše, co je v ní obsaženo, je dobré, skvělé. Poznat to lze jedině tak, že do této svobody vstoupíš.
