Matouš 6:25 Protož pravím vám: Nepečujte o život váš, co byste jedli a co pili, ani o tělo vaše, čím byste je odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv? … 19 Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdežto mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. 20 Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdežto ani mol ani rez kazí, a kdežto zloději nevykopávají ani kradou. 21 Nebo kdežť jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše. … 24 Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. … Nemůžte Bohu sloužiti i mamoně. 25 Protož pravím vám: Nepečujte o život váš, co byste jedli a co pili, ani o tělo vaše, čím byste je odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv? … 33 Ale hledejte vy nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.
Židům 6:12 Tak abyste nebyli líní, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.
Římanům 6:11 Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem. 12 Nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem, tak abyste povolovali jemu v žádostech jeho. 13 Aniž vydávejte údů svých za odění nepravosti kterémukoli hříchu, ale vydávejte se k sloužení Bohu, … 18 Vysvobozeni jsouce pak od hříchu, učiněni jste služebníci spravedlnosti. 19 Po lidsku pravím, pro mdlobu těla vašeho: Jakž jste vydávali údy vaše v službu nečistotě a nepravosti k tomu, abyste činili nepravost, tak již nyní vydávejte údy vaše v službu spravedlnosti ku posvěcení.
Židům 10:35 Protož neodmítejtež od sebe smělé doufanlivosti vaší, kterážto velikou má odplatu. 36 Než potřebíť jest vám trpělivosti, abyste vůli Boží činíce, dosáhli zaslíbení. 37 Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati. 38 Spravedlivý pak z víry živ bude. Pakli by se kdo jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm. 39 Ale myť nejsme poběhlci k zahynutí, ale věřící k získání duše.
Boží zaslíbení jsou určena Božím dětem, pokud chodí a jednají každodenně čistě, ve víře podle Boží vůle. Úporná zaměřenost na dosažení zaslíbení může narušit víru i život s Pánem a ve výsledku i zablokovat dosažení zaslíbení.
Pro koho jsou Boží zaslíbení napsaná v Písmu? Pro Boží děti, pro Boží lid. Pro lidi jako celek jsou míněna tak, že se člověk nejprve musí stát Božím dítětem, a až pak má smysl se zabývat ostatními zaslíbeními.
Naděje úzce souvisí s vírou. Naděje nemůže existovat bez víry a naopak. Víra se drží toho, čeho se nadějeme, a naděje je jedině tehdy reálná a skutečná, pokud máme víru. Víra teď usiluje o to, aby člověk v budoucnu dosáhl toho, čeho se na základě Božích zaslíbení naděje.
Nejprve ovšem je třeba se ujistit o pravosti a oprávněnosti našich nadějí. Nemluvíme teď o přirozených nadějích, které jsou rovněž důležité, ale o nadějích, které nám zaslibuje Bůh. Je tedy první věcí se ujistit, že tyto naděje jsou opravdu zakotvené v Božím Slově a že případné podmínky, které k nim Bůh dává, člověk splňuje (např. Mat 6:33 – Bůh se postará o ty, kdo nejpředněji hledají jeho království).
Člověk musí rovněž vědět, že je na cestě k naplnění Bohem zaslíbených nadějí. Bůh svoje zaslíbení dá (a naplní je) těm, v nichž má zalíbení. Tedy těm, kdo trpělivě a snášenlivě chodí vírou, konají jeho vůli (Žid 6:12). Zaslíbení si nelze přisvojit jen tak, nelze si vzít, co nás napadne. Mnozí by si rádi přisvojili Abrahamova zaslíbení, avšak žít dvacet čtyři hodin denně věrně a vydaně Bohu jako Abraham se jim nechce.
Jde o to, abychom den co den konali ve víře právě to, co pro nás Bůh má, abychom to neminuli. Upnutí se ke konkrétnímu zaslíbení může přinést křečovitou snahu pro jeho naplnění. A to obvykle způsobí zanedbání toho, co máme dělat právě dnes. A to ničí naši víru, protože víra bez skutků je mrtvá.
Přihodí-li se nám to, je třeba svoje upnutí k naplnění zaslíbení uvolnit a přestat se na něj tak úporně soustředit. Je třeba pustit ho z mysli; ne ho zahodit, ale důvěřovat Bohu, že jeho zaslíbení platí, i když my na něj nemyslíme od rána do večera a raději myslíme na to, co máme dělat. Je to - zdánlivě paradoxně – nejrychlejší cesta k naplnění naděje.
U existenčních zaslíbení platí, že Bůh se o svoje děti postará už během jejich pozemského života. Vyzývá nás proto, abychom v tom spoléhali na Něj a nevěnovali tolik úsilí a pozornosti na vydělávání peněz. Získávání peněz a nakládání s nimi musí být čisté. Je nepřijatelné sloužit mamonu. Nečistě získané peníze nelze očistit (ani použitím na Boží dílo). Bohu tedy nemůže sloužit ani ten, kdo špatně nakládá s penězi, ani ten, kdo peníze špatně získává. Bůh říká, abychom svůj poklad skládali v nebi Mt 6:25-33.
Aby naše naděje byly opodstatněné, je třeba, aby člověk:
- nesloužil bohatství a penězům (byť se snahou sloužit také Bohu)
- nehřešil, nesloužil hříchu (Řím 6)
- neusiloval o zavděčení se lidem (Gal 1:10)
- konal Boží vůli. Nelze nic nedělat a dojít naplnění nadějí.
Je třeba věřit v pravost Božích zaslíbení (Žid 10:35-39), být věrný ve víře. Trpělivě v této důvěře konat Boží vůli. A pokud naplnění zaslíbení prodlévá, tak nepropadnout hořkosti, reptání. Nereptej na Boha, na lidi (že kvůli nim nemáš, co potřebuješ), na církev (že dělá málo pro naplnění tvých nadějí, či dokonce že ti tvé naděje někdo „vyfoukne“). Nereptej ani na svět, protože od něho přece naplnění Božích nadějí čekat nemůžeš.
