Jakub 1:1 Jakub, Boží a Pána Jezukrista služebník, dvanácteru pokolení rozptýlenému pozdravení vzkazuje. 2 Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli pokušeními obkličováni býváte rozličnými.
Jakub 1:5 Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá; i budeť jemu dána. 6 Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá. 7 Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána, 8 Jakožto muž dvojí mysli a neustavičný ve všech cestách svých.
Žalm 106:6 Zhřešili jsme i s otci svými, neprávě jsme činili, a bezbožnost páchali. 7 Otcové naši v Egyptě nerozuměli předivným skutkům tvým, aniž pamatovali na množství milosrdenství tvých, ale odporni byli při moři, při moři Rudém. 8 A však vysvobodil je pro jméno své, aby v známost uvedl moc svou. … 12 A ačkoli věřili slovům jeho, a zpívali chválu jeho, 13 Však rychle zapomenuli na skutky jeho, a nečekali na radu jeho; 14 Ale jati jsouce žádostí na poušti, pokoušeli Boha silného na pustinách. 15 I dal jim, čehož se jim chtělo, a však dopustil hubenost na život jejich.
Bůh někdy lidem dá, co si na Něm reptáním vymohou. Obvykle jim k tomu ale přidá i něco nepříjemného. Reptání ukazuje na hluboce zakořeněnou žádostivost po věcech světa.
Vztah Izraelců jako celku k Bohu byl po celá staletí velmi povrchní. Při odchodu z Egypta Ho jeden den oslavovali za jeho mocné činy v jejich prospěch, při první zkoušce doslova pár dní nato na vše „zapomněli“ (Ž 106:7) a začali reptat. A to se opakovalo stále dokola.
Křesťané mají v této věci – reptání Židů – jasno a jsou k nim velmi kritičtí. Sami ale často dělají totéž. Jednu chvíli Pána chválí (obvykle na shromáždění), krátce nato podléhají frustracím a nespokojenosti. A pak si chtějí vystěžovat Boží pomoc. Bůh i jejich reptavé „prosby“ občas vyslyší, ale stojí to opravdu za to? Celý vztah mezi člověkem a Bohem se tím kazí.
Souvisí to ještě s jednou věcí: Bůh svůj lid zkouší, protože jedině tak se může naše víra reálně prověřit a růst. Zkoušky jsou pro nás proto velmi žádoucí, dokonce tak, že Jakub ve svém listu říká, že právě zkoušky jsou tím, z čeho bychom se měli radovat vůbec nejvíc (Jak 1:2).
Platí to ale jen v případě, že ze zkoušek přijmeme poučení, změníme se. Zejména když v nich neobstojíme. Izraelci to neudělali, sto šestý Žalm je toho smutným důkazem (Ž 106-celý). Svoje zkoušky nezvládli, což by nebyl ještě ten největší problém. Horší bylo, že z nich nevyvodili žádné důsledky, nepřijali z nich žádné poučení, a tedy – v lepším případě – u nich nenastal žádný růst. Setrvalý stav byl, že dokud se věci dařily dobře, byli pro Boha nadšení, potíže u nich opakovaně vedly k reptání.
Je-li hlavním výsledkem zkoušek právě reptání, je třeba se podívat do zrcadla Božího slova, proč. V podobenství o rozsévači Ježíš ukazuje, že spolehlivou bariérou proti přijetí užitku ze slova a růstu je povrchnost a žádostivost – soustředěnost na věci tohoto světa. Žádosti slovo udusí bez ohledu na to, jak nadšeně ho zprvu přijímáme. Toto rozdvojení mysli nemůže vést k dobrým výsledkům (Jak 1:7).
Izraelci se povrchně zmítali mezi odhodláním a touhou dojít do zaslíbené země a touhou po návratu do Egypta, přičemž tyto dva postoje se u nich střídaly v časově velmi krátkých úsecích. Autor Žalmu 106 říká, že Izraelci jako národ „nerozuměli“ Božím skutkům a „zapomněli“ na jeho milosrdenství (Ž 106:7). Nejednalo se ale o skutečné zapomenutí, nýbrž o to, že si sice pamatovali, co pro ně Bůh udělal, ale nic to pro ně neznamenalo. Ani nerozumění z v.7 není skutečné nerozumění, jen to, že člověk rozumět nechce.
Skutečným důvodem tohoto „nerozumění“ a „zapomenutí“ bylo zaujetí, zajetí vlastními žádostmi; o Boží radu nestáli, o potřebě vlastní změny vůbec neuvažovali (v. 13, 14 tamtéž), neustále Boha pokoušeli. Důvodem reptání Izraelců i křesťanů není nedostatek toho či onoho, ale to, že byli a jsou zcela propadlí svým žádostem. O Boží radu, vysvětlení, jak ze zkoušky přijmout poučení, změnu a posílení víry, ve skutečnosti nestojí. Takoví lidé jsou k reptání velmi náchylní – vlastně je v nich permanentně přítomno, jen se v „lepších“ chvílích neprojeví.
Reptání není dobrý způsob, jak se něčeho na Bohu domoci. Něco si na Něm vyvzdorovat bez ohledu na to, co je správné, je velmi krátkozraké. Bůh nám sice to, co si vyvzdorujeme, někdy dá, ale neprospěje nám to – Bůh nám k tomu obvykle něco ne právě příjemného přidá (Ž 106:15). Naopak, pokud zkoušky přijímáme s radostí a jsme připraveni je správně vyhodnotit, získat z nich poučení a změnu, pak rosteme ve víře a získáme mnohem víc, než jen to, že se na Bohu domůžeme té či oné jednotlivosti.
