Zhřešíme-li, je třeba činit pokání a svůj život s Pánem obnovit. Standardem ale musí být život v čistotě a svatosti. Právě to nacházíme v Písmu jako normu; nikoli neustále opakovanou obnovu, jak se to dnes stává běžným zvykem.
V církvi je považován za správný a patřičně pokorný ten postoj, že při své nedokonalosti nedokážeme žít v čistotě a svatosti, a tedy že není v našich silách se ubránit opakovanému selhávání a hřešení. A Bůh je přece dokonale milosrdný a stále znovu a znovu nám odpouští. Tudíž není nic zvláštního na tom, když je náš život setrvale pokleslý, tělesný a hříšný a obecenství s Pánem je nezbytné neustále prakticky od nuly obnovovat. Kdo navzdory tomu tvrdí, že je třeba nejen usilovat o život v čistotě a svatosti, ale také tak po většinu času žít, je prohlášen za pyšného. Výsledek: většina věřících žije poklesle, světsky, hříšně. K omluvě svého nezdárného života použijí i účelové výklady poklesků a hříchů velkých Božích mužů či v Písmu zaznamenanou nedokonalost církve. To je ale nepochopení a popírání Božího slova. A tedy se domnělá pokora projevuje jako skutečná pýcha.
Ano, mnoho Božích služebníků někdy v životě zaváhalo nebo zhřešilo. Abraham, Jákob, Mojžíš, David a další. Vždy to však byly ojedinělé excesy, ze kterých dotyční činili pokání a vztah s Bohem vždy na dlouhá léta nebo natrvalo obnovili. U žádného z nich nevidíme stále se opakující prohřešky a následnou rovněž opakovanou nezbytnost pokání a obnovování vztahu s Bohem. Například v Žalmech, které považujeme za velmi osobní a z nichž podstatnou část napsal právě několikrát v životě zhřešivší David, najdeme pokání a volání po obnově vztahu s Pánem jen zcela ojediněle, ačkoli při povrchním čtení se může zdát opak.
V Písmu čteme, že i další lidé, či dokonce celé sbory nejsou dokonalé. To je pravda, vždy je ale třeba sledovat kontext. Například První dopis Korinstkým, v němž apoštol Pavel křesťanům v Korintu ostře vytýká některé nedostatky a poklesky, je určen církvi v počátečním stadiu, nemá to být norma! Odvodit z toho, že tělesnost a hříšnost, a tudíž nezbytnost stále se opakující obnovy je Bohem akceptovaný standard, je nepřijatelné a nebiblické. Nelze si pro svoji omluvu vytvářet deformovanou skládačku hříchů všech svatých Božích lidí (Abraham zapřel manželku; Mojžíš odmítal udělat, co po něm Bůh chtěl; David cizoložil a nechal zabít; Petr zapřel Ježíše; atd.) – když se to vše účelově vztáhne na jednu osobu, potom lze omluvit cokoliv a jakkoliv mizerný život.
Nelze z Písma účelově vytrhávat jen to, co se nám právě hodí – ať už konkrétní stav konkrétní církve v konkrétních souvislostech, nebo poklesky Božích mužů – a relativizovat a odůvodňovat jimi svůj neblahý stav, pokleslost, nanicovatost, hříšnost, tělesnost.
