Žalm 95

Stručný výklad vyučující písně z Knihy žalmů sepsané pro příležitost oslav Bohem způsobeného vítězství či vysvobození.

V prvních dvou verších žalmista Izraelity vybízí, aby spolu s ním šli oslavovat vítězství, které Hospodin zařídil: tak, že vyjádří Bohu vděčnost. Ve třetím až pátém verši tuto pobídku obohacuje, když je upomíná, že Hospodin není jen nějaký lokální bůh, ale Bůh všemohoucí, nade všemi bohy, Bůh, jemuž vše patří. Z tohoto připomenutí vyvěrá druhá, upravená pobídka v šestém verši: žalmista opět vybízí k předstoupení před Boží tvář, ale nejen s veselím, ale i s náležitou úctou, odpovídající tomu, že Hospodin je všemu nadřazený Bůh. Tento všemohoucí Bůh, povzbuzuje žalmista lid v sedmém verši, si svůj lid vyvolil, vede jej a stará se o něj. A tím spíše je na místě Boha poslouchat, tím spíše je jakákoli neposlušnost nemístná – napomíná žalmista ve zbytku žalmu. K tomuto napomenutí užívá příklad neposlušnosti generace, která vyšla z Egypta a která si Boha testovala, ačkoli On ji zachránil. Hospodin v takovémto testování dokáže bez problémů obstát, i vzhledem ke všemu dobrodiní vůči svému lidu projevenému však takovéto jednání považuje za krajně nemístné a nenechává je bez následků: podobně jako v případě generace Izraelitů, která byla vyvedena z Egypta, jež nevešla do Božího „odpočinutí“.

Žalm byl sepsán jako reakce na vítězství či vysvobození, které Bůh pro svůj lid zařídil. Jeho slova jsou však platná i pro nás: ve smyslu záchrany, které se nám dostalo skrze Ježíše Krista. Slova žalmu nás tak vybízejí vyjadřovat Bohu radost a vděčnost za Jeho vykoupení a spasení. Vše ovšem nekončí jen u radosti z Boží lásky k nám – uvědomme si, že toto milosrdenství nám projevil Bůh, který vše stvořil, vše převyšuje a kterému vše patří. Proto je náležité při našich radostných projevech vděčnosti Hospodinu nezapomínat na to, jak uctivě, pokorně a poníženě k Němu máme přistupovat. A pokud se vůči nám všemohoucí Bůh zachoval tak láskyplně a dobře – a i nadále vůči nám tak dobře jedná: dává nám své slovo, vede nás svým Duchem –, tak tím spíše by vůbec nemělo připadat do úvahy, že Jej neuposlechneme. Proto když Bůh dnes nebo kdykoli jindy promluví, nezatvrzujme svá srdce, ale ve všem Jej poslechněme. Ostatně, přece nechceme dopadnout jako ti, kdo si Boha přes veškeré Jeho dobré jednání chtěli testovat a neposlouchali Jej. V takovém případě hrozí, že se vyloučíme ze „seznamu“ těch, kdo budou spaseni.

Na to, že jde o žalm sepsaný k oslavě vítězství, obsahuje poměrně rázné a přísné výroky. Dějiny Božího lidu – a nejen starozákonního, ale i dějiny církve – ovšem odhalují opakované zpronevěření se Bohu, opakovanou neposlušnost, a to i u generací a skupin, kterým Hospodin projevil svou přízeň zcela mimořádným způsobem. Generace Izraelitů vyvedených z Egypta je v tomto ohledu opravdu „ukázková“. Šlo o lidi, kteří trpěli v Egyptě a volali k Bohu o záchranu. Tato záchrana proběhla, a to takovým způsobem, že nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že jejím původcem je Hospodin. Jednalo se o generaci, která obdržela naprosto mimořádné zjevení: obdržela Zákon na Orébu. O lidi, kterým se dostalo báječného příslibu: obdrží Zaslíbenou zemi. Bůh byl mezi nimi mnohdy až „hmatatelně“ přítomen, vedl je jeden z největších proroků celých dějin. Bylo o ně opakovaně nadpřirozeně postaráno. A přesto neposlouchali, přesto si chtěli dělat věci po svém, přesto zpochybňovali Boží dobrotu, přesto nedůvěřovali Božím plánům, přesto si Boha chtěli dokonce testovat. Boží trpělivost s nimi byla nezměrná, jeho opakované milosrdenství a shovívavost nenechávají prostor k žádné relevantní kritice. Když tedy Hospodin říká: „čtyřicet let jsem byl tímto pokolením znechucen“, nejde o jakýsi podivný rozmar „zlého starozákonního boha“, ale o naprosto a bezchybně spravedlivou reakci a vyhodnocení. Lid, který se neznal k Božím cestám – chtěl chodit všude, jen ne po nich: raději bloudil jinde, neposlouchal Boží vedení –, naprosto pochopitelně nedojde cíle: nevejde do Božího odpočinutí.

Napomenutí v žalmu obsažené platí i pro nás: Boží dobrota vůči nám je úchvatná, Jeho požehnání je příjemné, radujme se z Jeho milosrdenství, péče, vedení a vůbec všeho dobrého. Nezapomínejme však, že Bůh není naším služebníkem. On je všemohoucí a všemu nadřazený Stvořitel a Bůh. Naopak, my máme sloužit Jemu, my Jej máme ve všem a vždy poslouchat. A to přece tím spíše, že s námi jedná tak dobře. Jeho milosrdenství není povolenkou pro četnější hřešení; Jeho péče není znamením, že k Němu máme přistupovat jak ke svému sluhovi; Jeho trpělivost a láska neznamená, že nám vše projde. To vše bychom měli vnímat zcela opačně: protože vůči nám projevil takové milosrdenství, tak již nechceme a nebudeme hřešit; protože o nás pečuje, tak Mu můžeme ze všech svých sil sloužit; protože je vůči nám trpělivý a miluje nás, tak bez náznaku pochybnosti víme, že cokoli nám řekne, cokoli po nás bude chtít, je dobré, a proto Jej poslechneme. To je náležitý přístup k Bohu, to je cesta, jež vede k věčnému životu.