Modlitba Anny (1Sam 2)

Stručný výklad Anniny modlitby ze začátku První knihy Samuelovy, kterou pronesla poté, co Hospodin vyslyšel její prosbu za potomka.

v. 1

Úplný začátek žalmu není vzhledem k situaci jeho vzniku příliš překvapivý: Boží vyslyšení Anniny prosby vedlo k jejímu rozradostnění. Anna však v žalmu nevyjadřuje jen svůj jásot: to, že se jí narodil syn Samuel, znamenalo pozvednutí její hrdosti a také to, že se mohla osmělit v reakcích na komentáře svých nepřátel.

Porodit děti byla v tehdejší společnosti primární role ženy-manželky, současně vrcholná zásluha i vrcholná povinnost: když ji žena nebyla schopna naplnit, mohla se stát terčem posměchu i ponižování. Dokud Anna neporodila Samuele, cítila se očividně sama „nedostatečně” či jako „neplnící svou roli”, a zřejmě proto nevěděla, co odpovědět těm, kteří jí to vyčítali či jí kvůli tomu pohrdali (jako například Penneně). Početím a narozením Samuele byla Anna zachráněna, stejně jako byla zachráněna a obnovena její hrdost – a konečně měla, co by mohla říct těm, kteří byli proti ní. Ve své písni velmi zdůrazňuje, že se raduje „v Hospodinu”, že to On jí zachránil, tj. že je to Jeho zásluha.

v. 2

Anna ani konkrétně nezmiňuje, jakým způsobem jí Hospodin vyslyšel. Dala najevo svou radost a hned ve druhém verši už se posouvá tematicky dále: k oslavě Boha a Jeho nadřazenosti. Anna vyznává, že nikdo není dokonalejší, vyšší ani jistější a “lepší spojenec” než Hospodin. Nikdo kromě Něj není Bohem, nikdo Mu není ani podobný, nikdo a nic mu nemůže konkurovat.

v. 3

Bylo by snadné spojit povýšené řeči opět s Pennenou, ale když Anna ve své písni pokračuje pokáráním povýšených řečí, nemíní tím primárně povyšování se ostatních nad ní, ale povýšenost vůči Bohu: přílišný pocit sebevědomí a jistoty bezbožných před Ním, povyšování se nad Jeho pořádky, nad Jeho slovo apod. Úvod Annina žalmu končí vlastně nabádáním k pokoře a poníženosti před Hospodinem: protože On vše ví a On je ten, kdo zkoumá, co kdo dělá.

v. 4

V prostřední části žalmu, od čtvrtého do osmého verše Anna hovoří o svrchovaném Božím jednání. Hospodin vše ví, zkoumá činy, a když se rozhodl, tak učinil, cokoli chtěl. Když se Bůh rozhodne, že je správné a potřebné oslabit silné, není to pro něj problém, když naopak chce posílit slabé, prostě to udělá.

Hospodin může snadno odebrat něčí sílu a moc, jeho nebezpečnost: i když jde o silného válečníka (a tím spíše u kohokoli jiného): Hospodin poláme jeho luk, to, z čeho pramení jeho nebezpečnost… I ty nejslabší, vyčerpané, kteří se už ani neudrží na nohou, může naopak tak posílit, že budou schopni boje a vítězství.

Annina píseň samozřejmě pojednává o lidech, ale je možné ji volněji domyslet do důsledku: když pro Boha není problém oslabit silného člověka a posílit slabého, není pro něj problém zabránit žádnému nebezpečí – tj. včetně různých duchovních nebezpečí, útoků apod. – a posílit své věrné, aby i proti daleko silnějším protivníkům (např. ďáblovi) bez problémů obstáli.

v. 5

Problémem nebylo zvrátit sílu a nebezpečnost, resp. slabost, není jím ani materiální zabezpečení: „Hospodinova jest země a plnost její“ (Ž 24:1) – Bůh svět stvořil a není pro Něj problém s ním nakládat: když se rozhodne, může někomu, kdo má dostatek, obratem zařídit nedostatek; když se rozhodne, může těm, co trpěli nedostatkem, obratem zařídit nadbytek.

Pátý verš je zároveň Anniným vyznáním důvěry Bohu: porodila Samuele, ale tím „nekončí“, věří, že bude rodit další potomky. Samuel byl tudíž Bohu vydán jako určitá „prvotina“: první kus úrody, který se obětuje Hospodinu v důvěře, že bude následovat bohatá úroda.

Bůh, jak vidíme, může ovlivnit či zvrátit i „přirozeně“ dané, biologické záležitosti.

v. 6

Je potřeba upozornit, že žalm není o tom, že Bůh ve všech případech vše vykoná a vždy vše zařídí… Bůh není „všekonající“, ale „všemohoucí“: když se rozhodne, když chce, tak může cokoli; to ale neznamená, že neustále vše dělá! Kupříkladu: není to tak, že každý, kdo umře, umřel z Božího rozhodnutí, ale když Bůh chce, tak může rozhodnout i o smrti nebo vzkříšení.

Výklad šestého verše jako o věčném životě, resp. věčném zatracení je zde druhotný, přesto se toto „domyšlení“ textu nabízí: Hospodin je ten, kdo při Posledním soudu rozhodne o věčném životě či věčném zatracení. Primární výklad však sděluje, že ani biologická smrt není pro Boha nepřekonatelnou překážkou.

v. 7-8

Hospodin může zvrátit i sociální postavení: z plebsu, chudiny, lůzy může člověka vyzdvihnout až mezi urozené, z urozených a králů může udělat nedůležité nuzáky. Extrémem je v tomto případě Nabuchodonozor. Naopak třeba Saul, jak sám říká, se – nehledě na to, jak své vyvolení později pokazil – z nejméně důležitého pokolení stal králem celého Izraele.

Anna ve své písni vysvětluje i to, proč žádný takovýto Boží zásah do dějin není nelegitimní: Vždyť Bůh celý svět stvořil, Jeho stvoření Mu tudíž logicky patří a On s ním může libovolně disponovat.

v. 9

Jelikož je Bůh všemu nadřazený, nic Jej nemůže omezit, je všemohoucí, vševědoucí a svým stvořením libovolně může disponovat: tak je dobré vědět, na čí straně Bůh je, a proti komu se naopak staví nepřátelsky: Hospodin ochraňuje zbožného a zařídí, aby bezbožní byli zahubeni.

Lidská síla a lidské schopnosti před Bohem neobstojí, nepřekazí Jeho plány, jsou nicotné proti Jeho síle a Jeho rozhodnutí. Tím není umenšena lidská svobodná vůle, ani Boží respektování lidské svobodné vůle – když se však člověk postaví proti Bohu, nemůže obstát, ať je sebesilnější.

Anna tedy z vděčnosti za početí syna pěje píseň, která její konkrétní situaci dalece přesahuje: její poděkování nebylo jen prosté „díky a teď si jdu zas dělat to své“ – Boží vyslyšení využila k prohloubení své důvěry a poslušnosti a také k tomu, aby byla prospěšná Božímu lidu. Sepsala žalm, který velmi výstižně a názorně hovoří o Boží nadřazenosti, neomezenosti a všemohoucnosti – a to takovým způsobem, že je z něj patrná nejen její vděčnost a oddanost Bohu, ale i její nabádání ostatním, aby se s Bohem nepřeli, aby se nad Boha nepovyšovali, ale naopak se mu poddali a žili zbožně, tj. tak, jak se to Jemu líbí.