Bůh Abrahamovi, „otci všech věřících“, jednoho dne řekl, že jeho potomci budou „pohostinu v zemi cizí, a v službu je podrobí, a trápiti je budou za čtyři sta let.“ (Gn 15:13). Provedl snad Abraham něco natolik závažného, že toto mělo na jeho potomstvo dopadnout? Věděl Bůh dopředu, že jeho potomci zhřeší? Proč měli být na dlouhých 400 let v zajetí?
Hned na počátku je potřeba zdůraznit zásadní pravidlo, jež by měli křesťané ctít při výkladu Bible. Pokud se určitá pasáž jeví být v protikladu s celkovým biblickým učením, je třeba se držet konzistentního učení a případnou nejasnost či zdánlivý protiklad vykládat v jeho kontextu, případně se pokusit o vysvětlení později. Porozumění biblickému textu je záležitostí Božího zjevení a Bůh mnohdy lidi dovede ke skutečnému, hlubšímu pochopení až po určitém čase.
 |
Genesis 15:13 se na první pohled zdá být rozporuplným místem. Uvážíme-li jej však právě ve zmíněném kontextu, dojdeme k tomu, že Bůh jistě dopředu nemohl vědět o případných hříších Abrahamových potomků. To by nebylo v souladu s celkovým učením o předurčení a svobodné vůli. Ke skutečnému pochopení nám napomůže souvislost – kde a v rámci čeho toto Bůh Abrahamovi sděluje. Zmíněný úsek je součástí tzv. abrahamovského požehnání, které Bůh Abrahamovi odkrýval postupně (Gn 12:1-3, Gn 13:14-17, Gn 14:18-20, Gn 15). Vše, co Bůh Abrahamovi zaslíbil, bylo veskrze pozitivní. Tím spíše nám vyvstává otazník nad 13. veršem 15. kapitoly, jenž se (obzvláště v kralickém překladu) jeví být vyřčením trestu nad Abrahamovými potomky. Na místě je tedy zevrubnější prozkoumání jednotlivých výrazů, z něhož je zřejmé, že spojení „ve službu je podrobí“ má velmi široký význam – pracovat, sloužit, pracovat pro jiného, pracovat pod někým atd. Druhé uvedené spojení „trápiti je budou“ pak znamená pokořit/ponížit. Právě proto, že Abraham Bohu nezavdal příčinu k trestání, se o žádný trest jednat nemělo, ba ani nemohlo. Je tedy jednoznačně vhodnější zvolit jinou variantu překladu (pracovat pro jiného/sloužit a pokořit), z níž vyplývá, že Abrahamovi potomci se dostanou do cizí země, kde budou sloužit a budou pokořováni. Proč se Bůh k tomuto kroku rozhodl? Proto, aby se Izraelci naučili pokoře a službě jiným. Jakožto potomci Abrahama, který byl velmi mocným mužem své doby (králové se před ním třásli), byli zvyklí na určité postavení a na panování nad druhými a jelikož z Božího lidu měl vzejít Vykupitel – vzor pokory a služby – nemohli zůstat stejní, museli se skutečně změnit. Nikoli jen pár jednotlivců, ale celý národ. A právě skrze takto proměněný lid, mimo jiné i schopný správným způsobem jednat s příchozími, mohlo přijít spasení k dalším národům, což bylo od počátku Božím záměrem. Dalším neopomenutelným aspektem byla i potřeba toho, aby se Izrael naučil úctě k samotnému Bohu.
Bylo však nezbytné, aby celá tato epizoda trvala dlouhých 400 let? Na první pohled se zdá, že to mělo být 400 let plných trápení a útisku. Reálně však významnou část této doby byli Izraelité pouze „pohostinu“ – nejprve (za života Josefa) byli vyloženě privilegovanými lidmi, postupně se během patrně dosti dlouhé doby pokojně rozmnožili a až po vymření celého rodu (i dětí, jež přišly s Jákobovou rodinou do Egypta) nastoupil na trůn nový faraon, který neznal Josefa. Teprve tehdy začaly pro Izraelce těžké časy, které vyvrcholily zotročením izraelského národa.
Z celého tohoto Božího jednání poznáváme zásadní skutečnost – k hluboké proměně charakteru národa nestačí pár let. Bůh se sice vždy snaží, aby se káznění zvládlo za co nejkratší možnou dobu, ale vždy jej může ovlivnit lidský faktor. Např. Mojžíš vše od počátku nepochopil a bylo proto třeba přidat 40 let. Naopak v případě babylonského zajetí to Izraelci pochopili lépe a pro řadu z nich byla tak doba zajetí podstatně kratší. Rovněž Josef prošel mnoha náročnými situacemi v krátkém čase, a tak se z něj stal jiný a jiným způsobem použitelný člověk.
Tato pravda se vztahuje na Boží lid i v dnešní době. Jak říká apoštol Jakub: „Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte, vědouce, že zkušení víry vaší působí trpělivost. Trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a celí, v ničemž nemajíce nedostatku.“ (Jk 1:2-4) Bez usilovné a dlouhodobé práce, bez toho, že člověk projde zkouškami a pokušeními, nelze dojít proměny charakteru a skutečných výsledků v životě.
Řada křesťanů si Gn 15:13 vykládá špatně – mají za to, že Bůh předpověděl Abrahamovým potomkům trest bez jakékoliv příčiny, v důsledku čehož vnímají Boha jako někoho, kdo jedná svévolně zle. Takoví lidé pak nedokážou milovat Boha a celý jejich vztah s Bohem je tímto porušen.
Vidíme rovněž neuvěřitelnou mnohovrstevnatost Písma, kdy jediná věta odkrývá přemýšlení člověka o Bohu, přemýšlení Boha o člověku, o Božích plánech a stejně tak velkou část historie, která posléze začne dávat jiný smysl.
