Kazatel 3:1 Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. 2 Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; 3 Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení; 4 Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování; 5 Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání; 6 Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení; 7 Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení; 8 Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje. 9 Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje? 10 Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili. 11 Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.
Matouš 13:23 V dobrou pak zemi vsátý, ten jest, kterýž slyší slovo a rozumí, i ovoce nese a vydává, některé zajisté stý, a jiné šedesátý, jiné pak třidcátý. …
Kazatel 12:13 Summa všeho, což jsi slyšel: Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží. 14 Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou.
Současná doba považuje potřebu něco si dobře osvojit za zastaralou, nepotřebnou. Vykonávat dobře a smysluplně něco, co jsme si řádně neosvojili, však není možné.
V knize Kazatel (Kaz 3:1-11) čteme známé místo, že všechno se má odehrávat v náležitém čase. Týká se to přirozených věcí (setba a sklizeň), jednání člověka (mluvení dobrých věcí ve vhodný čas, mlčení ve vhodný čas), pohnutky, touhy (i dobrá touha se má odehrát v čase pro ni určeném) apod.
Nestačí ovšem jen dělat správnou věc ve správný čas - je třeba ji také dělat správným způsobem. Tedy ve správný čas to či ono pochopit a následně si to osvojit, přivlastnit, abychom to pak mohli správně vykonávat.
Tento princip se projevuje v přirozeném i v duchovním životě. Splněno musí být vždy oboje – tedy danou (správnou) věc 1) činit ve správný čas a 2) dělat ji správně. Děláme-li něco ve správný čas, leč nesprávně, bez osvojení, nebo správně, ale v nesprávný čas, nebo dokonce nesprávně a ještě v nesprávný čas, bude špatný nejen výsledek, ale také vše, co po něm bude následovat – vše, co se na něm má v našem životě stavět.
V přirozené oblasti života tento princip bývá většině lidí zřejmý; respektují ho a naplňují (všichni ví, že obilí se neseje v zimě nebo že malé dítě se musí dřív naučit chodit, a pak teprve jezdit na kole apod.).
V duchovní oblasti však křesťané tomuto principu často nevěnují náležitou pozornost. A protože si něco neosvojí v pravý čas, nemohou následně duchovně růst, protože jejich růst není na čem stavět. Proto je v církvi tolik lidí, kteří dál nerostou a jen nostalgicky vzpomínají na časy minulé.
Porozumění, osvojení je tedy zásadně důležité pro život člověka. Nepřijde ale samo, je nezbytné mu věnovat pozornost, úsilí, čas a neminout tu pravou chvíli pro danou konkrétní věc. V podobenství o rozsévači Ježíš vysvětluje, že ten, kdo Božímu slovu porozumí, přináší užitek (Mat 13:23). Osvojení tedy znamená porozumění, což vyžaduje práci, a poznávacím znakem porozumění je to, že následně přináší užitek.
Autor knihy Kazatel o Bohu říká, že vše, co kdy udělal a udělá, je úchvatné, dokonalé a vždy uděláno v pravý čas (Kaz 3:11). Není možné, aby to bylo jinak, je to bytostná Boží vlastnost. Poznáváním Boha se tedy učíme poznávat i my, kdy je správný čas pro tu či onu věc. Pokud tuto schopnost v sobě nemáme, ukazuje to na to, že Boha vlastně ignorujeme.
Pochopení tohoto principu má zcela zásadní význam pro náš duchovní růst. Abychom si mohli něco dalšího osvojit, musíme mít osvojené to, co tomu předchází, na čem to další stojí. Ignorujeme-li to prvotní, není na čem stavět to další. Člověk si má v každé době osvojit to, co je v té době pro něj náležité, vzít z toho užitek, a jít dál. To je růst. Není jiná možnost růstu nežli postupným osvojováním správných věcí správným způsobem ve správný čas. Jedině na osvojenou věc je možné postavit další.
Kaz 3:111 říká ještě další důležitou věc: že Bůh lidem do srdce vložil věčnost*. Tedy vědomí, že vše, oč v celém životě skutečně jde, směřuje k tomu, že jednoho dne se postavíme před Boha a že před Ním budeme muset obstát. A tedy že vše, co v životě děláme, máme dělat tak a proto, abychom před Ním obstáli (Kaz 12:13-14). Toto je věčný, stále platný řád, který když nepochopíme a nepřijmeme za svůj, obstát nemůžeme.
Pokud jsme v životě něco, co jsme si měli osvojit, minuli, je třeba učinit pokání a pokud možno si to osvojit nyní.