Žalm 84:2 Jak jsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zástupů! 3Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových; srdce mé, i tělo mé pléše k Bohu živému. 4Ano i ten vrabec nalezl sobě místo a vlaštovice hnízdo, v němž by schránila mladé své, při oltářích tvých, Hospodine zástupů, králi můj a Bože můj.
Žalm 84:11 Nebo lepší jest den v síňcích tvých, než jinde tisíc; zvolil jsem sobě raději u prahu seděti v domě Boha svého, nežli přebývati v stáncích bezbožníků. 12Nebo Hospodin Bůh jest slunce a pavéza; tuť milosti i slávy udílí Hospodin, aniž odepře čeho dobrého chodícím v upřímnosti. 13Hospodine zástupů, blahoslavený člověk, kterýž naději skládá v tobě.
2 Královská 18:13 Potom čtrnáctého léta krále Ezechiáše přitáhl Senacherib král Assyrský proti všechněm městům Judským hrazeným, a zdobýval jich. … 2Královská 18:17 A však poslal král Assyrský Tartana a Rabsara a Rabsace z Lachis k králi Ezechiášovi s vojskem velikým k Jeruzalému. Kteříž vytáhše, přijeli k Jeruzalému, a přitáhše, přitrhli a položili se u struhy rybníka hořejšího, kteráž jest podlé cesty dlážené při poli valchářovu.
Je pro nás obecenství s Bohem a služba jemu zdrojem radosti a potěšení, nebo jen útrpnou cestou ke spasení?
Autor Žalmu 84, Levíta žijící mimo Jeruzalém, popisuje svoji nenaplněnou touhu po obecenství s Bohem. To se ve starozákonní době koncentruje a vyjadřuje možností účasti na chrámových bohoslužbách.
To bylo autorovi v době asyrského obležení Jeruzaléma za vlády krále Ezechiáše odepřeno, jelikož přístup do města, a tedy i do chrámu, byl Židům žijícím mimo Jeruzalém během obléhání znemožněn (2Kr 18:13nn).
Z textu žalmu je zřejmé, jak hluboká autorova touha je: „Jak jsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zástupů! Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových; srdce mé, i tělo mé pléše k Bohu živému.“ (Ž 84: 2-3). Její až závistivou nenaplněnost vnímáme například z verše 4: „Ano i ten vrabec nalezl sobě místo a vlaštovice hnízdo, v němž by schránila mladé své, při oltářích tvých, Hospodine zástupů, králi můj a Bože můj.“
Nabízí se otázka - vnímají i křesťané svoji neomezenou možnost svobodného přístupu k Pánu podobně žádostivě jako autor tohoto žalmu? Jak hluboce si možnosti účastnit se shromáždění, mít obecenství v církvi, mít obecenství s Pánem, cení? Jak silným zdrojem potěšení pro ně přístup k Pánu a obecenství s Ním je? Mohou spolu s autorem žalmu pravdivě říci, že jejich duše je žádostiva po Bohu (v. 3)? Váží si přístupu k Bohu a obecenství s Ním setrvale, nebo tuto skutečnost ocení teprve tehdy, až obecenství s Pánem ztratí? Kde a s kým se cítí skutečně dobře? Hledají Pána a touží být v Jeho přítomnosti jen proto, že z toho očekávají nějaký hmatatelný prospěch, nebo s Ním touží být prostě proto, že je jim v Jeho přítomnosti skvěle, že je pro ně zdrojem potěšení Mu sloužit a být s Ním?
Křesťané mají oproti autorovi osmdesátého čtvrtého žalmu výhodu – oni sami jsou příbytkem Ducha Svatého, a tedy mohou být v Boží přítomnosti neustále. Je na každém, aby si ujasnil, jestli je to v jeho životě skutečně žádostivá realita. Nemělo by být přijatelné, aby si postupně zvykal na to, že „jeho příbytek“ je Duchem Svatým obydlen čím dál méně, až je Ho po čase zcela prost. Stejně jako opuštěný dům chátrá, tak i člověk jako už jen někdejší příbytek Božího Ducha chátrá.
Naopak tam, kde vztah s Bohem kvete, platí: „Hospodine zástupů, blahoslavený člověk, kterýž naději skládá v tobě (Ž 84:13).
