Židum 4:14 Protož majíce nejvyššího kněze velikého, kterýžto pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež vyznání naše. 15 Nebo nemáme nejvyššího kněže, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu. 16 Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.
Žid 10:19 Majíce tedy, bratří, plnou svobodu k vjíti do svatyně skrze krev Ježíšovu, 20 Tou cestou novou a živou, kterouž nám způsobil skrze oponu, to jest tělo své, 21 A majíce kněze velikého nad domem Božím, 22 Přistupmež s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého, 23 A umyté tělo vodou čistou, držmež nepochybné vyznání naděje; (nebo věrnýť jest ten, kterýž zaslíbil.)
1 Janův 1:9 Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.
Žalmy 97:1 Hospodin kraluje, plésej země, a vesel se ostrovů všecko množství. 2 Oblak a mrákota jest vůkol něho, spravedlnost a soud základ trůnu jeho.
Žalmy 89:15 Spravedlnost a soud jsou základem trůnu tvého, milosrdenství a pravda předcházejí tvář tvou.
Bůh jako vládce posuzuje naše jednání a dokud jsme na zemi, dává nám svým spravedlivým soudem prostor k nápravě. Kristus jako nejvyšší velekněz nás posiluje, abychom neselhali. My pak máme přístup jak k trůnu, tak do svatyně – pokud tam přistupujeme s pravým srdcem, můžeme mít jistotu, že u Boha najdeme vždy zastání.
Bůh nás na první pohled odděleně vyzývá, abychom přistupovali k trůnu milosti (Žid 4:14) a do svatyně (Žid 10:19-23). Trůn (vládce) a svatyně (velekněz) jsou ale totožné – Ježíš Kristus je zároveň vládcem a zároveň nejvyšším veleknězem, Ježíš a Otec pak jsou jedno. Přistupujeme-li tedy do svatyně, nelze to oddělit od toho, že zároveň přistupujeme k trůnu.
Jakákoli vláda se uskutečňuje silou a mocí a příslušnými prostředky. Každý vládce buď přímo, nebo prostřednictvím jím pověřené soudní moci soudí lidi, jimž vládne, pokud nedodržují zákony, které vydal.
Bůh jako vládce svoji moc a sílu projevuje ve spravedlivém soudu podle Božích zákonů. V případě, že někdo Boží zákony porušuje, Bůh ho odsoudí. Ne vždy však soud proběhne hned; někdy k tomu dojde až po skončení tělesného života souzeného, z čehož někteří lidé mylně dovozují, že Bůh nesoudí, a tedy že Jeho zákony není třeba dodržovat a respektovat.
Čteme, abychom přistoupili k trůnu milosti. Je třeba být srozuměn s tím, že když přistupujeme k Božímu trůnu, ať už z jakéhokoli důvodu, vystavujeme se i Jeho soudu. Jinak řečeno, přiblížit se k Bohu znamená vystavit se tomu, že bude zároveň posuzováno naše jednání. Nemůžeme jen prosit o tu či onu milosti, musíme být připraveni se také nechat soudit.
A přistupujeme-li k Ježíši jako k nejvyššímu knězi, je to neoddělitelné od toho, že se zároveň ocitáme před Bohem jako soudcem. Boha nelze rozdělit na „dva“ a přistupovat jen k té Jeho „části“, kterou zrovna potřebujeme oslovit.
Proto Bůh říká skrze autora listu Židům: „Přistupmež s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého a umyté tělo vodou čistou“ (Žid 10:22-23). Mít očištěné srdce znamená dát si věci do pořádku, a to zase znamená podstoupit soud. Není dobré se tomu vyhýbat. Kdo se posuzování svého stavu a jednání vyhýbá, nedělá dobře. Jeho život s Bohem je pak povrchní, kolísavý, porouchaný.
Rozumět pod přistupováním ke Kristu ale jen pouhé žádání o odpuštění hříchů je nepochopení toho, co ve výše zmíněném oddíle o přistupování k Pánu čteme. Nemluvě o tom, že řada lidí si dokonce raději, než by přestali hřešit a začali žít spravedlivě, zvykne na život bez Boha, jen aby nemuseli riskovat, že v Jeho přítomnosti budou posuzováni, protože žít v hříchu se jim ve skutečnosti vlastně líbí, ač navenek prohlašují opak.
Nemusíme mít obavy přistupovat k Pánu s našimi slabostmi. Ježíš Kristus jim rozumí, sám byl v těle pokoušen – na rozdíl od nás ale pokušení nepodlehl. Přicházejme k Němu tedy pro pomoc, když jsme pokoušeni, abychom navzdory naší slabosti v pokušení obstáli a neustoupili tam, kde bychom ustoupit neměli, nepodlehli nátlaku, navzdory únavě něco nevzdali apod. Předstupujme však před Pána s pravým srdcem, v čistotě a s odhodláním činit Jeho vůli – pak Ho můžeme žádat o pomoc v obtížné situaci, abychom ji dobře zvládli. Bůh má dostatek moci a síly, aby každou situaci vyřešil! Když je vztah s Bohem zúžen jen na to, aby nás očistil, když zhřešíme, míjí se to s Božími záměry vůči nám.
Někdy je třeba na Boží vyslyšení našich modliteb trpělivě čekat delší dobu. Mezitím se celým srdcem věnujme činění Boží vůle. Čiňme to, co je z Božího pohledu třeba, to, k čemu nás povolává a co od nás požaduje. A Bohu důvěřujme, že to, co od nás požaduje, to, co, jak a kdy nám dá, i to, zda a kdy vyslyší naše prosby, je správné, a podle toho se zařizujme.
Neobávejme se Božího spravedlivého soudu a nevyhýbejme se mu. Nebylo-li by spravedlivého Božího soudu, v řadě věcí bychom neměli ani žádného zastání. Je vždy k našemu dobrému, pokud se Jeho soudu podrobíme.
