1 Korintským 6:19 Zdaliž nevíte, že tělo vaše jest chrám Ducha svatého, jenž přebývá v vás, kteréhož máte od Boha, a nejste sami svoji? 20 Nebo koupeni jste za velikou mzdu. Oslavujtež tedy Boha tělem vaším i duchem vaším, kteréžto věci Boží jsou.
1 Korintským 7:1 O čemž jste mi pak psali, k tomuť vám toto odpovídám: Dobréť by bylo člověku ženy se nedotýkati.
Jan 15:12 Totoť jest přikázání mé, abyste se milovali vespolek, jako i já miloval jsem vás. 13 Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své. 14 Vy přátelé moji jste, učiníte-li to, což já přikazuji vám. 15 Již vás nebudu více nazývati služebníky, nebo služebník neví, co by činil pán jeho. Ale vás jsem nazval přáteli, nebo všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám. 16 Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo, aby zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dal vám.
Patříme Bohu, jsme jím koupeni, nepatříme sami sobě. V tom lze žít svobodně jako Jeho synové a dcery, nebo jako otroci.
Kdo je koupen, je nesvobodný, tedy otrok.
Bůh sice říká, že jsme koupeni (a myslí to doslova) a že tudíž nepatříme sami sobě (1Kor 6:19). Nestojí však o lidi s otrockou povahou. Jsme Božími syny a dcerami, Ježíš své učedníky označuje za přátele. Synovství a přátelství vyžaduje zcela jiný charakter, než je charakter otroka. U syna se předpokládá, že se chová a jedná zodpovědně a že tak jedná ne proto, že nemá zbytí, ale proto, že je mu to vlastní a stojí o to.
Skutečný přítel je podle Ježíšových slov ochotný za své přátele položit život. A on sám své přátelství a lásku vůči nám prokázal právě tak. Od svých přátel – nás – očekává totéž. Nejen vůči němu, ale vůči přátelům obecně.
Kdo pasáž J 15:12-14 vnímá jen tak, že Ježíš za nás položil život, protože jsme jeho přátelé, a to je vše, je sobec, kterému stačí, že byl obětí Krista vykoupen. Že by on měl mít stejný charakter a jednat stejně, ho vůbec nenapadne.
Ježíš očekává, že budeme zachovávat jeho přikázání, a tím zůstaneme v Něm a On v nás. To ovšem můžeme dvojím způsobem – svobodně jako synové a přátelé, nebo z donucení jako otroci. Synové jsou součástí rodiny, požívají svobody synů, ale také se od nich očekává sounáležitost a odpovědnost synovství odpovídající.
Takoví lidé bez přestání myslí na druhé, ve všem, co dělají, berou do úvahy, jestli je to prospěšné pro Boží království a co to znamená pro ostatní. A to vše zcela svobodně, protože jinak je to otroctví. Útrpné poslouchání a následování Boha a jeho přikázání je totiž otroctví.
Apoštol Pavel v prvním listu do Korintu (1Kor 6:15–7:9) tamním křesťanům vysvětluje, že se nemohou dopouštět smilstva jednoduše proto, že patří Bohu a zlým jednáním špiní Jeho jméno. To platí nejen ohledně smilstva. Velmi úzce s tím souvisí a charakterem obdobné je manželství, ostatně Pavel v bezprostředně navazujícím textu o manželství hovoří. I manžel či manželka rovněž nepatří sám/sama sobě, ale jeden druhému, a to naprosto ve všem, stejně jako zcela ve všem mezi nimi panuje naprostá důvěra.
Bůh nestojí o otroky. Ani v přirozeném světě rodiče nestojí o syny s otrockou povahou. Skuteční synové vědí, že jsou ve svém, že pracují na společném, pro to se nasazují, o tom přemýšlí, tak jednají, mají přirozený postoj zodpovědnosti za vše společné.
Přesto řada křesťanů otroky zůstává i po svém obrácení/vysvobození z otroctví hříchu. Otroky z nich ale nečiní Bůh. Činí je ze sebe sami, například strachem ze ztráty spasení. Duší nejsou Božími syny a přáteli, pouze „trpí pro spasení“. A jako v každém otroku i v nich doutná vzpoura.
Jiní křesťané skutečnost, že patří Bohu, a ne sobě, jednoduše sobecky ignorují; nejen navenek, ale i uvnitř sebe. To není řešení. Řešením není ani duševní ani duchovní zakonzervování v batolecím věku a dětinsky „nerozumět“. Řešením je přestat být sobcem, a to vždy a ve všem. Pak namísto otroctví v životě s Bohem nastoupí synovství.
