Židům 3:1-19 A protož, bratří svatí, povolání nebeského účastníci, spatřujte apoštola a nejvyššího kněze vyznání našeho, Krista Ježíše, 2 Věrného tomu, kdož jej ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný ve všem domě jeho. 3 Tím větší zajisté slávy tento nad Mojžíše jest hoden, čím větší má čest stavitel nežli sám dům. 4 Nebo všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest. 5 A Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti. 6 Ale Kristus, jakožto Syn, vládne nad domem svým. Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme. 7 Protož jakž praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, 8 Nezatvrzujtež srdcí svých, jako při onom popouzení Boha v den pokušení toho na poušti; 9 Kdežto pokoušeli mne otcové vaši, zkusiliť jsou mne, a viděli skutky mé po čtyřidceti let. 10 Protož hněviv jsem byl na pokolení to, a řekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem, a nepoznávají cest mých. 11 Takže jsem přisáhl v hněvě svém, že nevejdou v odpočinutí mé. 12 Viztež, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé, a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého. 13 Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokavadž se dnes jmenuje, aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hřícha. 14 Účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme. 15 Protož dokudž se říká: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, jako při onom popouzení Boha. 16 Nebo někteří slyševše, popouzeli ho, ale ne všickni, jenž vyšli z Egypta skrze Mojžíše. 17 Na které se pak hněval čtyřidceti let? Zdali ne na ty, kteříž hřešili, jejichžto těla padla na poušti? 18 A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteříž byli neposlušní. 19 A vidíme, že jsou nemohli vjíti pro nevěru.
Písmo hovoří o tom, že čím déle někdo žije s Bohem, tím je duchovně i lidsky zralejší a stále více horlivější pro Pána. Ačkoli na přirozené rovině jeho tělo stárnutím chřadne, na duchovní rovině je tomu právě naopak. Takový stav je však v současné církvi k vidění jen zřídka. Spíše lze pozorovat to, že počáteční nadšení a horlivost pro Boží dílo s přibývajícím časem - a to jak na rovině církve, tak na rovině jednotlivců - uvadá.
Kořenem ochladnutí je podle apoštola Pavla zatvrzelost vůči Bohu, Božímu Slovu a Božímu jednání. V dopise Židům (tedy křesťanům židovského původu) připomíná, že právě zatvrzelost způsobila, že Izrael nevstoupil do zaslíbené země a musel zůstat na poušti tak dlouho, než dospěla nová generace (Žid 3:8-11).
Jsou dvě hlavní příčiny vzniku zatvrzelosti: nevíra v Boží jednání a „zatvrzení oklamáním hříchu" (Žid 3:13). Právě hřích totiž dokáže člověka velmi snadno oklamat, dezorientovat a zmást - a to hned v několika rovinách. Za prvé dovede člověka k tomu, aby svůj hřích vůbec neuznal. Tím mu vlastně znemožní činit pokání a tedy se z hříchu a jeho následků vymanit. Jiný způsob tkví v tom, že se člověk nechá přesvědčit, aby hřích nějak omlouval, aby na svém selhání našel něco tzv. pozitivního. Velmi rafinované je pak to, když si člověk nechá namluvit, že hřích lze obrátit v dobré, a tedy s ním v této snaze neustále znovu a znovu kooperuje místo toho, aby jej ze svého života nekompromisně odstranil.
Ve světle Božího Slova existuje jediný legitimní způsob, jak s hříchem naložit. Samozřejmě v první řadě je třeba se hříchu vyhnout. Když ale člověk přesto selže a zhřeší, pak je třeba postupovat zcela jednoznačně - hřích uznat, vyznat jej Pánu a požádat Jej za odpuštění tohoto hříchu. Jedině tak se lze hříchu (a do jisté míry i jeho následků) zbavit. V žádném případě se ale nesmíme smířit s tím, že selhání je něco běžného a na správný postup při jeho řešení rezignovat, což je právě v současné církvi velmi běžný jev. To přináší apatii, lhostejnost (což stejně není nic jiného než jiná forma zatvrzelosti), které nevyhnutelně vedou k duchovnímu onemocnění člověka, ve výsledku pak až k úpadku jednotlivce i církve. Pokud ale budeme s hříchem nakládat podle Božího Slova, uvidíme na svých životech, i na životě církve, že s přibývající dobou našeho křesťanského života budeme stále silnější, zralejší a horlivější pro Boží dílo. Náš život bude naplněn radostí a smysluplností.
