Genesis 12:1 Nebo byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě. 2 A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání. 3 Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány budou v tobě všecky čeledi země.
Genesis 17:1 Když pak Abram byl v devadesáti devíti letech, ukázal se mu Hospodin, a řekl jemu: Já jsem Bůh silný všemohoucí; chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým. 2 A učiním smlouvu svou mezi sebou a tebou a rozmnožím tě náramně velmi. 3 Padl pak Abram na tvář svou; i mluvil Bůh s ním, řka: 4 Jáť jsem, aj, smlouva má s tebou, a budeš otcem národů mnohých. 5 Aniž více slouti bude jméno tvé Abram, ale bude jméno tvé Abraham; nebo otcem mnohých národů učinil jsem tě. .... 15 Řekl také Bůh Abrahamovi: Sarai manželce své nebudeš říkati Sarai, ale Sára bude jméno její. 16 Nebo požehnám jí a dámť z ní syna; požehnámť jí, a bude v národy; králové národů z ní vyjdou. ... 19 Jemužto řekl Bůh: Nýbrž Sára manželka tvá porodí tobě syna, a nazůveš jméno jeho Izák; i utvrdím smlouvu svou s ním za smlouvu věčnou, i s semenem jeho po něm.
1 Petrova 2:9 Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky´ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. 10 Vy, kdysi `Ne-lid´, nyní jste lid Boží; vy, kdysi `Ne-slitovaní´, nyní však jste došli slitování.
Efezským 5:25 ... jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal, 26 aby ji posvětil, když ji očistil obmytím vody v slovu, 27 aby sám sobě postavil slavnou církev, která by neměla poskvrny ani vrásky ani čehokoliv takového, ale byla svatá a bezúhonná.
Bůh zaslíbil člověku požehnání. Udělal to dokonce smluvně. Několikrát. A při uzavírání těchto smluv člověku vždy zaslíbil požehnání. A ačkoli smlouvu uzavíral vždy s jednotlivým člověkem, neoddělitelně toto požehnání směřuje k lidu, jenž z této smlouvy vzešel. Adamovi řekl: Zaplňte Zemi. Při jednání s Abrahamem spojil požehnání s rozmnožením lidu, jenž touto smlouvou zplodil (Gen 12:2).
A Abrahamovi Bůh skutečně požehnal. Proč? Protože věděl, že Abraham je s to se vzdát svých představ a plánů, a přijmout za své Boží představy a plány. A proto jej Bůh skvěle požehnal. Aby on, Abraham, se měl dobře, a aby Boží lid měl z jeho počínání a požehnání prospěch. Cílem Božího požehnání není však požehnání samo. Bůh jej dává proto, aby mohl naplnit své plány s člověkem, se svým královstvím a s historií vůbec. Prostřednictvím těch, kteří podobně jako Abraham chtějí žít ne pro své představy a plány, ale pro Boha a pro jeho plány. I my, kteří žijeme ve smlouvě, již pečetil vlastní krví Ježíš Kristus, jsme součást Božího lidu. Požehnání, jež od Pána máme, máme od něj proto, abychom jej obrátili ve prospěch Božího lidu a Božího království (1Pt 2:9). Ten, kdo takto uvažuje a žije, může pak s jistotou očekávat růst požehnání i ve svém životě.
Abraham prožil dobrý, zaopatřený život. Ale nespokojil se s tím. Bůh po něm chtěl něco víc. V pětasedmdesáti letech uposlechl Boží příkaz a začal žít zcela nový život. Odešel do několik set kilometrů vzdálené cizí země, aby Bůh skrze něj mohl založit nový, svůj vyvolený, národ. Vzdal se vlastních plánů, pohodlnosti a představ, a stal se jedním z nejvýznamnějších a nejpožehnanějších lidí historie.
Je dobré toužit po dobrém životě, po prosperitě. Ale nesmí to být motor našeho počínání. Motorem našeho života musí být život pro Boží lid, pro Boží království. Protože motivem toho, proč nám Bůh žehná, je jeho záměr znovuobnovení Božího království. Proto si vyvolil svůj zvláštní, oddělený, speciální lid, proto se o něj stará a jej zaopatřuje. Toto pochopit, přijmout to za své a na tom všemi silami pracovat, je vstupní branou do požehnaného, naplněného života. Pokud takto bude smysl života vnímat celá církev, pak se velmi přiblíží okamžik, v němž si pro ni přijde Pán (Ef 5:25).
