Jan 10:9 Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne. 10 Zloděj nepřichází, jediné aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně aby měly.
2 Petrův 1:3 Jakož nám od jeho Božské moci všecko, což potřebí bylo k životu a ku zbožnosti, darováno jest, skrze známost toho, kterýž povolal nás k slávě a k ctnosti.
Ježíš vedle sebe klade záchranu i hojnost. A o obojím říká, že právě On to přinesl lidem (Jan 10:9). Oboje tedy považuje za důležité. Zatímco v to, že jsou spaseni, věří křesťané bez pochybování a nejistoty, tomu, že Ježíš je pastýř, který je zaopatřuje hojností, už věří jen s obtížemi. A přitom je to jednoduché. Jestliže má Ježíš jako jediná bytost v moci spasení, tím spíš je pro něj jednoduché a samozřejmé zajistit spaseným materiální zaopatření, když to dokážou i mnozí lidé. Pro Pána nejsou žádnou překážkou ani nepříznivé okolnosti jako ekonomická či sociální nebo politická krize. Leda v případě, že je považuje za překážku ten, komu Ježíš hojnost nabízí - v tom případě takový člověk není schopen Boží zaopatření přijmout.
Bůh chce, aby jeho lid nebyl odkázán na sociální systém tohoto světa. Proto zaslíbil svým dětem hojnost. Přijetí Ježíše Krista za svého Pána neznamená ale automatický příjem této zaslíbené hojnosti. Je pravda, že přijetím Pána už je nám dáno všechno, co k životu je třeba (2Pet 1:3). Je to ale zároveň i tak, že je třeba chodit s Ježíšem tak, jak On říká. Pak je zcela na místě bez ohledu na současnou ekonomickou či politickou situaci očekávat naplnění Božího zaslíbení hojnosti. Kdo ale spoléhá v první řadě na sebe nebo na stát, ten plné Boží zaopatření očekávat nemůže. Jeho smyslem je totiž to, abychom se Bohu zcela vydali do služby při znovuobnově Jeho království a nemuseli se při tom zdržovat a zatěžovat lopotným zajišťováním vlastního živobytí.
Žijme v jasném vědomí, že Bůh se o nás postará. Nechť je naším útočištěm, spoléhejme na Něj. Jinak jsme totiž závislí na sociálním a ekonomickém systému. Bůh ale přinesl v Ježíši Kristu člověku svobodu. A skutečná svoboda je vždy provázena i materiální, resp. finanční svobodou. Jedině skutečně svobodný člověk může věnovat celou svou kapacitu, energii a čas na Boží dílo. Nesvobodného člověka pak zabezpečování vlastní existence natolik zaměstná, že není s to se věnovat už ničemu jinému.
Když místo na sociálním systému budeme závislí na Bohu, přijde den, kdy uvidíme, že díky Boží milosti prožíváme skutečnou hojnost a plné zaopatření. Není to jen snivá řeč, utopie, ale zcela reálné očekávání, jak se ukazuje u lidí, kteří již starost o svoje zaopatření již Bohu skutečně vydali.
