Jan 10:7 Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí. 8 Všickni, kolikož jich koli přede mnou přišlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšely jich ovce. 9 Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne. 10 Zloděj nepřichází, jediné aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně aby měly. 11 Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce. 12 Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce. 13 Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce. 14 Já jsem ten dobrý pastýř, a známť ovce své, a znajíť mne mé. 15 Jakož mne zná Otec, tak i já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce.
Bůh a ďábel člověka vidí každý jinak. Mají k němu diametrálně odlišný vztah. Ďáblu sice nejde v první řadě o to zničit jej, ale naprosto člověkem opovrhuje. Nemá v plánu ani v to, aby co nejvíc lidí skončilo spolu s ním v ohnivém jezeře. Jeho mysl a veškeré schopnosti zaměstnává touha po královském trůnu. A k tomu nás vůbec nepotřebuje. Jeho vztah k nám je skrz naskrz cizí. Ale zahrnul nás do svého plánu sesadit Boha z trůnu.
Nejprve chtěl získat trůn udělat přímo, tím, že se chtěl dostat Bohu na roveň. To mu nevyšlo. Proto přišel ke slovu plán číslo dvě. K tomu chtěl využít ono podle něj nicotné stvoření - člověka. Byla pro něj hračka jej svést. Jeho záměrem totiž bylo dokázat Bohu, jak lehce stáhne Boží stvoření do hříchu a tím Bohu přede všemi anděly ukáže, jak nedokonalý je vládce, když stvořil takto slabé stvoření. Tedy že ten podle něj dokonalejší - ďábel - přemohl dílo toho méně dokonalého. Myslel si, že mu jeho tah dokonale vyšel. Místo toho ale jen zasadil kámen do mozaiky Božího plánu s ním i s člověkem. Překvapení přišlo s narozením Ježíše. Ďáblova neschopnost Jej svést vyvrcholila Ježíšovým vytržením člověka z ďáblovy moci a jeho návratem do moci a náruče Stvořitele.
Absence jakéhokoli vztahu ďábla k člověku s sebou nese absolutní nemilosrdnost vůči němu. Z pohledu ďábla jsou lidé jen (mnohdy dobrovolně spolupracující) otroci, hmyz, který je třeba vymačkat a rozšlápnout. I jeho nejbližší spolupracovníci jsou v jeho očích jen opovrženíhodnými materiálem určeným po vykonání zadané práce ke zničení. Člověk pro něj nemá absolutně žádnou, ani tu nejmenší cenu, proto s ním nemá ani ten nejmenší nástin slitování. Proto pokud se postaví na druhou stranu - tu Boží - začne proti nim bojovat, protože nesnese pomyšlení, že to původně podle něj tak slabé stvoření je najednou svědectvím o Božím vítězství. Mnohdy je jeho taktika úspěšná. Začne člověku našeptávat pochybnosti, obavy o budoucnost, obrací jeho pozornost ke starým zraněním a křivdám. Tím jej spolehlivě paralyzuje a odstavuje od služby Bohu, protože Bohu mohou sloužit jen svobodní, nezatížení lidé.
Pro Boha však nejsme bezcenní tvorové, které použil pro naplnění svých záměrů, i když i On s člověkem při zúčtování s ďáblem počítá. On nás ale vlastníma rukama stvořil. Má k nám osobní vztah, miluje nás. V žádném případě si nenechá vzít trůn, ale chce, aby se jeho postavení a moc potvrdilo bez toho, aniž by nám zkřiven vlas. I to nejmenší z jeho dětí je mu drahé. Záleží mu na každém jednom člověku, není mu lhostejný náš osud. Proto nás vykoupil z moci toho zlého. Počítá sice s námi na prosazování svých zájmů, ale nevysává nás. Bez přestání sleduje i naše zájmy. Není mu lhostejné ani jeho království, proto jej nikdy ze svých rukou nepustí. S ďáblem nikdy neobchoduje, ačkoli on by na obchod možná přistoupil. Bitvu, již s ďáblem vede, skončí naprostým vítězstvím, jež bude vychutnávat spolu s námi.
