2 Paralipomenon 22:24 Vstoupil král do domu Hospodinova a všickni muži Judští, i všickni obyvatelé Jeruzalémští s ním, i kněží a proroci, a všecken lid od malého až do velikého, i četl, aby všickni slyšeli všecka slova knihy smlouvy, kteráž byla nalezena v domě Hospodinově. 3 Potom stoje král na místě vyšším, učinil smlouvu před Hospodinem, že bude následovati Hospodina, a ostříhati přikázaní jeho, i svědectví jehoa ustanovení jeho, vším srdcem svým a vší duší svou, a plniti slova smlouvy té, kteráž jsou zapsána v knize té. K kteréžto smlouvě i všecken lid přistoupil. 4 A přikázal král Helkiášovi knězi nejvyššímu a kněžím nižším i strážným prahu, aby vymetali z chrámu Hospodinova všecky nádoby, kteréž udělány byly Bálovi a háji, i všemu vojsku nebeskému. Kterýž popáliv je vně za Jeruzalémem na poli Cedron, vnesl prach jejich do Bethel.
Když se řekne reformace, mnoho lidí má za to, že se jedná o časově poměrně krátký úsek v historii církve, tj. především o Lutherův, Kalvínův či Zwingliho pokus o reformu církevního učení, z něhož vzešly protestantské církve. Jak už ze samotného pojmu vyplývá, podstatou reformace je proces znovuzformování něčeho do původního stavu. Na rovině církve se jedná o návrat k Bohem původně zamýšlenému poslání církve a o očištění učení Božího Slova od nánosů tradice a dogmat, jimiž bylo během staletí postupně zamořeno. Vzhledem k masivnosti tohoto zamoření však nelze očekávat, že by bylo možno reformaci provést a uvést do života během omezeného časového období.
Důkaz pro toto tvrzení nalézáme v Božím Slově, například ve druhé knize Paralipomenon. Písmo zde popisuje reformu, kterou provedl v Izraeli judský král Joziáš. Stav, ve kterém se židovský národ před reformou nacházel, byl tristní. Po většinu času od smrti krále Šalamouna žil v odpadnutí od svého Boha. Během tohoto několika set letého období uctíval modly, žil bezbožným životem, znesvětil modlami i chrám, který Šalamoun postavil. (Paradoxně právě on toto odpadnutí od Boha zahájil, protože ke konci života začal uctívat bohy svých pohanských manželek.)
Během tohoto období se sice objevilo několik reformátorů (jedním z nich byl král Ezechiáš), žádný z nich však neprovedl reformu skutečně zásadním způsobem. Teprve Joziáš provedl reformu skutečně důkladnou vymýtil modly, zničil modloslužebná místa, vyčistil a obnovil chrám. Jeho reforma trvala řadu let. A přestože byla skutečně precizní, po staletích, kdy skutečného Boha nahradily v srdcích lidí pohanské modly, nemohla Izrael skutečně přivést zpět na správnou cestu. Prokázal to hned následující král, Joziášův syn Joachaz, jenž „činil to, což jest zlého před očima Hospodina Boha svého" (2 Par 36:5) a k modlám se vrátil on i celý Izrael.
Proto je jasné, že ani reformace církve není otázka jedné generace. Reforma jednoho krále nestačila k obnově Izraele, protože se během ní nezměnil po staletí zakořeněný způsob života a uvažování. Podobně ani reformace provedená Lutherem, Kalvínem a dalšími reformátory nemohla za krátkou dobu několika desetiletí změnit po staletí deformované myšlení lidí. Reforma musí navíc jít skutečně do hloubky, ke kořenům. A to jak po stránce učení, tak po stránce časové. Je třeba jít až tak daleko do historie, kde nacházíme církev nezdeformovanou, byť ne dokonalou. Odsud je třeba reformu odrazit. A to žádný z dosavadních reformátorů neudělal. I proto je reformace staletý proces, který pokračuje dodnes.
Reformace církve tedy není dějepisným tématem, nýbrž tématem navýsost současným. Podobně jako na rovině církve musí proběhnout ale i u každého jednotlivce na rovině osobní. Nezreformovaní jednotlivci nemohou totiž tvořit skutečně zreformovanou církev. Reformací jednotlivce se pak rozumí to, že se znovu celým srdcem obrátí k Bohu, nalezne Boží plán pro svůj život i své místo ve zreformované církvi. A když se na tuto cestu dostane, už nikdy z ní (bez ohledu na okolnosti) nesejde. I u jednotlivců je při tom nutno nalézt a vytrhat kořeny, z nichž jejich stav před obnovou vycházel.
Metou křesťanského života ale nesmí být jen docílení stálého Boží vedení. Mnohem více jde o to, aby se Boží cesta dostala dovnitř - do srdce, do morku kostí, aby se stala přirozeností člověka. Jedině takoví lidé, ve kterých Bůh opravdu je, mohou tvořit církev zreformovanou a reformační. Tedy takovou, která nejen sama je obnovena, ale navíc tuto obnovu šíří kolem sebe a v tom nejlepším Slova smyslu do ní „zatahuje" ostatní.
