Tit. 2: 11-14 11 Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem 12 a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, 13 očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, 14 který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích.
Boží spasitelná milost (neboli moc) přináší záchranu (tedy spasení) všem lidem (verš 11). Zachraňuje nás ze zatracení a ujišťuje nás o tom. Ta samá Boží milost nás ale vede i k tomu, abychom se odřekli bezbožnosti, hříchu, tělesnosti a světských žádostí (verš 12). Ta samá Boží milost nás vede také k tomu, abychom byli horliví v dobrých skutcích, to znamená velmi usilovali o dobré věci (verš 14).
O tom, že jsme zachráněni, nás Bůh vnitřně ujišťuje zjevením skrze víru. Skutečné spasení přináší naprostou jistotu, že jsme toto spasení již obdrželi. Do života spaseného člověka pak přichází kromě jistoty spasení i odpor k hříchu a touha horlivě konat dobré věci. Je-li člověk přesvědčen o svém spasení, ale nadále mu nevadí setrvávat v hříchu a tělesných žádostech a nemá žádnou potřebu být "horlivý v dobrých skutcích", nabízí se velmi oprávněná pochybnost, zda jeho spasení je skutečnost nebo jen iluze. Proč? Protože čím více je člověk Bohem ujištěn o svém spasení, tím jasněji v něm roste odpor k hříchu a také se od hříchu skutečně odvrací. Na druhé straně v něm roste potřeba a chuť jednat v souladu s Božím Slovem. Jestliže nikoli, je pravděpodobné, že s jeho spasením není všechno tak jak má být.
Tento nový, správný způsob myšlení a jednání produkuje víra, která je neoddělitelně spojena s pokáním. Jestliže je někdo přesvědčen, že činil pokání, ale nadále jedná stejným způsobem jako předtím, lze o jeho víře velmi pochybovat. Ve skutečnosti vlastně pokání nečinil. Pokání totiž neznamená jen to, že prosíme Boha za odpuštění hříchů nebo na základě kázání a četby Božího Slova změníme smýšlení. Nevyhnutelným dopadem pokání je, že skutečně přestaneme dělat zlé, hříšné skutky (tedy vše, co nás odděluje od Boha) a skutečně začneme dělat ty dobré! Není-li tomu u někoho tak, pak jeho pokání nebylo skutečným pokáním, ale jen jakýmsi náboženským úkonem, jehož důsledkem je rozdvojený život - na jedné straně vnitřní život s Bohem (jeho kvalita je však s otazníkem), na straně druhé staré skutky neproměněného srdce.
Boží milost nás jasně ujišťuje o tom, že jsme spaseni, produkuje v nás zřetelnou změnu smýšlení, odpor k hříchu a příklon k dobrému (ne však podle našich představ o tom, co je dobré, ale podle Božích). Tato změna se nevyhnutelně projeví změnou v konání - hříšné skutky zavrhneme a začneme dělat ty dobré. Tedy nejen je zavrhneme v mysli - zavrhneme je tak, že je přestaneme dělat. A skutečně budeme dělat ty dobré. Teprve tehdy můžeme hovořit o skutečném pokání.
