Luk.19:12-27 Proto řekl: "Jeden urozený člověk odešel do daleké krajiny, aby se ujal kralování a opět se vrátil. 13 Zavolal deset svých otroků, dal jim deset hřiven a řekl jim: "Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu." 14 Avšak jeho spoluobčané ho nenáviděli a poslali za ním poselstvo se slovy: "Nechceme, aby nad námi tento člověk kraloval." 15 A stalo se, když se vrátil poté, co obdržel království, že si dal zavolat ty otroky, kterým svěřil peníze, aby se dověděl, kolik vydělali. 16 Přišel první a řekl: "Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven." 17 Řekl mu: "Výborně, dobrý otroku, protože jsi v nejmenší věci byl věrný, měj pravomoc nad deseti městy." 18 Přišel druhý a řekl: "Tvá hřivna, Pane, získala pět hřiven." 19 Také tomuto řekl: "I ty buď vládcem nad pěti městy." 20 A přišel jiný a řekl: "Pane, hle, tvá hřivna, kterou jsem měl uloženou v šátku, 21 neboť jsem se tě bál, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel." 22 Řekl mu: "Podle tvých slov tě budu soudit, špatný otroku. Věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 23 Proč jsi nedal mé peníze na stůl směnárníkovi? A já bych si je po příchodu vybral s úrokem!" 24 A těm, kteří tam stáli, řekl: "Vezměte od něho tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven." 25 Řekli mu: "Pane, už má deset hřiven." 26 Pravím vám, že každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 27 "Avšak ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a přede mnou je pobijte."
Oním urozeným člověkem z tohoto podobenství je ve skutečnosti Ježíš Kristus. To On odešel do "daleké krajiny", aby se ujal vlády ve Svém království. A podobně jako onen člověk v tomto podobenství zavolal své služebníky a svěřil jim do správy každému část svého majetku, i Ježíš svěřil část svého vlastnictví do správy nám - křesťanům. Služebníci v podobenství byli nemajetní, i my jsme byli stvořeni jako nemajetní. Nic jsme si na Zemi nepřinesli, všechno, co máme, jsme dostali od našeho Pána, stejně jako služebníci v podobenství. Bůh nás totiž stvořil (kromě jiného) ke správě svého stvoření. Je ovšem třeba mít jasno v tom, kdo jsme, k čemu nás Bůh stvořil, co nám patří a jak s tím máme či můžeme nakládat. Tedy:
1. Vše, co se kdy na Zemi vyskytovalo a vyskytuje, ať hmotné či nehmotné, stvořil Bůh. Je tudíž toho všeho jediný legitimní vlastník. Je také jediný, kdo může o "osudu" tohoto majetku legitimně rozhodovat.
2. I my, lidé, jsme součást Jeho stvoření, a tedy i my Mu patříme.
3. Také všechno, co máme (nejen peníze), patří Bohu.
Jsme však často svědky nesprávného postoje křesťanů k majetku a penězům. Služebníci v uvedené citaci z Lukášova evangelia věděli, že prostředky, které dostali k dispozici, nejsou jejich a že si nemohou dovolit s nimi jako se svými zacházet. Dva z nich s nimi nakládali více či méně dobře a podle toho obdrželi od Pána své požehnání. Další služebník si je sice nedovolil utratit, přesto o ně přišel, protože o ně špatně (tedy nijak) pečoval. Křesťané mnohdy zacházejí s penězi ještě nesprávněji nežli čtvrtý služebník, protože na rozdíl od něj navíc nerozumějí tomu, čí „jejich" peníze jsou.
Boží Slovo hovoří takto. Naše peníze patří Bohu (verš 13 a 16), On nám je dává formou požehnání. Nikoli však k pouhé spotřebě, ale ke správě (verš 13). To znamená, že s nimi máme nakládat tak, abychom je rozmnožili (verš 16-19). Můžeme je libovolně užívat, máme je zcela k dispozici, ale stále musíme mít na zřeteli, že jejich skutečným majitelem je Bůh. On má právo rozhodovat o tom, jak s nimi naložit. My pak jsme správci, kteří s těmito prostředky nakládáme podle Jeho pokynů. K tomu pochopitelně musíme být s Bohem ve spojení. Musíme být schopni slyšet Jeho hlas, Jeho vedení. To vyžaduje obrácení se k Němu - pokání. Ať už ono prvotní při přijetí Ježíše Krista, či následné v nějaké konkrétní oblasti během křesťanského života. V tomto případě je třeba odvrátit se od nebiblického postoje k penězům (peníze jsou moje a já z nich Boha obdarovávám) a přimknout se ke správnému (moje peníze patří Bohu, On mě jimi obdarovává, abych je dobře spravoval). To musí být v našem životě velmi zřetelné, protože skutečné pokání produkuje činy, podobně jako u celníka Zachea v Luk 19:1-11.
Můžeme si být jistí, že Bůh má vždy na mysli náš prospěch a že nám vždy znovu přidá další prostředky (požehnání), pokud budeme mít srdce správců a bude nám skutečně záležet na tom, aby svěřené prostředky přinesly prospěch Božímu království. Nemusíme se pak bát, že sami budeme mít nedostatek, když budeme Bohu dávat, protože prostředky, které dobře spravujeme, můžeme užívat v hojné míře i pro sebe (i když o skutečné dávání se vlastně nejedná - vždyť Bohu to, co Mu dáváme, stejně patří).
Vše, co zde bylo řečeno, se ovšem netýká jen peněz, ale všeho, co nám Bůh dává - také služby, duchovních darů ap.
