Matouš 9:2-7 A aj, přinesli mu šlakem poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí šlakem poraženému: Doufej, synu, odpuštěniť jsou tobě hříchové tvoji. 3 A aj, někteří z zákoníků řekli sami v sobě: Tento se rouhá. 4 A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: Proč vy myslíte zlé věci v srdcích vašich? 5 Nebo co jest snáze říci, to-li: Odpouštějí se tobě hříchové? čili říci: Vstaň a choď? 6 Ale abyste věděli, žeť má moc Syn člověka na zemi odpouštěti hříchy, tedy dí šlakem poraženému: Vstaň, vezmi lože své, a jdi do domu svého. 7 Tedy vstal a odšel do domu svého.
Matouš 18:27-35 I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil. 28 Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto peněz, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen. 29 Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Poshověj mi, a všeckoť zaplatím tobě. 30 On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu. 31 Tedy vidouce spoluslužebníci, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo. 32 Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten tvůj dluh odpustil jsem tobě, nebs mne prosil. 33 Zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou? 34 I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen. 35 Takť i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí vašich jejich provinění.
Ježíšovo prohlášení, které se dočítáme ve dvacáté kapitole Janova evangelia, je velmi silné. Zdánlivě se tu hovoří o tom, že lidé mohou zastoupit Boha v tak zásadní věci, kterou je odpuštění hříchů. Komu tedy vlastně Ježíš udělil tuto famózní pravomoc? A udělil ji vůbec někomu?
Boží Slovo je harmonický celek bez rozporu a protikladu. Každé prohlášení, jež v něm nalézáme, je podepřeno na jiném místě prohlášením doplňujícím či potvrzujícím. Není-li tomu tak nebo nedaří-li se nám takové potvrzující místo nalézt, neznamená to, že je Písmo samo se sebou v rozporu, nýbrž to, že v dané chvíli nejsme schopni uvedené problematice porozumět. V tom případě je nutné tento fakt uznat a nesnažit se vytvořit učení na základě izolovaného prohlášení nebo se pro rozřešení obrátit jinam - např. do filozofie či mytologie. Výsledkem takové snahy bývá totiž téměř jistě bludné učení.
Celá historie směřuje k tomu, aby lidé mohli vejít do Božího království. K tomu je naprosto nezbytné získat odpuštění hříchů, neboť neodpuštěný hřích vstupu do věčného života spolehlivě zabrání. Odpuštění hříchů je tedy otázkou života a smrti. Stav, kdy by odpuštění hříchů a tím pádem přístup do Božího království místo Boha uděloval člověk, by naprosto zásadně změnil celé evangelium. Vždyť ne Bůh, ale člověk, a ne na základě pokání, ale po vzájemné dohodě s hříšníkem, by rozhodoval o jeho bytí či nebytí. A kdo z lidí by toto odpuštění mohl udělovat? Každý? Nebo jenom někdo? A jaké „kvalifikační předpoklady" by musel splňovat? Proto v tak zásadní otázce, jakou je odpuštění hříchů, nelze vystačit s jedním jediným místem Písma.
Proto nepřekvapuje, že až do prohlášení v Janovi 20 se nikdy dříve v historii (pokud vycházíme z jediného právoplatného zdroje pro takové případy - Písma) neobjevuje ani náznak toho, že by lidé mohli odpouštět hříchy místo Boha. Naopak, na mnoha místech Božího Slova je velice jasně řečeno, že hříchy může odpouštět právě a jedině On.
Příkladem, který to potvrzuje, je i příběh nemocného, jehož přátelé spustili k Ježíši střechou domu, v němž zrovna přebýval (Mat 9:2-7). Ježíš mu namísto očekávaného uzdravení udělil odpuštění hříchů. To vyvolalo mezi přítomnými zděšení. „Odpouštět hříchy smí přece jedině Bůh!" zaznělo v jejich srdcích. A právě proto to Ježíš udělal - aby dokázal, že je Bůh. A na důkaz, že si může dovolit to říci, nemocného vzápětí uzdravil. To tedy potvrzuje, že ne člověk, ale jedině Bůh má pravomoc hříchy odpouštět.
V Mat 18:35 nás Boží Slovo zdánlivě vyzývá, abychom lidem odpouštěli. Ani toto místo však nehovoří o tom, že by člověk mohl odpouštět hříchy jako takové. Vyzývá nás jen k tomu, abychom ve svém srdci odpustili lidem, kteří se vůči nám prohřešili. Neodpuštění může totiž způsobit, že brána Božího království zůstane pro člověka, jenž neodpustil, uzavřena.
Navzdory prohlášení z J 20:21-23 lze tedy s jistotou prohlásit, že hříchy odpouští jedině Bůh. Člověk může na povzbuzení konstatovat, že skutečně obráceným lidem jsou hříchy odpuštěny, protože o tom mluví Boží Slovo zcela jasně a na mnoha místech. Kromě toho odpouštíme lidem, kteří vůči nám zhřešili. Odpouštíme však pouze ve svém srdci. Nikdy jim nemůžeme udělit odpuštění, jež jim umožní vstup do nebe. Kdo si toto právo přisvojí, uvádí lidi do omylu, jenž pro ně může mít naprosto fatální následky.
Úkolem lidí není tedy odpouštět hříchy, nýbrž nést ostatním evangelium - tu dobrou zprávu o tom, že je možné a nezbytné se s Bohem smířit a díky tomu od Něj získat odpuštění hříchů a tedy věčný život. Vlastní smíření ale musí proběhnout mezi Bohem a člověkem, nikoli prostřednictvím jiného člověka.
