Žalm 125 Píseň stupňů. Ti, kteříž doufají v Hospodina, podobni jsou k hoře Sionu, kteráž se nepohybuje, ale na věky zůstává. 2 Okolo Jeruzaléma jsou hory, Hospodin jest vůkol lidu svého, od tohoto času až na věky. 3 Neboť nebude státi sceptrum bezbožníků nad losem spravedlivých, aby nevztáhli spravedliví k nepravosti rukou svých. 4 Dobře učiň, Hospodine, dobrým, a těm, kteříž jsou upřímého srdce. 5 Ty pak, kteříž se uchylují k cestám svým křivým, zapudiž Hospodin s činiteli nepravosti. Pokoj přijdiž na Izraele.
Bůh ústy žalmisty ve sto dvacátém pátém žalmu sděluje svému lidu (tedy i nám, křesťanům), že nedopustí, aby bezbožní vládci přiměli věřící dělat věci, které Bůh nazývá nepravostí. Říká, že se můžeme spolehnout na to, že nás střeží podobně jako věnec hor střeží Jeruzalém (v.2).
Vzhledem k tomu, že ve většině zemí současného světa nejsou u moci lidé skutečně spravedliví, je pro nás Bohem garantovaná ochrana velmi důležitá a měli bychom Mu za ni být opravdu vděční. Tlak bezbožného světa k tělesnosti, ke hříchu, je totiž tak silný, že bez zmíněné Boží ochrany by mu řada křesťanů podlehla. (Na druhou stranu, není zde psáno, že nespravedliví nad Božími dětmi nebudou vládnout, jak se tento Žalm nezřídka mylně vykládá.)
Současná situace ve světě je stále ještě relativně „měkká“. Hřích se sice stává takřka požadavkem doby, nicméně mocenský aparát státu (alespoň v západním světě) prozatím nenutí své občany, aby ten či onen hřích aktivně vykonávali. Taková situace nastane až s příchodem Antikrista.
Ovšem mince má i druhou stranu – zaslíbení se vztahuje jen na lidi, kteří „jsou upřímého srdce“ (v.4). Ti, kteří „se uchylují k cestám svým křivým“ (v.5), nemohou s Boží ochranou, tak je popsána ve verších 2-4, počítat. Bůh dokonce říká, že takové lidi zapudí (v.5). Jinak řečeno, tato Boží ochrana závisí na tom, jak jeho lid žije.
Jistě jsou i lidé, kteří se dostali do stavu, v němž jim nebezpečí ztráty Boží ochrany akutně hrozí, a oni o tom ani nevědí. Přesněji řečeno si myslí, že se jich to netýká, neboť podle svého přesvědčení chodí po Božích cestách, ačkoli z nich sešli. A tedy navzdory jejich přesvědčenosti o opaku se na ně vztahuje Boží varování z pátého verše uvedeného Žalmu: „Ty pak, kteříž se uchylují k cestám svým křivým, zapudiž Hospodin s činiteli nepravosti“ (v.5). Řeč je o lidech, kteří se zamotali do osidel bludu a sebeklamu.
Uklouznou-li „jen“ kvůli tělesnosti a hříchu, cesta nazpět nebývá až tak složitá. Člověk přijme co Boží Slovo říká, uzná svůj poklesek, učiní pokání a vrátí se. Mnohem horší je to u lidí, kteří na svém pádu dlouhodobě „usilovně pracují“. Jsou to zejména pokrytci, lidé, kteří touží po uznání, dělají věci, které jim nepřísluší; jejich případná služba je pro ně vlastně výtahem k uznání a moci. Proto své pády a hříchy skrývají. Z obavy před poklesem popularity, ztráty pozice a uznání věci tak dlouho maskují, až dojde k vnitřní deformaci a oni uvěří svým sebeklamům. Boží Slovo takové lidi nazývá blázny. Pro návrat bývají ztraceni, neboť svým bludům věří tak vehementně, že ani napomenutí Božím Slovem nepřijímají.
Pro mnohé křesťany, ba pro celé sbory, bývá pak velmi bolestným zjištěním, že lidé, kteří jim léta sloužili a které považovali za vydané Boží služebníky, se dostali do takovéhoto stavu. Mají pak strach, aby ve své horlivosti do bludu nesklouzli také (když se to stalo tak významným lidem). Ale to není na místě. Ten, kdo chodí a žije v Boží bázni, jeho služba je upřímná a nezištná, se toho skutečně bát nemusí.
Žijme tedy v Boží bázni, bez obav z upadnutí do bludu, abychom mohli s jistotou Boží ochranné ruky nad sebou svobodně a směle žít i kázat evangelium.
