Jan 1:9, 12-13 Tenť byl to pravé Světlo, jenž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět. ... 12 Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, totiž těm, kteříž věří ve jméno jeho, 13 Kteřížto ne ze krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou.
2 Petrova 1:3 Jakož nám od jeho Božské moci všecko, což potřebí bylo k životu a ku zbožnosti, darováno jest, skrze známost toho, kterýž povolal nás k slávě a k ctnosti.
Židům 12:5-9 A což jste zapomenuli na napomenutí, kteréž k vám jako k synům mluví:Synu můj, nepohrdej kázní Páně, aniž sobě stýskej, když od něho trestán býváš? 6 Nebo kohož miluje Pán, tohoť tresce, a švihá každého, kteréhož za syna přijímá. 7 Jestliže kázeň snášíte, Bůh se vám podává jakožto synům. Nebo který jest syn, jehož by netrestal otec? 8 Pakli jste bez kázně, kteréžto všickni synové účastni jsou, tedy jste cizoložňata, a ne synové. 9 Ano tělesné otce naše měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme je u vážnosti; i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?
Jan 1:9, 12-13 - Kristus je tím světlem, které osvěcuje každého člověka. Ale těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími syny. Tedy ti, kdo přijali Krista, přijali spolu s Ním také synovství a měli by přemýšlet a jednat jako synové. Samy Boží děti však někdy přemýšlejí jinak.
Pro ilustraci toho, co znamená synovství, si můžeme představit panský kočár, ze kterého pán rozhazuje drobné, když projíždí svým panstvím. Lidé se sbíhají a sbírají je. Ale komu pán rozhazuje tyto drobné? Chudému lidu, ne synům. Synové pána s ním mohou být případně na voze, ale v žádném případě nemají být mezi těmi, kdo sbírají drobné. Boží děti, které svého Otce vnímají jako Pána, který k nim občas přijede a rozhodí drobné dárky a mince, jež je třeba v tu chvíli rychle sebrat, protože jinak člověk nic nezíská, vůbec nechápou své skutečné postavení.
Mentalita božích dětí má být mentalitou synů a ne mentalitou sběračů drobných. Synovství je trvalý vztah. Synovství nečeká na příležitost, kdy kolem pojede vůz. Synové žijí trvale s otcem, mají jeho trvalou přízeň, stále jim patří vše, co otec má a stále k tomu mají přístup. Kdyby se synové objevili za vozem, aby sbírali, byla to ostuda - tedy synové se musí chovat podle toho, že jsou synové. Ti, co sbírají drobné, za čas odejdou do svých domovů. To synové nikdy udělat nemohou, jim stále patří otcův majetek, ačkoli může nastat chvíle, kdy otec nedá synovi ani tolik, kolik si nasbírali lidé v jeho panství. A tu si někdy syn řekne, že cizí se má lépe než on, a příště chce jít běhat také za vozem.
Boží děti mají přístup k bohatství svého Otce a k jeho zaopatření. To se projevuje i tím, jak člověk jedná navenek - z toho, jak mluví je patrné, že je si synovství vědom a ví, kam patří: „...od Božské moci je nám darováno vše, co potřebujeme k životu a zbožnosti," čteme ve 2Pt 1:3.
Jsou zde však ještě hodnotnější věci, které synům patří. Jednou z nich je jméno. Bůh nám dal své jméno, abychom ho nosili. Jméno vyjadřuje skutečnou sounáležitost s Otcem, to, že patříme do rodiny. Se jménem je spojená i pověst a moc. Jeho jméno je čisté - není s ním spojeno nic špatného.
Další věc, která je určena jen pro syny, je výchova a kázeň (Žid 12:5-9). Výchova synů má jiný charakter, protože Bůh má se syny jiný vztah. Jiný je i cíl výchovy. Když člověk nezná Boha jako vychovatele a káznitele, pak není ve vztahu s Ním něco v pořádku. Ujištění o tom, že člověk je Boží dítě a že Bůh je jeho Otec, nemůže dát jiný člověk, ale jen Bůh.
Božím dítětem se člověk může stát jen tak, že přijme Krista a trvale žije ve vztahu s Ním. Tím se dostává do rodiny jako syn; dostává se mu plného přijetí, zaopatření, také výchovy, práva nosit Boží jméno a věčný život.
