Římanům 12:1-2 1 Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu vaši. 2 A nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměňtež se obnovením mysli vaší, tak abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.
Židům 11:4-5 4 Věrou lepší obět Bohu obětoval Abel, nežli Kain, skrze kteroužto svědectví obdržel, že jest spravedlivý, jakž sám Bůh darům jeho svědectví vydal. A skrze tu víru, již umřev, ještě mluví. 5 Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti, a není nalezen, proto že jej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.
V Novém zákoně je o bohoslužbě napsáno mnohem méně než ve Starém zákoně. Bůh je ale stále stejný a bohoslužba má i v této době své místo. Bohoslužba ve Starém zákoně byla předobrazem té nynější a tedy řada prvků bohoslužby je stejná. V Nové smlouvě však hraje klíčovou roli Kristus.
Bohoslužba neznamená to, že se církev sejde. Shromáždění má jiný účel. Na začátku shromáždění bývají například chvály (chvalozpěvy), ale to je jen součást bohoslužby. Vlastně každé dobrořečení Bohu je obětí chvály. Dále Kristus vykonává Bohoslužbu vůči nám - posílá a oživuje své Slovo, uzdravuje nás atd.
Kristus vykonal tu hlavní bohoslužbu tím, že se obětoval za nás. Shromáždění je tedy podpůrný prostředek, abychom rostli ve víře a aby náš život byl životem pro Něho. Na to potřebujeme proměnit své myšlení a oddělit se od tohoto světa (Řím 12:1-2).
Jestliže je tedy shromáždění podpůrný prostředek pro naší víru, tak se vůči Bohu toho moc nestane, když je jedno shromáždění zrušeno. Centrum bohoslužby není shromáždění, ale celý náš život. Cílem je, abychom žili tak, aby celý náš život byl bohoslužbou, abychom žili svatě a spravedlivě. Pokud církev není orientována na život, tak se může stát, že lidé vezmou shromáždění jako náhradu za svatý život. Pak je pro některé shromáždění tou bohoslužbou a o život tolik nejde.
Jiní to berou tak, že na životě záleží, ale svět jim připadá zlý a nepříjemný a proto je nejlepší být na shromáždění, kde jsou v bezpečí. Potom mají lidé takové priority, že nejlepší je být na shromáždění. Pokud shromáždění není, tak být na křesťanském programu, a pak už zbývá jen světský program, a ten je hříšný. Pro takové lidi je skutečně nejlepší, když budou na shromáždění, ale mnohem lepší je, když porozumí tomu, že bohoslužba je ve skutečnosti život ve víře. Takový život je otázkou našeho srdce a skutků. Člověk může dělat spoustu spravedlivých věcí, aniž by to byl církevní program a stejně tak se může účastnit křesťanské akce tělesně a nesvatě.
Svědčit o Ježíši Kristu mohou jen lidé, kteří dostali od Něho svědectví. Svědectví o tom, že jsou spravedliví (Žid 11.4-5). Tohoto svědectví člověk může dosáhnout jen skrze víru, ne skrze bohoslužby. Příkladem jsou lidé, o kterých je řeč ve zbytku jedenácté kapitoly této epištoly. Všichni obdrželi svědectví, že jsou spravedliví a to znamenalo, že celý jejich život byl spravedlivý, a ne jen několik hodin během shromáždění. Shromáždění je jen zlomek celé bohoslužby.
Pokud se ze života církve vytratí ten nejdůležitější důvod shromáždění, tak se kazatelé snaží vytvořit zábavný program. To je stále těžší, protože lidé už všechno slyšeli. Centrem bohoslužby se stala Večeře Páně. Čím více se vytrácel celotýdenní život s Bohem, tím více se stávala Večeře Páně mystičtější, aby nahradila absenci bohoslužby. V knize Skutků čteme, že apoštolé měli Večeři Páně, ale nebyl to vrchol toho, co dělali. Tímto způsobem se stávají i věci dané Bohem mystické a přisuzuje se jim obsah, který nemají.
Pokud člověk říká, že má osobní vztah s Bohem, ale svědectví o tom, že je spravedlivý, nemá, tak nemůže být Bohu příjemný. Bůh pomáhá lidem, ale tráví čas s těmi, kteří jsou mu příjemní. A ti také půjdou do nebe.
Toto pojetí bohoslužby se zdá být obyčejné, neobsahuje nějaké významné okamžiky týdne, ale je to mnohem lepší způsob života. A tak nás bude hodnotit i Bůh.
