Ezd 4:3 Tedy řekl jim Zorobábel a Jesua i jiná knížata čeledí otcovských z Izraele: Ne vám, ale nám náleží stavěti dům Bohu našemu; nebo my sami stavěti budeme Hospodinu Bohu Izraelskému, jakž přikázal nám král Cýrus, král Perský.
2 Par 26:18 Kteříž postavili se proti Uziášovi králi, a mluvili jemu: Ne tobě, Uziáši, náleží kaditi Hospodinu, ale kněžím, synům Aronovým, kteříž posvěceni jsou, aby kadili. Vyjdiž z svatyně, nebo jsi zhřešil, aniž to bude tobě ke cti před Hospodinem Bohem.
Mk 2:23-24 23 I stalo se, že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedlníci jeho jdouce vymínati klasy. 24 Tedy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť činí učedlníci tvoji, čehož nesluší činiti v sobotu.
Podívejme se na několik míst Božího slova, které mají něco společného. Ezd 4:3 - Izrael po návratu ze zajetí obnovuje chrám a místní obyvatelé chtějí stavět s nimi. Vedení izraelského lidu toto odmítá s odůvodněním, že jen božímu lidu náleží stavět chrám a jiným to nenáleží. 2 Par 26:18 - na tomto místě kněží říkají králi Joziášovi, že jemu nenáleží, aby obětoval Hospodinu - toto náleží jen kněžím. Mk 2:23-24 - učedníci dělali v sobotu něco, co v očích farizeů bylo špatné nebo nenáležité dělat. Tato tři místa Písma spojuje skutečnost, že některé věci jsou náležité a některé nenáležité.
Jeden význam pojmu, že je něco nenáležité je, že se to nesmí - to vidíme v reakci farizeů na trhání klasů v sobotu. Druhý význam se netýká toho, jestli je to správně nebo špatně, ale mluví to tom, jestli se daná věc k nám hodí nebo nehodí. Mohli bychom také říci, že daná záležitost je naše věc nebo naopak není naše věc. Pochopení toho, co nám náleží má vliv i na to, jakým způsobem člověk věří resp. čeho chce vírou dosáhnout.
Člověk může získat věci několika způsoby. Jeden je ten, že si na ně vydělá. Toto je běžné mezi lidmi, ale co může člověk dát výměnou sám za sebe? Co může člověk Bohu nabídnout? Dále může člověk něco získat darem. Na dar člověk nemá nárok a není jeho, dokud mu není darován. Lépe se někomu dává dar, když si obdarovaný o ten dar neřekne, když je dán spontánně. Když se například někdo přátelí s někým jen proto, aby dostal dar, tak většinou nic nedostane.
Bůh také obdarovává spontánně. Například nám dal dar milosti. Milost nám nebyla dána podle počtu či kvality našich skutků, ale proto, že se Bůh rozhodl, že nám ji daruje ze své milosti. Bůh nechce, abychom ho následovali kvůli darům, ale naopak očekává nezištnost. Bůh vidí, jestli na něj očekáváme jen kvůli darům nebo kvůli spravedlnosti. Na darech však nemůžeme stavět svůj život. Svůj život musíme stavět na tom, co nám náleží. Tedy další způsob, jak člověk může něco získat je to, že přijme to, co mu náleží. Vírou tedy získáváme od Boha to, co nám náleží. Víra není prostředek k tomu, abychom získali to, co nám nenáleží - nemůžeme si přivlastnit něco, co nám nepatří. Věci, které nám náleží, nám skutečně patří. Jako příklad našeho vztahu k Bohu si vezměme vztah dětí a rodičů. Děti rádi dostávají od rodičů dary, ale například večeře jim náleží - patří. To není dar a děti to jako dar nevnímají. Pokud chtějí rodiče dát svým dětem dar, tak vymyslí něco nad rámec toho, co dětem tak jako tak náleží. Dítě neděkuje za něco, co mu náleží, jako by to byl dar. To není náležité.
Křesťané někdy prosí za něco, co jim náleží tak, jako by se jednalo o dar. A některé křesťanské knihy toto učí. Ale to není náležité. Člověk se za něco, co mu náleží jinak modlí. Obdobně mezi sebou jednají i lidé. Člověk nemůže někomu dát něco, co mu náleží, a chtít po něm, aby to bral jako dar. Není náležité se modlit za každodenní zaopatření tak, jako by se jednalo o dar. Takovýto způsob není znakem duchovního vyzrání, ale nepochopení svého postavení před Bohem. Je třeba vírou a pochopením přijmout to, co nám v Bohu náleží. Ne že bychom se nemohli modlit za nějaký dar, ale člověk se modlí s vědomím, že daná věc mu nepatří. Ale drtivá většina věcí, které získáváme, nám náleží - musíme je přijmout vírou (jak čteme v Petrově epištole), ale patří nám.
Je tedy třeba zkoumat Boží slovo, aby člověk věděl, co mu náleží a začal podle toho jednat. Člověk by měl nalézat v každé oblasti života to, co mu náleží - jaká služba mu náleží, jaké postavení atd. Když člověk žije v tom, co je mu náležité, tak se mu žije dobře - je snadné být sám sebou. Člověk má potom i prostor ve svém životě se věnovat druhým lidem. Hledejme v Božím slově, co nám náleží.
