Matouš 18:19-20 18 Amen pravím vám: Cožkoli svížete na zemi, budeť svázáno i na nebi; a cožkoli rozvížete na zemi, budeť rozvázáno i na nebi. 19 Opět pravím vám: Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterouž by koli prosili, staneť se jim od Otce mého nebeského.
Matouš 7:7-8 7 Proste, a dánoť bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno. 8 Nebo každý, kdož prosí, béře; a kdož hledá, nalézá; a tomu, jenž tluče, bude otevříno.
Římanům 10:12-13 12 Neníť zajisté rozdílu mezi Židem a Řekem; nebo tentýž Pán všech, bohatý jest ke všem vzývajícím jej. 13 Každý zajisté, kdožkoli vzýval by jméno Páně, spasen bude.
1 Janova 3:21-24 21 Nejmilejší, jestližeť by nás srdce naše neobviňovalo, smělou doufanlivost máme k Bohu. 22 A začež ho koli prosíme, béřeme od něho; nebo přikázání jeho ostříháme, a to, což jest libého před obličejem jeho, činíme. 23 A totoť jest to přikázání jeho, abychom věřili jménu Syna jeho Jezukrista a milovali jedni druhé, jakož nám dal přikázání. 24 Nebo kdož ostříhá přikázání jeho, v němť zůstává, a on také v něm. A po tomť poznáváme, že zůstává v nás, totiž po Duchu, kteréhož dal nám.
1 Janova 5:14-15 14 A totoť jest to smělé doufání, kteréž máme k němu, že začež bychom koli prosili podle vůle jeho, slyší nás. 15 A kdyžť víme, že nás slyší, prosili-li bychom zač, tedyť víme, že máme některé prosby naplněné, kteréž jsme předkládali jemu.
Jakub 4:1-3 1 Odkud pocházejí bojové a vády mezi vámi? Zdali ne odtud, totiž z libostí vašich, kteréž rytěřují v údech vašich? 2 Žádáte, a nemáte; závidíte sobě, a dychtíte po tom, což sobě zalibujete, a nemůžete dosáhnouti; bojujete a válčíte, avšak toho, oč usilujete, nemáte, protože neprosíte. 3 Prosíte, a nebéřete, protože zle prosíte, abyste na své libosti vynakládali.
1 Kor 3:3 Ještě zajisté tělesní jste. Poněvadžť jest mezi vámi nenávist, svárové a různice, zdaž ještě tělesní nejste? a tak podle člověka chodíte.
Asi každý člověk si přeje, aby jeho modlitby byly vyslyšeny. Boží slovo nás učí, že každý křesťan může volat k Bohu. Křesťané se také můžou shodnout na nějaké věci a modlit se společně (Mt 18:19-20). V Mt 7:7-8 čteme, že modlitba jednotlivce je vyslyšena. Tedy každý, kdo uvěří by měl prožívat vyslyšení modliteb. Z Řím 10:12-13 vidíme, že tak velkou věc, jakou je spasení, je možné získat tak, že se člověk sám modlí. Takováto modlitba je skutečně ve shodě s Boží vůlí, protože Bůh chce, aby všichni lidé se obrátili k Němu.
Dále je třeba k účinné modlitbě, aby byl člověk ve shodě sám se sebou, aby nebyl rozpolcený. Příčinou rozpolcenosti je často to, že si člověk něco přeje, ale bojí se to Bohu říct. Proč? Třeba proto, že si není jistý, zda to může od Boha chtít, zda je to správné. Ale i tehdy je třeba být upřímný a říci Bohu svou touhu. Je to mnohem lepší, než jí nevyjevit, ale stále jí v sobě uchovávat a živit. Sjednocení se ve společné modlitbě přináší násobící sílu. Skutečnému sjednocení je těžké odolávat. Když je takovéto sjednocení v Ježíšově jménu, tak tam vstupuje taková síla, které může odolat jen máloco.
Aby naše modlitba byla účinná, je třeba, aby byla v souladu s Boží vůlí. Jedna představa o Boží vůli je taková, že všechno dobré je Boží vůle. Z 1J 3:21-24, 5:14-15 si člověk může myslet, že je zde jedna Boží vůle a jen tu musíme najít a za tu se modlit. Tím by se však prostor pro hledání Boží vůle velice zúžil. Pokud by toto byla pravda, tak je jasné, že Boží vůle se vždy naplní a je zbytečné se za to modlit.
Aby naše modlitba byla ve shodě s Boží vůlí, tak si nemůžeme vymyslet cokoliv. V 1 J 3 vidíme, že Bůh se dívá na naše přání v pořadí důležitosti. Nejprve se prověří, jestli dané přání není v rozporu s Božím slovem. Další kritérium je to, jestli dané přání je ve shodě s láskou (Jak 4). Tedy jaké jsou osobní motivy člověka (osobní ambice, předběhnout druhého), čeho chce dosáhnout. Např. učedníci se hádali, kdo z nich je největší (Lk 9). Tedy i když přání je dobré, může být špatný motiv takového konání. V osobních i společných modlitbách musí toto být splněno. Ve společných modlitbách je třeba ještě shody na té konkrétní věci, za kterou se modlí.
Další podmínkou pro účinnou modlitbu je odpuštění (Mk 11.20-26). Než se člověk začne modlit, musí se vypořádat s hořkostí, ublížeností apod. Pokud se člověku stala nějaká křivda, tak musí odpustit. Takové odpuštění nemůže mít za důsledek, že člověk celý život nosí v sobě tu ublíženost. To není odpuštění. Odpouštějme jako král a ne jako chudák. Chudák odpouští z donucení - to není odpuštění. Král si může dovolit odpouštět, protože na to má. Toto je také kontrolní mechanismus, jak vnímáme, že nám Bůh požehnal. Když vidíme, jak On nám odpustil a co nám dal, tak můžeme lehčeji odpustit. Pokud se však vyskytne v našem životě něco, co je už na nás moc, tak se člověk může modlit tak, aby ho Bůh pomstil.
Takové příklady vidíme v Božím slově. Nečteme v těchto příkladech, že tito lidé nejprve odpustili těm, kteří se proti nim provinili a potom se modlili, aby je Bůh pomstil. To nemá smysl. Není dobré každý malý prohřešek (někdo se zpozdil na schůzku) vyčítat jako hřích a vytvářet takovýto seznam. Pak člověk každou takovou malichernost musí odpouštět - jinak mají modlitby překážku. Toto však má své hranice a stejně tak není dobré vytvářet atmosféru ve které neexistují hříchy.
Aby se mohli lidé sjednotit v modlitbě, je třeba, aby byli skutečně jednotní. Pokud se chtějí sjednotit jen v jedné věci, ale jinak sjednocení nejsou, tak taková modlitba nebude účinná. Řešitelná je situace, kdy jednotní lidé mají na konkrétní věc odlišný názor. Potom se mohou modlit každý samostatně. Pokud lidé skutečně jednotní nejsou, tak příčiny jsou vždy osobní (Jak 4.1-3, 1 Kor. 3.3). Aby společné i osobní modlitby byly účinné, je potřeba být před Bohem přímý, upřímný a respektovat i to, že v tom druhém je také Kristus.
