Matouš 5:45 Abyste byli synové Otce vašeho, jenž jest v nebesích; ješto slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.
2. Mojžíšova 20:5-6 Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne,
6 A činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázaní mých.
Matouš 4:8-9 Opět pojal ho ďábel na horu vysokou velmi, a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich, a řekl jemu: 9 Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti.
1. Mojžíšova 17:15-16 Řekl také Bůh Abrahamovi: Sarai manželce své nebudeš říkati Sarai, ale Sára bude jméno její. 16 Nebo požehnám jí a dámť z ní syna; požehnámť jí, a bude v národy; králové národů z ní vyjdou.
Marek 8:7 A měli také rybiček maličko. Jichž požehnav, kázal i ty před ně klásti.
Jeremiáš 17:7 Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin.
1. Mojžíšova 12:1-5 Nebo byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě. 2 A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání. 3 Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány budou v tobě všecky čeledi země. 4 I vyšel Abram, tak jakž mu byl mluvil Hospodin, a šel s ním Lot. (Byl pak Abram v sedmdesáti pěti letech, když vyšel z Cháran.) 5 A vzal Abram Sarai manželku svou, a Lota syna bratra svého, a všecko zboží své, kteréhož nabyli, i duše, kterýchž dosáhli v Cháran. A vyšedše, brali se do země Kananejské, až i přišli do ní.
Galatským 3:8 Předzvěděvši pak Písmo, že z víry ospravedlňuje pohany Bůh, předpovědělo Abrahamovi: Že v tobě budou požehnáni všickni národové.
Na první pohled se může zdát, že požehnání lidé prostě mají nebo naopak nemají. A že pokud se mluví o požehnání, tak se to vždy týká věřících. Boží požehnání je ale rozmanitější a má více rovin.
Před první rovinou požehnání je třeba ještě zmínit „nultou rovinu" - blahobyt, který se někde, v nějaké zemi, vyskytne bez ohledu na spravedlnost, zbožnost, či cokoliv takového. I povrchní, tělesní křesťané pak nabývají klamného dojmu, že mají požehnání. Jen proto, že žijí někde, kde je zrovna poměrný blahobyt. Nevidí, že to jsou jen příznivé okolnosti (ekonomika roste, dobře se daří). Když pak dojde k nějaké ekonomické krizi, tak lidé „ztrácí požehnání". Ve skutečnosti žádné neměli (žádné zvláštní osobní), žili jen z celkového blahobytu. Bylo by možné spekulovat o tom, že takováto vysoká životní úroveň je také požehnáním, a to díky předešlým generacím, ale na světě je dost příkladů, které toto nijak nepotvrzují a blahobyt nijak neodůvodňují (ropa v Kuvajtu či podobné příklady).
Základní úrovní požehnání je velice všeobecný projev Boží dobroty vůči všem lidem (Mat 5:45). Bůh je dobrý a Jeho prvotní vůlí není lidem škodit, ale dopřát jim dobré. A to v maximální možné míře. Proto dává mnoho dobrého a potřebného k životu všem lidem bez rozdílu. To není v rozporu s Jeho spravedlností. Ponechává si dostatek možností a prostředků k souzení nepravosti, k trestání bezbožnosti, ke zlořečení vzpurných (například 2M 20:5-6). Na tuto základní, velice obecnou úroveň požehnání lidé (a žel někdy i věřící) snadno zapomínají a nejsou Bohu za Jeho dobrotu vděční. Považují tato požehnání za samozřejmá.
Pokud mluvíme o požehnání nejen na zmíněné základní rovině, pak bychom měli rozlišit 3 jeho úrovně. Ovšem nejprve je třeba zmínit, že pokud má být řeč o požehnání, pak to neoddělitelně souvisí s respektováním Božích principů, Boží vůle. Nelze mluvit o požehnání například tehdy, když někdo dojde velkého majetku podvodem či dosáhne skvělé pozice nekorektním jednáním. Stále platí, že i ďábel dovede dopomoci k majetku, k postavení (Mat 4:8-9).
1. úroveň požehnání - požehnám ti
Míněno jako vždy jednorázové požehnání, jednotlivý dobrý dar. To znamená, že člověk skutečně něco osobně obdrží, ale je to vždy ojedinělý dar. V Písmu takové případy také vidíme (1M 17:15-16; Mk 8:7). Tato úroveň požehnání je taková, že ji člověk nemá „v sobě", není jeho součástí. Často je právě dáno tím, že je tu někdo jiný, kdo je i pro druhé požehnáním (tedy obdarovává, pomáhá, přispívá druhým k dobrému). Věřící člověk je pochopitelně vděčný i za tato požehnání, ale touží po tom, aby on sám byl skutečně požehnaným, a aby byl požehnáním pro druhé.
2. úroveň požehnání - budeš požehnaný
Požehnání se stává součástí života, životního stylu člověka. Je to vlastně nejčastěji zmiňovaná rovina požehnání (Jer 17:7; 1M 12:1-5; 5M 28:1-14 a mnoho dalších míst). Tato rovina požehnání se již vyznačuje tím, že dotyčný člověk není závislý (nebo mnohem méně závislý) na požehnání přicházejícím skrze druhé lidi, ale Bůh žehná jemu bezprostředně.
3. úroveň požehnání - budeš požehnáním
Člověk se stává prospěchem a požehnáním i pro druhé lidi (1M 12:3; Gal 3:8). Toto by měla být touha každého věřícího. Aby se nejen jemu samotnému dařilo dobře, ale aby přinášel prospěch a užitek i pro druhé.
Cesta růstu v úrovni požehnání je jednak v poslušnosti Bohu a dále v nesobeckém smýšlení a jednání (Filip 2:4-5). Věřící nechce jen přijímat jednotlivá požehnání, nechce, aby jen bral užitek, ale chce sám být požehnaný a požehnáním pro druhé. Touha být prospěšným, užitečným pro druhé, být schopen jim něco poskytnout, dávat, je v samém jádru křesťanského života. Je to jeden ze základních poznávacích znaků toho, že v člověku skutečně přebývá Kristus.
