Genesis 15:1-6 Když pak ty věci pominuly, stalo se slovo Hospodinovo k Abramovi u vidění, řkoucí: Neboj se, Abrame; já budu pavéza tvá, a odplata tvá velmi veliká.
2 Jemužto řekl Abram: Panovníče Hospodine, což mi dáš, poněvadž já scházím bez dětí, a ten, jemuž zanechám domu svého, bude Damašský Eliezer? 3 Řekl ještě Abram: Aj, mně jsi nedal semene; a aj, schovanec můj bude mým dědicem. 4 A aj, slovo Hospodinovo k němu, řkuci: Nebudeť ten dědicem tvým, ale kterýž vyjde z života tvého, ten dědicem tvým bude. 5 I vyvedl jej ven a řekl: Vzhlédniž nyní k nebi, a sečti hvězdy, budeš-li je však moci sčísti? Řekl mu ještě: Tak bude símě tvé. 6 I uvěřil Hospodinu, a počteno mu to za spravedlnost.
Římanům 4:1-8 Což tedy díme, čeho jest došel podle těla Abraham otec náš? 2 Nebo byl-liť Abraham z skutků spravedliv učiněn, máť se čím chlubiti, ale ne u Boha. 3 Nebo co praví Písmo? Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost. 4 Kdožť skutky činí, tomuť odplata nebývá počtena podle milosti, ale podle dluhu. 5 Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost, 6 Jakož i David vypravuje blahoslavenství člověka, jemuž Bůh přivlastňuje spravedlnost bez skutků, řka: 7 Blahoslavení, jichžto odpuštěny jsou nepravosti a jejichžto přikryti jsou hříchové.
8 Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu. ... 13 Nebo ne skrze Zákon stalo se zaslíbení Abrahamovi, aneb semeni jeho, aby byl dědicem světa, ale skrze spravedlnost víry.
Jakubův 21-26 21 Abraham otec náš zdali ne z skutků ospravedlněn jest, obětovav syna svého Izáka na oltář? 22 Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho a z skutků víra dokonalá byla? 23 A tak naplněno jest Písmo, řkoucí: I uvěřil Abraham Bohu, a počteno jest jemu to za spravedlnost, a přítelem Božím nazván jest. 24 Vidíte-liž tedy, že z skutků ospravedlněn bývá člověk a ne z víry toliko? 25 Též podobně i Raab nevěstka zdali ne z skutků ospravedlněna jest, přijavši posly a jinou cestou pryč je vypustivši? 26 Nebo jakož tělo bez duše jest mrtvé, takť i víra bez skutků jest mrtvá.
Židům 11:17-18 Věrou obětoval Abraham Izáka, byv pokoušín, a to jednorozeného obětoval ten, kterýž byl zaslíbení přijal, 18 K němuž bylo řečeno: V Izákovi nazváno bude tobě símě, 19 Tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísiti; odkudžto jej jako z mrtvých vzkříšeného přijal.
Jób 19:25 Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. 26 A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. 27 Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
Slova z Genesis (1M 15:1-6 ) jsou všeobecně známá. Abraham uvěřil tomu, co mu Hospodin zaslíbil a ten ho na to konto prohlásil za spravedlivého. Může se však člověk stát spravedlivým jen proto, že uvěřil jednomu konkrétnímu zaslíbení? Lze se tedy i dnes stát spravedlivým na základě uvěření v Boží zaslíbení?
Nelze.
Ve čtvrté kapitole Římanům (Řím 4:1-8) vidíme, že člověk musí uvěřit tomu, že Bůh je spravedlivý a on sám je hříšník. Musí také uvěřit tomu, že člověk žádným způsobem není mocen se hříchu zbavit a překonat propast mezi ním a Bohem. K tomu patří víra v Boží řešení - záchranu beze skutků, z milosti. Ne pro naše dobré skutky, ale proto, že nás Bůh miluje. S takovouto vírou spojuje apoštol Pavel víru (Řím 4), která vede k ospravedlnění. A můžeme směle říci, že právě taková byla víra, již měl Abraham a pro niž (nikoli jen pro uvěření v zaslíbení o rozmnožení jeho rodu) ho Bůh prohlásil za spravedlivého.
Job mluví o tom, že bude vzkříšen (Jób 19:25-27). A říká také, kdo ho vzkřísí: Vykupitel, tedy Kristus. A rovněž říká velmi důležitou věc, a totiž, že Kristus byl a je živý, ačkoli tehdy byl jeho příchod teprve otázkou budoucnosti. Právě taková je víra, na niž Bůh říká Abrahamovi: Ano, jsi spravedlivý.
Abraham měl takovou víru, Job rovněž tak. Žádná jiná víra k ospravedlnění nikdy nevedla, nevede a nepovede. Taková víra produkuje skutky, které právě z ní vycházejí, a tyto skutky na tuto víru ukazují, ačkoli ony samotné ke spasení vést nemohou.
A proto víra pouze v pozemská zaslíbení (uzdravení, prosperita apod.) k ospravedlnění jednoduše nestačí. Víra v tato zaslíbení však do oné spravedlivé víry patří rovněž (Řím 4:13).
Ospravedlňující víra tedy věří, že Bůh je spravedlivý, že člověk je nedostatečný, hříšný, že ale od věčnosti tu je živý vykupitel, který člověka vykoupil (v případě Joba a Abrahama znělo vykoupení v budoucím čase) a který ho vzkřísí v budoucnu.
To jsou nezbytné součásti víry, skrze kterou je člověk ospravedlněn - když tam něco z toho chybí, není to ta ospravedlňující víra. Této víře, resp. skutečnosti této víry a jejímu cíli se nic ani v nejmenším nevyrovná. Budujme a upevňujme tuto víru, aby byla živá, rostoucí, jednající.
