2 Korintským 5:14-21 Láska zajisté Kristova víže nás, 15 Jakožto ty, kteříž tak soudíme, že poněvadž jeden za všecky umřel, tedyť všickni zemřeli, a že za všecky umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal. 16 A tak my již od toho času žádného neznáme podle těla. A ačkoli jsme poznali Krista podle těla, ale nyní již více neznáme. 17 Protož jest-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest. 18 To pak všecko jest z Boha, kterýž smířil nás s sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost smíření tohoto. 19 Nebo Bůh byl v Kristu, smířuje svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření. 20 Protož my na místo Krista poselství dějeme; a jako by Bůh skrze nás žádal vás, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. 21 Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.
2 Korintským 5:11 Protož znajíce tu hrůzu Páně, lidem k víře sloužíme, Bohuť pak známi jsme. A nadějiť mám, že i svědomí vašemu známi jsme.
Neznáme důvod, proč tomu tak je, ale počet lidí, kteří budou spaseni, je Bohem stanoven (nikoli však ve smyslu předurčení - tedy že ten či onen člověk byl Bohem vybrán pro spasení a jiný nikoli). Jakmile se tento počet naplní, dojde historie ke svému vyvrcholení. Jelikož bylo a je zřejmé, že oběť Ježíše Krista značné procento z v dané chvíli na světě žijících lidí odmítne, připravil Bůh příchod Pána tak, aby lidé (Židé i pohané) byli na Jeho příchod a na přijetí jeho záchrany z Božího pohledu v co největší míře připraveni (i díky proroctvím, která o Jeho příchodu byla zakotvena v Písmu).
Cílem bylo to, aby počet spasených byl naplněn v co nejkratší době a tudíž co nejmenší počet lidí byl zatracen. Protože Boží láska k člověku je skutečně nezměrná a Jeho touhou jednoznačně je, aby se co největší počet lidí dostal do nebe. Tato touha je dokonce tak silná, že Bůh obětoval to nejcennější, co měl - vlastního syna.
Bůh si tedy přeje, aby všichni (v ideálním případě) byli spaseni. To byl a je Jeho plán. A nejen to.
Záchranu člověka, tuto službu smíření, svěřil Bůh všem svým dětem, všem lidem, kteří již s Ním jsou smířeni (2Kor 5:18). To je naprosto neobyčejný důkaz lásky a důvěry, jakou v člověka Bůh měl a má. A také ocenění, vyjádření toho, jak moc si Bůh člověka cení. Navzdory kolísání a chybám, jimiž člověk prochází. Vždyť Bůh skutečně obětoval to nejcennější, co měl. A přesto riskuje - tím, že nám, zachráněným, tuhle službu svěřil - že oběť Jeho Syna vyjde nazmar. Službu, jejíž důležitost pro celý svět je nezměrná. Tato služba má být integrální součástí každého spaseného člověka.
Bůh říká, že každý člověk bude muset jednoho dnes stanout před Jeho tváří a skládat účty. Apoštol Pavel vysvětluje: „Znajíce tu hrůzu Páně, lidem k víře sloužíme" (2Kor 5:11). Kvůli tomu, aby co největší počet lidí mohl před Boha v poslední den stanout v pokoji a bez obav z oné „hrůzy Páně". A to je i naše motivace ke službě smíření, již nám Bůh svěřil.
Bůh nám tuto službu svěřil skutečně dokonale. Vše, co se na poli této služby stalo a stane, se děje skrze jeho lid. Zůstaneme-li my jako církev pasivní, lidé nebudou nacházet smíření a budou zatraceni. Není to tak, že spasení je pouze Boží práce a my u toho jen sekundujeme. Je to doslova tak, jak Bůh říká: Výkon služby smíření, tudíž záchrany dosud ztracených lidí, je skutečně NA NÁS! Na tom, jestli my uděláme nebo neuděláme to, co Bůh říká, záleží, zda lidé budou spaseni či zatraceni. Není to hra!
Bůh říká, abychom tuto službu smíření nezmařili. To se stane především tím, že budeme žít spravedlivým životem. Je-li člověk ospravedlněn, znamená to také to, že jeho další život je spravedlivý - že žije spravedlivě, bez přátelení se s hříchem. Bez ohledu na to, co na to říká svět.
Krutým selháním křesťanů však je nezřídka to, že po obrácení se jim časem vnímání hříchu pokřiví. Lehkovážně se dopouštějí hříšného jednání a spoléhají na to, že Bůh jim vždy znovu a znovu odpustí. Takoví lidé ve skutečnosti netouží po spravedlnosti. Žít bez touhy po spravedlivém, Bohu milém životě, je začátek toho, aby křesťané, zejména ve světě, který o evangelium nestojí, rezignovali a jejich život ve svatosti a spravedlnosti nabývá stále větší trhliny. Právě tím pak Boží milost a službu smíření zmaří, vyprázdní, devalvují.
A naopak, lidé, kteří po spravedlnosti v celém životě touží a spravedlnost každým svým činem či myšlenkou žijí, mají zásadně jinou motivaci žít dobře, v souladu s Božím Slovem a Božími plány a představami a cíli, jsou výrazně snadněji a hlubším způsobem proměněni, jejich spravedlivý život vychází z hloubi jejich nitra, nikoli z pouhého strachu před budoucností a zatracením. Takoví lidé pak touží stejně jako apoštol Pavel se Bohu zalíbit a služba smíření je pro ně radostí, jíž jsou sice Bohu povinováni, ale především ji vykonávají z lásky k Němu a z vděčnosti za záchranu, kterou jim Bůh rovněž z lásky poskytl (2 Kor 5:14). A také proto, že chtějí být užiteční pro další lidi, kteří dosud milost spasení neokusili.
