Římanům 6:1-15 Což tedy díme? Snad zůstaneme v hříchu, aby se milost rozhojnila? 2 Nikoli. Kteříž jsme zemřeli hříchu, kterakž ještě živi budeme v něm? ... 11 Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem. 12 Nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem, tak abyste povolovali jemu v žádostech jeho. 13 Aniž vydávejte údů svých za odění nepravosti kterémukoli hříchu, ale vydávejte se k sloužení Bohu, jakožto vstavše z mrtvých a jsouce živi, a údy své vydávejte za odění spravedlnosti Bohu. 14 Nebo hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod Zákonem, ale pod milostí. 15 Což tedy? Hřešiti budeme, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí?
Římanům 12:2-21 A nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměňtež se obnovením mysli vaší, tak abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá. 3 Neboť pravím (skrze milost, kteráž dána jest mi,) každému z těch, jenž jsou mezi vámi, aby ne více smyslil, než sluší smysliti, ale aby smyslil v středmosti, tak jakž jednomu každému Bůh udělil míru víry. ... 6 Ale majíce obdarování rozdílná podle milosti, kteráž dána jest nám, buďto proroctví, kteréž ať jest podle pravidla víry; 7 Buďto úřad, v bedlivém přisluhování; buďto ten, jenž učí, v vyučování. 8 Též kdo napomíná, v napomínání; ten, jenž rozdává, dávej v upřímnosti; kdož jiným předložen jest, konej úřad svůj s pilností; kdo milosrdenství činí, s ochotností. 9 Milování buď bez pokrytství; v ošklivosti mějte zlé, připojeni jsouce k dobrému. 10 Láskou bratrskou jedni k druhým nakloněni jsouce, uctivostí se vespolek předcházejte, 11 V pracech neleniví, duchem vroucí, příhodnosti času šetřící, 12 Nadějí se radující, v souženích trpěliví, na modlitbě ustaviční, 13 V potřebách s svatými se sdělující, přívětivosti k hostem následující. 14 Dobrořečte protivníkům vašim, dobrořečte, pravím, a nezlořečte. 15 Radujte s radujícími, a plačte s plačícími. 16 Buďte vespolek jednomyslní, ne vysoce o sobě smýšlejíce, ale k nízkým se nakloňujíce. 17 Nebuďte opatrní sami u sebe. Žádnému zlého za zlé neodplacujte, opatrujíce dobré přede všemi lidmi, 18 Jestliže jest možné, pokudž na vás jest, se všemi lidmi pokoj majíce, 19 Ne sami sebe mstíce, nejmilejší, ale dejte místo hněvu; nebo psáno jest: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán. 20 A protož lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej, a žízní-li, dej mu píti. Nebo to učině, uhlí řeřavé shrneš na hlavu jeho. 21 Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé.
Efezským 4:15-25 Ale pravdu činíce v lásce, rosťme v něj všelikterak, v toho, kterýž jest hlava, totiž Kristus, 16 Z kteréhožto všecko tělo příslušně spojené a svázané po všech kloubích přisluhování, podle vnitřní moci v míru jednoho každého údu, zrůst těla činí, k vzdělání svému v lásce. 17 A protož totoť pravím a osvědčuji v Pánu, abyste již více nechodili, jako i jiní pohané chodí, v marnosti mysli své, 18 Zatemnění v rozumu, odcizeni jsouce od života Božího, pro neznámost, kteráž jest v nich z zatvrzení srdce jejich. 19 Kteřížto zoufavše sobě, vydali se v nestydatost, aby všelikou nečistotu páchali s chtivostí. 20 Ale vy ne tak jste se vyučili následovati Krista, 21 Ač jestliže jste ho slyšeli a o něm byli vyučeni, jakž ta jest pravda v Ježíšovi, 22 Totiž, složiti ono první obcování podle starého člověka, rušícího se, podle žádostí oklamávajících, 23 Obnoviti se pak duchem mysli vaší, 24 A obléci nového člověka, podle Boha stvořeného, v spravedlnosti a v svatosti pravdy.
Jakub 4:8 Přibližte se k Bohu, a přiblížíť se k vám. Umejte ruce, hříšníci, a očisťte srdce vy, jenž jste dvojité mysli.
Galatským 5:22 Ovoce pak Ducha jestiť: Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost.
Hodnotový systém uvažování je v dnešní době převrácený: není důležité, kdo jsem a jaký jsem, důležité je to, co mám, případně co umím, čeho jsem schopen vydobýt a dosáhnout. Pracovní úsilí směřujeme především k tomu mít víc, úspěch činí člověka v očích společnosti i jeho vlastních „jistě správným". Práce vynaložená na skutečnou proměnu se pokládá za ztrátu času a energie.
Energie vynaložená na vzdělání, na získání umu a dovedností, je hodnocena výše, nicméně i na to se mnoho lidí - žel i křesťanů - dívá tak, že pokud se lze k majetku dostat bez vzdělání, pak ani to není tolik pro člověka jako takového potřeba. Vzdělání pro vzdělanost člověka, je prostě ztráta času.
S možností se změnit se mnohdy vědecky, ani nábožensky nepočítá. Buďto se to pokládá za prakticky nemožné, nebo je to příliš pracné. Člověk je determinován geneticky, sociálně a tyto determinace jsou pokládány za tak silné, že je posléze prakticky nemožné je změnit. Z náboženského pohledu je pak pro mnohé přímo vyloučena změna jinak, nežli „nevyzpytatelnou Boží milostí".
Protože tedy se opravdová změna člověka pokládá za tak málo možnou či tak velice pracnou, tak se volí zkratkovitá řešení. Všude je plno návodů, jak „se změnit", ovšem tím se míní změna vnějšího vzhledu, v lepším případě alespoň částečná změna chování. Ovšem tyto „změny" se vůbec, nebo jen zcela okrajově, dotýkají toho, jaký člověk opravdu je.
Věřící zase mají svá namnoze absurdní očekávání, že se člověk změní „jediným Božím dotekem", jediným „naplnění Duchem Svatým". Pochopitelně toto se zpravidla nestane a celkově lze říct, že vyvolávání těchto přehnaných a neopodstatněných očekávání, situaci nijak neprospějí.
S takovým pohledem na člověka, že se prakticky nemůže změnit, však nelze souhlasit. Celé učení Bible, ba dokonce i spasení by takto bylo zcela podkopáno. Podívejme se proto, co v tomto ohledu Boží Slovo učí.
Člověk je unikátní Boží stvoření. Bůh člověka stvořil ke svému obrazu, pro život s Ním. A také s určitým záměrem a očekáváním. A protože Bůh je naším Stvořitelem, je pro člověka skutečně životně důležité to, co je důležité v Božích očích. Prvotní je to, kdo člověk je jako Boží stvoření a jaký má být, aby se Bohu líbil. To má člověk hledat a naplňovat to. Ne však tak, aby přemýšlel a žil dvojkolejně. Jinak v církevním, „duchovním" životě, jinak v „normálním" životě. Dvojakým způsobem uvažovat a žít nelze, varuje před tím například apoštol Jakub (Jak 4:8).
Často se z úst pastorů a kazatelů ozývá tvrzení, že Bůh miluje každého takového, jaký je. Tedy že na tom, jaký člověk je, nesejde. Je-li spasen, je vyhráno, a o víc nejde. A tedy se nepotřebuje měnit ani učit. To je ale přinejmenším značně zavádějící tvrzení.
Na čem tedy Bohu záleží? Jaký má člověk být?
Bohu především vadí hřích, bezbožnost. V první řadě jde o to, aby člověk byl s Bohem skrze oběť Ježíše Krista smířen. Aby byl očištěn a ospravedlněn. A co očekává Bůh od člověka poté, co jej milostí skrze víru ospravedlnil? Podle některých již nic, neboť Bůh miluje člověka takového, jaký je. Ale v Písmu stojí něco jiného. Bůh potom očekává a požaduje, abychom žili spravedlivě, abychom nehřešili (Řím 6 a další místa).
A ani zde nekončí, očekává dále, že se budeme i měnit. Nejde mu však o pouhé „změny smýšlení" typu: byl jsem chudý, chci být bohatý (jak bývá často náplní a cílem oněch psychologicko-náboženských proměn zmíněných výše). To je povrchní, i když ve srovnání s pouhou chamtivostí se to snad může jevit jako hluboká proměna osobnosti.
Bůh u každého člověka stojí o mnohem hlubší a širší proměnu a růst. Čteme o tom na mnoha místech Písma, třeba v Ef 4:15-25, Řím 12:2-21. Proměna ale není pasívní. Přestanu-li například lhát, přestávám být lhářem a stanu se pravdomluvným (Řím 6:1-15). Když něco děláme, tak nás to změní! Na této proměně spolupůsobí i Bůh, jak vidíme v páté kapitole epištoly Galatským, kde Bůh osvědčuje ovoce Ducha Svatého v životě člověka (Gal 5:22). Je však omyl si myslet, že to Duch Svatý zařídí za nás. Bez naší účasti na změně se to neobejde. Stále je ale třeba mít na zřeteli, že jde o to, abychom byli jinými lidmi, nikoli jen o to, abychom se naučili dovednostem, jak se jen jinak tvářit či chovat.
Člověk se může od základu proměnit. Ne však vstřebáním pouček z příruček, ale skutečnou proměnou na základě Božího ospravedlnění a působení. Avšak ani pasívní očekávání na zásah „shora", ani jen pouhá vlastní aktivita nevede ke skutečné proměně a úspěšnému životu. Správný způsob je ten, že na základě proměny dané ospravedlněním a aktivitou z Boží strany se i my vlastním přičiněním můžeme a máme proměňovat a růst.
